Český rozhlas pozval do Interview Plus novináře Al-Džazíry Jamese Kleinfelda, který byl počátkem října v Praze, aby zde představil svou práci. Kromě dokumentárních filmů, které vznikly díky jeho infiltraci do proizraelských lobby v USA (The Lobby USA), se jedná o dokumentární snímek, který je rekonstrukcí událostí 7. října. Kleinfeld také promoval film o uplynulém roce v Gaze, na němž se podílel. Redaktor Českého rozhlasu Jan Bumba se ovšem Kleinfelda na jeho práci moc neptal, ale protože měl před sebou novináře z Al-Džazíry, zjišťoval, jaké jsou jeho postoje. Rozhovor, respektive jeho část, kterou jsme jako posluchači mohli slyšet, se tak točí hlavně kolem toho, jestli je podle něj Hamás teroristická organizace nebo jestli v Gaze probíhá genocida. O samotné Kleinfeldově práci se toho dozvíme jen málo. Debata o povaze Hamásu by jistě byla zajímavá, pokud by se o tom bavili například politologové, ale takto se jedná spíše o kádrování hosta, které navíc mělo podivnou dohru.
Umění rozhovoru spočívá i v tom, že chápu, s kým mluvím a co mi může říct, a podle toho se ptám.
Původní rozhovor následně redakce zkrátila a na „pravou míru“ ho uvedl Jan Fingerland, který do studia přišel, aby Kleinfeldova slova zpochybnil. Kleinfeld v rozhovoru například zmíní, že západní média informují o dění na Blízkém východě tak, jak to vyhovuje Izraeli. Fingerland to popře a vysvětlí, že Al-Džazíra je extrémně tendenční televize a sám Kleinfeld velemanipulátor. K meritu Kleinfeldovy práce, kdy ve svém dokumentu ukazoval, jak některé nepravdivé zprávy o brutalitě Hamásu daly izraelské vládě bianko šek, aby mohla dělat v Gaze doslova cokoliv, přičemž v rozhovoru Kleinfeld zmínil příklad údajně sťatých dětí, se Fingerland vyjádří tak, že on sám si vůbec nepamatuje, že by někdo mluvil o čtyřiceti dětech s uřezanými hlavami. Vezme si tedy jeden příklad a tvrdí, že si nic takového nepamatuje. I kdyby to byla pravda a on to skutečně zapomněl, je s podivem, že si expert na dané téma nepamatuje, jak se americký prezident musel vymlouvat, když tvrdil, že fotky těchto dětí viděl. A na to, jak tyto informace proběhly všemi médii. Ostatně fotky prý viděla i naše velvyslankyně. Až později se zjistilo, že v kibucu Be’eri, kde se to mělo stát, zemřely malé děti dvě. Jedno bylo zastřeleno přes dveře, druhé zemřelo po předčasném porodu, když byla zastřelena jeho matka.
Důležité sdělení dokumentu, na kterém James Kleinfeld pracoval, přitom není, že Hamás není přece tak špatný, když neupekl nemluvně v troubě, nestínal děti nebo neumučil rodinu u stolu, ale to, že právě tyto zprávy vytvořily dojem, že protivníci Izraele vlastně ani nejsou lidé a že je možné použít proti nim jakékoliv prostředky. Dojem zvířeckosti, jejíž popis mnoha lidem nedal dlouhé noci spát, byl omluvenkou pro to, co se stalo a co se pořád ještě děje v Gaze. Proto mohl izraelský ministr obrany Joav Galant říct „bojujeme proti bestiím a podle toho jednáme,“ když oznamoval, že přeruší dodávky elektřiny a zablokují dovoz potravin či pohonných hmot. A nikdo se nad jeho slovy ve veřejném prostoru moc nepohoršoval. Když tedy Fingerland tvrdí, že si nepamatuje právě tuto konkrétní věc, zcela se míjí s podstatou sdělení. Je to vlastně absurdní, protože cokoliv udělal Hamás, není ve skutečnosti omluvou pro následný postup izraelské vlády. Je ale pochopitelné, že se novináři snaží události rozplést a popsat. Včetně mechanismů, jak propaganda pracuje s emocemi.
Žijeme v době kognitivních disonancí. Jinak si nelze vysvětlit Fingerlandova následná slova, kdy tvrdí, že všichni vojenští odborníci říkají, že postup IDF v Gaze je mimořádně citlivý. Šlo by psát dlouhé rozklady o tom, že to není pravda, mnohé ostatně ukazuje další dokumentární film Al-Džazíry. Kromě svědectví lidí, záběrů z Gazy a slov expertů, která lze jistě zpochybňovat, v něm jsou také sestříhané záběry, jež natočili a zveřejnili sami vojáci IDF. Fingerland ale film zjevně neviděl a neviděl ani tisíce jiných zpráv, které jsou dostupné každému. Jinak si nelze jeho přesvědčení o mimořádné citlivosti vysvětlit. Nejspíš ani nečetl čerstvou velkou investigativu The New York Times o průstřelech hlav dětí, zprávy o systému Levandule, nebo investigativu o tom, jak válka v Gaze probíhá a jak se určuje, kdo je a kdo není příslušníkem Hamásu. Všechny tyto zprávy, stejně jako svědectví lékařů a humanitárních organizací přesvědčivě dokazují, že postup izraelské armády citlivý rozhodně není. K tomu, aby si člověk udělal obrázek, se stačí sejít s někým, kdo v Gaze v posledních měsících byl a promluvit si s ním. Pro novináře to není těžké, musí naopak vyžadovat velké úsílí se před všemi těmi zprávami a informacemi bránit. Proč si tedy rozhlas k „uvádění na pravou míru“ pozval někoho, kdo dění v Gaze nesleduje, je záhada.
V rámci „přesvědčovací kampaně“
V případě Českého rozhlasu není postup uvádění na pravou míru ojedinělý. Přitom je vidět, že se v rozhlase narozdíl od televize aspoň snaží o veřejnoprávnost, respektive o vyváženost. Koncem minulého roku přijely do Prahy tři ženy, jejichž příbuzní jsou stále jako rukojmí v Gaze. Rozhovor s rozhlasem zprostředkovala izraelská ambasáda. Ani ve třech nepřesáhly polovinu vysílacího času, mudrování nad jejich rozhovorem tak trvalo déle než samotné rozhovory. Jedna z žen měla v době rozhovoru v zajetí v Gaze otce, druhé dvě syny.
Přijít o své blízké tak, že náhle zemřou, je jedna z nejtěžších věcí, které člověk může zažít. Ještě horší ale je, když ani nevíte, zda je ten, koho milujete, naživu, v jakých žije podmínkách, zda netrpí. Tři zlomené ženy mluví o svých pocitech, ovšem Jan Bumba se jich ptá i na jejich politické názory, o kterých ony ale moc mluvit nechtějí. Chtějí zpátky svého otce a syny, chtějí žít normální život a chtějí, aby to peklo už skončilo. V rozhlase si s rozhovory nejspíš nevěděli rady, a tak si pozvali Břetislava Turečka, aby to celé nějak zarámoval. Na rozdíl od Jana Fingerlanda se Tureček snaží být empatický, ale společně s Bumbou jejich vystoupení ohodnotí tak, že se jedná o izraelskou propagandu, doslova řeknou „přesvědčovací kampaň“.
Jakkoliv se dokážu vcítit do redaktorů rozhlasu, kteří nevěděli, co si s rozhovorem počít, nedokážu pochopit, jak mohli něco takového trpícím ženám udělat. Jan Bumba se neměl ptát na politiku, když o tom ženy nechtěly mluvit, mohl situace využít třeba k tomu, že by se ptal na to, jak žily předtím, protože ony se k tomu životu chtějí vrátit a mluvily o tom. Mohl se jich ptát, jak fungoval život v kibucu, jakým způsobem soužili s beduíny z Negevu, kteří byli také mezi civilními oběťmi 7. října. Nebo jaké byly dřív jejich vztahy a kontakty s lidmi z Gazy. Mohl se zeptat na tisíc věcí, které my tu nevíme a které nechápeme, protože žijeme v jiném kulturním kontextu. Rozhovor měl vést tak, aby jako přesvědčovací kampaň nevyzněl. Místo toho jim položil nesmyslné otázky, jejichž zodpovězení následně s Turečkem zpochybnili. Umění rozhovoru spočívá ale i v tom, že chápu, s kým mluvím a co mi může říct, a podle toho se ptám.
Kontrola postojů k Hamásu
Snad nejhorší „uvádění na pravou míru“, které jsem v rozhlase za poslední rok slyšela, bylo při rozhovoru s palestinským novinářem a mírovým aktivistou Ahmedem Abú Artemou. Rozhovor proběhl 13. října 2023, tedy krátce poté, co izraelská armáda začala bombardovat Gazu. Abú Artema měl štěstí, že měl v tu chvíli vůbec nabitý telefon a mohl rozhovor poskytnout. Kromě velmi krátkého popisu situace v Gaze na začátku se ho celou dobu Jan Bumba ptá, co si myslí o Hamásu. Abu Artema zase chce využít situace, aby světu dal vědět, jaká se Palestincům už víc než sedmdesát let děje historická nespravedlnost. Mluví o nenásilných protestech, které v minulosti organizoval a které násilně potlačila izraelská armáda a desítky lidí přitom zastřelila. Bumba ale nevyužije této situace k tomu, abychom jako čeští posluchači zjistili co nejvíc o tom, co se v Gaze právě děje a jak vypadá život tamních lidí, ale potřebuje se ujistit, zda Ahmed Abú Artema nepodporuje Hamás.
V tu chvíli moderátor netuší, že Abú Artema slyšel docela jiné zprávy než my tady v Česku. Neví pochopitelně ani to, že se informace o tom, co se ve skutečnosti stalo, budou ještě v následujících měsících měnit a upřesňovat, ani že kvůli neochotě Netanjahuovy vlády vyšetřovat a nechat vyšetřovat mezinárodní organizace se některé věci asi ani nikdy nedozvíme. Zato potřebuje slyšet, že Hamás je zlo, chce jasné odsouzení. Požaduje deklaraci „správného“ postoje od člověka, kterému doslova na hlavu padají bomby izraelské armády (jedenáct dní po rozhovoru vybombardovala izraelská armáda dům, kde Abú Artema žil se svou rodinou; on sám byl vážně zraněn a při útoku zemřelo pět jeho příbuzných, mezi nimi jeho dvanáctiletý syn). Těch pár krátkých minut, po které spolu mluvili, je naprosto promarněná příležitost. Až potom přichází Břetislav Tureček, aby nám vysvětlil, že Palestinci všechno svádějí na Izraelce, ale taky vysvětlí, že Abú Artema nemohl veřejně odsoudit Hamás, protože žije v Gaze. To neznamená, že ho odsoudit chtěl, ale že i kdyby chtěl, stejně to nemohl udělat. Byla to tedy ta nejhloupější otázka, kterou mohl redaktor položit, protože jsme ve skutečnosti nemohli slyšet, co si respondent o této otázce doopravdy myslí.
Možná kdyby si to Bumba uvědomil před rozhovorem, mohl času využít lépe a ptát se na něco jiného. Rozhovor nám mohl přiblížit kontext, který neznáme. Abú Artema například zmíní, že většina místních lidí se nikdy nedostala z Gazy ven. Mohli jsme se tedy dozvědět třeba i to, kdo a za jakých podmínek mohl před 7. říjnem vycestovat a jak to probíhalo. Nebo cokoliv o životních podmínkách na začátku bombardování. Místo toho jsme si poslechli kádrování postojů a pak jejich následné vysvětlení českým expertem, který toho sice ví opravdu hodně, ale o každodenním životě v Gaze zase tolik ne a už vůbec nemohl vědět, v jakých podmínkách právě v tu chvíli Gazané žijí.
Nevím, jestli tato praxe vychází z pocitu, že našemu jazyku stejně nikdo nerozumí, a tak můžeme nakládat s rozhovory se zahraničními hosty po svém, anebo z dojmu, že když se rozhovor nepovede, dá se to zachránit tím, že se ho část ustřihne a nahradí se vysvětlováním. Ale možná by se rozhlas měl nad svou praxí zamyslet.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás