Režiséra Viktora Tauše provází zájem o příběh dívky, která si prošla dětským domovem a výchovným ústavem a současně si dokázala zachovat naději v lepší život, už téměř dvacet pět let. S dívkou přezdívanou Amerikánka se setkal, když oba žili na ulici, a rozhodl se její příběh odvyprávět. Cesta k filmové verzi ale byla složitá. Kvůli problémům se sháněním financí se Tauš rozhodl příběh nejprve inscenovat jako divadelní hru. Ta si premiéru odbyla v roce 2018 a byla vystavěná okolo dvouhlasého monologu titulní postavy.
Nezvyklým skloubením formální odvážnosti i sociálního apelu působí Amerikánka na poli české tvorby jako úkaz.
V průběhu koronavirové pandemie pak hra získala druhý život. Tauš a kameraman Martin Douba se totiž s Amerikánkou připojili k projektu České televize Divadlo ve filmu. Jejich příspěvek však nebyl tradičním divadelním záznamem – díky originálnímu zapojení pohyblivé kamery balancoval na hraně mezi divadelní a filmovou řečí. Vývoj Amerikánky tím ale nekončil. Od minulého roku totiž byl na scéně Jatka 78 k vidění i „živý trailer“ Snowflakes, založený na autentických výpovědích dětí z dětských domovů.
Dlouhé přípravy i rozmanité podoby Amerikánky ukazují na sílu tématu dětských domovů i samotného příběhu, který Tauš dokázal odvyprávět za využití různých uměleckých forem. O filmové verzi Amerikánky platí totéž. V kontextu české tvorby je formálně odvážným dílem. Navzdory experimentálnímu přístupu ale nikdy nepůsobí jako film intelektuální či odtažitý, ale plný emocí a energie.
Rekonstrukce emocí
Malá Ema Černá vyrůstá se dvěma bratry bez otce. Matka alkoholička jejich výchovu zanedbává, a proto je Ema brzy odvezena do dětského domova. Později jako dospívající dívka dočasně bydlí u pěstounů, kvůli špatnému chování se ale dostane do výchovného ústavu neboli pasťáku. Na rozdíl od divadelního zpracování, kde příběh končil dospíváním, film pokrývá větší část života protagonistky. V jedné z časových rovin totiž sledujeme dospělou Emu, která se ohlíží zpět do své minulosti. Zatímco v divadelní hře ztvárnily titulní postavu herečky Eliška Křenková a Tereza Ramba, zde má Ema v jednotlivých životních etapách různé herecké představitelky. Amerikánku v dětství hraje Klára Kitto, její dospívající verzi Julie Šoucová a v dospělosti ji ztvárnila Pavla Beretová.
Film však nevypráví její život jako lineární zápletku, kde by byly jednotlivé scény kauzálně provázané. Naopak často přeskakuje mezi různými časovými rovinami, zatímco se vyprávění tříští do série subjektivních vzpomínek. Proto Amerikánka neusiluje o realistickou rekonstrukci prostředí dětských domovů na konci minulého režimu. Dějové linie, ale i jednotlivé scény, jsou vždy postaveny na emocionálním prožitku ústřední postavy. Zcizující zásahy jako přetáčení filmu či kamera snímající obraz přes barevnou folii opakovaně zdůrazňují, že film nenabízí transparentní náhled do reality, ale spíše nám zprostředkovává bohatý vnitřní svět protagonistky. Tauš dokáže sugestivně navodit emocionalitu jednotlivých výjevů právě tím, že místo realistických detailů zůstává na rovině volných asociací. Z každé části tak vyčnívá něco, co bylo pro mladou Emu důležité, ať už se jedná o žvýkačky a cigarety, upomínající na existenci světa za hranicemi dětského domova, nebo o matčiny červené šaty.
Právě použitím barev film evokuje emocionální vazby k různým místům. Dětský domov si dospělá Amerikánka spojuje s tmavě fialovou, pasťáku zase dominuje modrá barva oblečení internovaných dívek. Zatímco chodby i schody činžovního domu, kde Ema bydlela s matkou, mají zlověstné červené podsvícení, dům pěstounů naopak září křiklavě růžovou. Výtvarná koncepce filmu, za kterou kromě Taušovy režie stojí především production designer Jan Kadlec, tuto proměnlivost vykresluje i díky zajímavé práci s prostorem. Realističtější prostředí dětského domova plného traumat i sdílené radosti střídají kulisy pěstounského domu, jehož nízký strop navozuje současně pocity útulnosti i stísněnosti. Nehostinný pasťák zase reprezentují rozlehlé halové prostory.
Amerikánka se vyhýbá tradičním vyprávěcím postupům, a tak může působit jako divácky nepřístupné dílo. Navzdory odvážným formálním řešením ale film necílí jen na úzkou, cinefilně orientovanou skupinu mezi diváky. Právě naopak. Amerikánka jako by vybízela k odložení diváckých návyků či snahy hledat ve všech scénách jasný význam. Jejím cílem je pouhé předání emocí. Přesto se nedá upřít, že je snímkem nezvyklým, a to nejen kvůli výrazné stylizaci, ale i kvůli momentům, ve kterých se stírají hranice mezi filmovou tvorbou a divadelní performancí. Obsazení neherců a dětí z dětských domovů do vedlejších rolí nevede k uvěřitelným hereckým výkonům, ale spíše k autentickým projevům a zachycení dětské spontaneity.
Udržet si naději
Výtvarná stylizace ani improvizované provedení některých scén ale neodvádějí pozornost od vyprávěného příběhu. Vyhrocené emocionální projevy i kontaktní kamera, která často přechází do bezprostřední blízkosti tváří postav, sugestivně navozují stísněná prostředí i pocit bezvýchodnosti. U něj ale film nikdy nezůstává. Jeho cílem je totiž vyprávět o naději a schopnosti překonávat zdánlivě nezdolatelné překážky.
Když Ema v dětském domově potká svého staršího bratra Mirka, získá od něj dvě fotografie. Jedna je připomínkou ztracené rodiny, zatímco druhá má být fotografií Emina otce, který odcestoval do Ameriky. Ta pro Emu představuje horizont naděje a svobody, ke kterému se stále upíná. Na snímku přitom zjevně není její otec, ale Stalloneho Rocky Balboa. Iluzornost naděje ale není podstatná. Je totiž zdrojem motivace nevzdávat se. Za opakování mantry o tom, že je pevná jako skála, se tak stává Amerikánkou – dívkou, která si udržuje naději na lepší život.
Přesto v ní přetrvává vnitřní rozpolcenost a dokáže být stejně tak odhodlaná jako pochybovačná a pesimistická. Tauš tuto dualitu znázorňuje obrazem rozděleným na dvě poloviny, v nichž spolu zápasí dvě odlišné verze Emy. Obě části plátna jsou chvílemi v nesouladu, někdy se symetricky zrcadlí a jindy zase splývají do celistvého obrazu. Zdánlivě okázalé formální řešení ale funkčně zpřítomňuje vnitřní rozpoložení hlavní hrdinky.
Zatímco dětská i dospívající Ema jsou spojeny s jednotlivými místy, jako je dětský domov či pasťák, dospělou Amerikánku naopak vystihuje pohyb a motiv železničních kolejí. Po nich se vydává do různých kapitol svého dospívání a čerpá sílu z vlastních vzpomínek. Dospělá Ema, oděná v matčiných červených šatech, působí jako žena stále zatížená traumaty. Ta ale překonává tím, že se s minulostí dokáže smířit.
Díky odvážným režijním nápadům i filmové architektuře je Amerikánka vizuálním spektáklem. Ten je ale současně niternou podívanou, která zůstává omezena na vnitřní dění titulní postavy. Fluidní kamera i rychlá střihová skladba nás nenechávají prodlévat v jednotlivých scénách. Namísto důrazu na psychologii postav se identifikujeme s rychlým proudem jejich emocí. Takový přístup má samozřejmě i své limity. Během sledování Amerikánky totiž může diváky rychlý sled impulzů a výjevů stejně tak fascinovat jako přehltit. Když se film v závěru věnuje Eminu prožívání sametové revoluce, vyznění jinak podnětných momentů oslabuje příliš rychlým tempem a střídáním časových rovin. Přesto je i tato hektičnost dramaturgicky obhajitelná jako odraz pocitů protagonistky, která je pohlcena rychlostí změn.
Od fikce k realitě
Přestože Amerikánka namísto snahy o realismus zdůrazňuje, že je rekonstrukcí osobních vzpomínek, jako by neustále odkazovala na realitu za hranicemi svého fikčního světa. Protagonisté se například často obracejí přímo do kamery, a vtahují nás takdo svých životních příběhů. Není náhodou, že v závěru se film mění v apel na změnu podmínek v současných dětských domovech. V kontrastu s předchozí barvitou stylizací si vystačí s nepřikrášlenou realitou černobílých fotografií dětských domovů přelomu 80. a 90. let.
Toto vyznění není tak úplně překvapivé vzhledem k mediální prezentaci Amerikánky. Namísto představování samotného filmu totiž režisér Tauš věnoval většinu mediálních výstupů právě problematice současných dětských domovů. Přestože se Amerikánka odehrává z větší části na konci minulého režimu, řada problémů stále přetrvává. Tato angažovaná rovina ale nepůsobí tezovitě nebo didakticky. Spíše je přirozeným vyústěním toho, že Amerikánka podává konkrétní životní zkušenost srozumitelným jazykem emocí, díky kterému se stává příběhem univerzálním a snadno přenositelným i do dnešní doby.
Právě nezvyklým skloubením formální odvážnosti i sociálního apelu působí Amerikánka na poli české tvorby jako úkaz. Ukazuje, že označení artový film a angažovaná tvorba nemusí být v rozporu, stejně jako svébytná umělecká vize se nemusí vylučovat se srozumitelností. Kvůli své odlišnosti se Amerikánka samozřejmě nemusí stát diváckým hitem. Přesto může být v budoucnu vlivná, neboť posouvá hranice toho, jak může český film vypadat a vyprávět.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás