Ještě před chvílí jsem seděla v hospodě se svým ruským kamarádem Žorou Mežuevem, ale musela jsem včas domů. „Musím jet, abych napsala komentář o tom, že Rusové jsou taky lidi,“ žertovala jsem, abych vysvětlila, že dneska si dám fakt jen jedno pivo. „Tak to přece právě provádíš výzkum,“ smál se Žora. Seděli jsme v tu chvíli na schodech před hospodou a plánovali jsme společnou cestu na ubytovny, kde bydlí ukrajinští uprchlíci. Žora mi pomáhá s mou knihou o integraci Ukrajinců v Česku a překládá mi.
Lidé, kteří pracují pro organizace, jež jsou v Rusku na černé listině, se tam nemohou vrátit.
Seznámili jsme se na kurzu interkulturní komunikace, kterou pořádalo Multikulturní centrum pro Čechy i Ukrajince, kteří pracují s ukrajinskými běženci. Žora v Česku studuje, ale když začala válka, podílel se na pomoci válečným běžencům na hlavním nádraží, později v Plzni pracoval s ukrajinskými běženci, posléze s ukrajinskými dětmi a dnes vedle studia pracuje jako interkulturní asistent s ukrajinskou mládeží. O české občanství by si mohl požádat za pět let, ale pokud projde nový návrh zákona, který spíchli poslanec Martin Exner spolu s ministrem vnitra Vítem Rakušanem, oba ze STAN, může na české občanství zapomenout.
Zákon pro Putina
Podle tohoto návrhu zákona by se Rusové, kteří by se chtěli stát českými občany, museli vzdát občanství ruského. To by sice mnozí jistě rádi udělali, ale není to tak jednoduché. V praxi by to vypadalo tak, že by jim to ruský zastupitelský úřad nepovolil, a oni by tedy museli odjet do Ruska, aby se pokusili zbavit ruského občanství tam. Jenže například Žora do Ruska nemůže jet ani teď, protože tam psal pod svým jménem pro web DOXA, což je „nežádoucí“ organizace, a tudíž za každou spolupráci s ní hrozí lidem trestní řízení. Kromě toho tam na něj čekají už dva povolávací rozkazy do války. Co si o té válce myslí, si můžete domyslet z jeho aktivit. Před novým českým zákonem by tohle všechno bylo jedno.
Záměr zákona vychází z obav tajných služeb před ruskými agenty. Při transparentním řízení, kde může požádat každý, totiž nemají tajné služby šanci do procesu účinně zasáhnout. Jenže nový zákon nás před podobnými případy neochrání, jen zkomplikuje život lidem, kteří nejsou s Putinovým režimem zadobře. O tom, proč by takový zákon byl skutečně neúčinný a jeho dopady by byly přesně opačné, než jeho navrhovatelé chtěli, už napsali dobře jiní. Ondřej Soukup v Českém rozhlasu vysvětlil, že Rusové, kteří se chtějí zbavit občanství, musí dokázat, že nemají žádné závazky k ruskému státu, včetně vojenské služby. Na to, že novela Putinovým agentům nestaví do cesty překážky, upozorňuje i Josef Bouška v Deníku N. Ivan Preobraženskij, ruský politolog vedený v Rusku jako „cizí agent“, na iDnesu záměr zákona analyzuje a vysvětluje, že lidé, proti kterým je v Rusku zahájeno trestní řízení, jsou především opozičníci a političtí aktivisté či novináři a jejich žádosti o zbavení ruského občanství nebudou ani projednány. Také editor Seznam Zpráv Konstantin Sulimenko vysvětluje, že návrh zákona nepomůže demokracii v Česku, ale jen Putinovi.
Pomocí Ukrajincům proti válce
Příběh mého kamaráda možná lidi nedojme – protože si řeknou, že je to výjimka a že oni sice nejsou rasisti, ale většina Rusů je nějaká taková, jak si oni představují. Jako člověk, který vůbec nevěří ve vlastnosti národů, mám problém se takových konverzací účastnit. Rusové, stejně jako všichni ostatní lidé na světě, jsou velmi různí. (Nemůžu uvěřit tomu, že letos už podruhé píšu podobnou větu na obranu lidí, kteří měli tu smůlu, že se někde narodili.) Žora není žádná neuvěřitelná výjimka – ruských kamarádů, kteří se zapojili do pomoci Ukrajincům zcela přirozeně, mám víc. A o dalších mi vyprávěli lidé, kteří pomoc uprchlíkům koordinují.
„Na zaměstnanecký poměr nebo jako dobrovolníci se u nás po začátku války zapojili Rusové, kteří principiálně nesouhlasili s válkou, a všichni jsou super. Jen já jsem koordinoval šest takových lidí a všichni dobře pracovali, dělali naplno a byl na ně spoleh. Je to jejich způsob, jak se vyrovnávat s válkou a s tím, co se děje,“ vyprávěl mi Matěj Šulc z Organizace pomoci uprchlíkům. Dobrou zkušenost s ruskými zaměstnankyněmi měla i Květa Bartošová, koordinátorka SOS Ukrajina, která mě upozornila na to, že lidé, kteří pracují pro organizace, jež jsou v Rusku na černé listině, se tam nemohou vrátit, i na to, že tito lidé mohou těžce nést, když proti nim někdo uplatňuje princip kolektivní viny.
Stejně tak na hlavním nádraží, kde operovala Iniciativa Hlavák, pomáhali Rusové. Někteří měli české občanství, jiní ještě ne – a možná ho už nikdy nedostanou. Mnozí z těchto lidí veřejně nevystupují, protože mají v Rusku příbuzné, nebo se bojí, co by se stalo, kdyby museli odejít ze země, která je nikdy nepřijme, ať udělají cokoliv.
Obyčejní lidé
Ještě než jsem šla do hospody, mluvila jsem s Valentýnem. Jde o muže mého věku, který v Česku žije sedm let a má dvě děti. Jeho starší syn se narodil v Rusku, mladší už tady. Valentýn se zapojil do iniciativy proti zákonu, který mu bere možnost vidět tu pro sebe budoucnost. „Zákon se mi nelíbí hlavně proto, že vkládá Putinovi do rukou možnost vybírat, kdo bude, nebo nebude mít české občanství,“ vysvětloval mi s tím, že zbavení občanství podepisuje právě Putin.
Podle Valentýna to nedává vůbec smysl. Lidé, kteří mají nějaký škraloup (třeba proto, že na FB sdíleli podporu Navalnému, nebo se účastnili různých aktivit, které byly proti Putinovi), by v důsledku nakonec mohli být v Rusku zavřeni. „Já tu bydlím sedm let a věřil jsem, že za tři roky budu moct požádat o české občanství,“ vysvětloval Valentýn, který není žádný disident, i když Putina rád nemá a s jeho politikou nesouhlasí. Žije svůj obyčejný život, chodí do práce, vychovává děti a je rád, že tu může být. Když se ho ptám, jestli můžu napsat jeho jméno, souhlasí. Ve chvíli, kdy se zeptám na příjmení, se zarazí a chvíli přemýšlí. „Miluju Českou republiku, opravdu. Žije se mi tu dobře, můj druhý syn se tu narodil, ale když nedostanu české občanství a budu třeba muset odejít, jediná země, kam se budu moct vrátit, je Rusko. A tam si přečtou, co jsem říkal, a pak mě zavřou, a to není žádná sranda.“
Ujistila jsem ho, že příjmení neuvedu. A taky jsem mu řekla, že doufám, že tenhle nesmyslný zákon, který nás neochrání před agenty, ale zato poškodí řadu obyčejných lidí, neprojde.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás