Ještě než spustí znělka studia a úvodní titulky, otevře film Milé laskavosti (Kinds of Kindness) klasický hit Sweet Dreams (Are Made of This) britské skupiny Eurythmics. Annie Lennox v refrénu synthpopového šlágru z roku 1983 chladným androgynním hlasem sděluje, že procestovala celý svět, ale našla v něm jen lidi, kteří hledají sladké sny: „Někteří tě chtějí využít, jiní chtějí, abys ty využil je. Někteří z nich tě chtějí zneužít, jiní chtějí, abys je zneužil ty.“ Jako úvod povídkového triptychu řeckého režiséra Jorgose Lanthimose sedí píseň skvěle – jednotlivé části Milých laskavostí totiž sledují hrdiny uvězněné v síti mocenských vztahů, ze kterých nemůžou nebo nechtějí odejít.
Je to Lanthimosovo téma přinejmenším od snímku Špičák, kde despoticky ochranitelský otec drží své tři dospívající děti v domě a jejich poslušnost stvrzuje bizarní mytologií, kterou kolem své posedlosti ovládání druhých vytvořil. Aktuální film se k průlomovému snímku z roku 2009 vrací znepokojivou atmosférou i stylem vyprávění, který nutí diváka přijmout bizarní pravidla, podle nichž se hrdinové chovají.
Povídkový triptych řeckého režiséra je občas myšlenkově vzrušující, většinu času filmařsky efektní, působí ale poněkud chladně.
V první povídce odmítne zaměstnanec vykonat pro svého šéfa nebezpečnou službičku, a když je odstřižen od jeho ochranitelské náruče, zjistí, že ztratil smysl svého života, a chce do ní zase patřit. V druhém příběhu se policistovi navrátí z vědecké výpravy dlouho ztracená manželka. Místo rodinného štěstí ho však začne sžírat podezření, že mu ženu kdosi vyměnil, a tak začne testovat hranice její oddanosti. Třetí povídka pak sleduje pátrání členů jakéhosi bizarního sexuálního kultu po vyvolené ženě, která bude schopná oživovat mrtvé. Když už to vypadá, že pátrání vede ke zdárnému cíli, jedna členka kultu je pro neposlušnost vyloučena, ale úkol svých guru se rozhodne splnit.
Loňská feministicko-steampunková pohádka Chudáčci slavila komerční úspěchy a obdržela Zlatého lva a čtyři Oscary. Lanthimose tak nejspíš definitivně dostala do mainstreamu, fanoušci hlavního představitele tzv. řecké divné vlny ale mohli být z filmu, který výstřednost a surrealitu prezentoval skoro výhradně skrze svoji vizuální podobu, zklamaní. Novinka Milé laskavosti je návratem k znepokojivým příběhům, které nesmlouvavě vystavují účet temným lidským touhám, o nichž věříme, že je civilizace spoutala, ale ve skutečnosti jsou dost možná jejím základem. Může za to i znovunavázaná spolupráce se scenáristou Efthimisem Filippou, který s Lanthimosem napsal kromě zmíněného Špičáku také další zásadní položky jeho filmografie, jako jsou Alpy, Humr a Zabití posvátného jelena.
Odevzdat břemeno vlastní vůle
Lanthimos je při účtování s lidskou psychikou tradičně nesmlouvavý. Hrdinové snímku dobrovolně odevzdali svobodnou vůli nějaké vyšší moci, a komplikují tak jednoduchou binaritu ovládající/ovládaný. Uťápnutý úředníček Robert je zcela v područí svého šéfa (a milence) Raymonda, který určuje, jaké má nosit oblečení a kdy má mít sex s manželkou. Vědkyně Liz z druhé povídky vykonává bizarní sebepoškozovací příkazy svého manžela, aby mu dokázala, že je skutečně jeho ženou. A Emily se tak moc chce vlísat do přízně vůdce Omiho, že se rozhodne dokončit hledání kultem očekávané vyvolené ženy sama. Pro všechny tři znamená odevzdání břemene rozhodování o svém životě vysvobození a zároveň příslib smyslu života ve světě, který ho jinak postrádá. Milé laskavosti tak můžeme sledovat i jako režisérův komentář ke svůdnosti fašismu a jiných forem totality.
Možná jsou ale klíčem k interpretaci sny, které se zdají hlavním hrdinům každé povídky. Třeba jsou pochybnosti policisty Daniela o pravosti jeho ženy odrazem strachu z těhotenství, které z ní skutečně udělá jiného člověka. A když Emily věří víc sektě než svému manželovi, nejspíš k tomu má také nějaký důvod – nakonec sami vidíme, jak ji uspí a znásilní. A jakou roli má v příbězích muž s iniciálami R. M. F., který se objeví ve všech třech povídkách a svým způsobem je spojuje do jednoho univerza?
U Lanthimosových snímků platí, že když diváka přestane bavit rozplétání záhad, je to konec. U Milých laskavostí v neprospěch režiséra mluví zdlouhavá expozice povídek. Každá trvá bezmála hodinu, nicméně stojí víceméně na jednom silném nápadu. Děj sice režisér šperkuje různými surreálnými bizarnostmi, jako když Emily jezdí ve svém autě výhradně driftem, nebo zálibou ve skupinovém sexu, kterou má pár z druhé povídky, ale to jsou jen drobné vtípky, které diváka před ztrátou pozornosti uchrání jen na chvíli.
Chladné podivnosti
Film tak drží nad vodou hlavně výkony herců, kteří – aby to divák neměl lehké – se ve stejné sestavě točí ve všech třech povídkách. Emmu Stone už můžeme klidně považovat za Lanthimosovu dvorní herečku: kromě Chudáčků, za které si odnesla Oscara, zářila i v předchozí Favoritce. Tady ve třech povídkách hraje tři ženy, které tak moc chtějí někam patřit, že se spokojí se submisivními životními rolemi. Skvělý je i Jesse Plemons, který si za trio postav v Milých laskavostech odnesl hereckou cenu z Cannes. Nejvýraznější z nich je policista Daniel, který po návratu manželky pomalu ztrácí rozum a mění se v panovačné monstrum. Psát o tom, že Willem Dafoe je pamětihodný i ve vedlejších rolích, je už skoro ztráta času. Tady hraje tři dominující postavy a jako šéf Raymond, který ovládá své zaměstnance, je zároveň démonický i dobrácký a o to děsivěji působí.
Laskavosti nejsou u Lanthimose nikdy nevinné, jsou součástí potvrzování nebo nastavování mocenských vztahů mezi lidmi. Pachtění a lísání se k těm nahoře nám může připadat groteskní, ale nakonec se jen smějeme sami sobě, protože jsme v podobných sítích vztahů také uvěznění. Milé laskavosti se nicméně také ptají, kde jsou hranice mezi chladnou mocí a iracionální posedlostí ovládáním, která už s výhodami nadřazeného postavení nemá nic společného.
Povídkový triptych řeckého režiséra je občas myšlenkově vzrušující, většinu času filmařsky efektní, působí ale poněkud chladně a nedaří se mu dostat dostatečně hluboko. Divák se přistihne, že se podivuje bizarním dějovým zvratům, ale moc už nás nezajímá, co tím chtěl Lanthimos vlastně říct. Pokračuje tak přerod excentrika a outsidera ve filmaře přijatelného pro široké publikum. Pokud ale bude mainstreamový průmysl dál rozrušovat podobně znepokojujícími snímky, jakými Milé laskavosti nepochybně jsou, těžko něco namítat.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás