Poté, co se na Staroměstské náměstí vrátil vítězný sloup, který udělal z židovské dívky Marie symbol katolického triumfalismu a vítězku nad protestantským „drakem“, je na řadě další pomník války, tentokrát už neskrývaný za náboženství. Na Malostranském náměstí se má znovu tyčit pomník „největšího českého vojevůdce“ Josefa Václava Radeckého. K vytrvalým habsburským nostalgikům se nyní přidalo i ztělesnění pravicového kariérismu Jiří Pospíšil, a to je sekáč, který se nezakecá. Piráti prohlásili, že jsou proti, ale že kvůli pomníku nebudou zatěžovat koalici sporem. To by bylo do jisté míry pochopitelné, kdyby to nebyla standardní odpověď Pirátů skoro na všechno. Pražský magistrát už rozhodl, že nechá prověřit, zda je možné na náměstí kopii historické sochy umístit.
Co vlastně oslavoval pomník Radeckého? Proč jej nová republika roku 1919 odstranila a proč už tak dlouho běží spor o jeho návrat? A k čemu se obnovou pomníku vlastně přihlásíme? Ten příběh je zajímavější, než jak ho různí nostalgici po císařpánu vyprávějí. Ať už jde o příběh císařského generála Radeckého, o příběh vzpomínek na něj nebo o aktuální příběh vzpoury proti 20. století, o představu, že se můžeme bez problémů a s nostalgií vrátit k pomníkům minulosti a urážlivým mávnutím ruky pominout důvody, proč byly odstraněny.
Aby byla severní Itálie rakouská
Hrabě Josef Václav Radecký z Radče se stal v rakouské armádě symbolem kontinuity také pro svou fyzickou výdrž. Žil dost dlouho, aby mohl na konci 18. století bojovat s Turky a revoluční Francií, účastnit se na počátku 19. století napoleonských válek a v letech 1848 a 1849 jako více než dvaaosmdesátiletý stařec potlačoval revoluci. Jako vojenský velitel byl úspěšný. Ale stačí to? Oslavovali bychom třeba Putinovy generály, kdyby byli zdatnými stratégy a úspěšnými vojevůdci? Patrně ne. K hodnocení je potřeba vědět, jakým cílům prospěl a jaké prostředky k tomu uplatnil.
Když se Češi vrátili ze světové války, kam je nahnal bezohledný Radeckého ctitel, strhli Mariánský sloup, odstranili sochu maršála Radeckého a četli Haškova Švejka.
Demokratické a národní revoluce, k nimž došlo v Evropě roku 1848, jsou dnes brány jako příliš dávná minulost, než abychom jim věnovali velkou pozornost. Najdeme v nich přitom v zárodečné formě celou řadu otázek, které z politiky a kultury dodnes nezmizely. Demokracie i nacionalismus, obrana starých pořádků i socialismus, ústavní omezení vlády i vláda tvrdé ruky – to všechno byla témata ulic evropských metropolí těch dní. Revoluční rok 1848 je rokem vydání Marxova a Engelsova Manifestu komunistické strany, dodnes nepřekonané analýzy kapitalistické globalizace, právě tak jako Palackého Psaní do Frankfurtu, zakladatelského textu moderní české politiky. Radikálové chtěli dalekosáhlé změny, velká část revolucionářů ale požadovala v podstatě jen to, co pokládáme už dávno za samozřejmost a co se také samozřejmostí poměrně brzy po revolucích stalo: vládu omezenou ústavou a konec imperiální nadvlády nad často rozdělenými národy.
Italové v revoluci požadovali sjednocení Itálie. Nechápali, proč mají Milán a Benátky podléhat císaři ve Vídni a proč mají být stoupenci italské jednoty vězněni v Brně na Špilberku.
Radecký byl už od roku 1831 vojenským představitelem habsburské nadvlády v Itálii a choval se podle toho. Když v Miláně propukla revoluce a jeho postavení se stalo neudržitelné, stáhl se spolu se svými jednotkami z města. Poměrně brzy zjistil, že Milán není ani zdaleka sám. Benátky vytvořily revoluční republiku a vzbouřila se řada menších měst. Z Radeckého armády dezertovala zhruba polovina italských vojáků. Do habsburského území vpadly jednotky sardinského krále Karla Alberta, který se chtěl stát králem sjednocené Itálie (jeho synovi Viktoru Emanuelovi se to o třináct let později splnilo). Radecký měl na své straně vlastní strategické myšlení, dlouhodobý výcvik svých jednotek, v případě Benátek navíc choleru, a když to bylo nutné, také brutalitu. Benátky čekalo tvrdé ostřelování z děl, do vzbouřené Brescie poslal svého podmaršálka Julia Jakuba Haynau. Ten po zprávách o útocích na raněné rakouské vojáky vydal rozkaz zastřelit každého muže chyceného se zbraní a vypálit každý dům, z něhož se střílelo. Svou krutostí si vysloužil přezdívku „hyena z Brescie“. Sám Radecký o něm řekl, že „je ostrý jako břitva, kterou je nutno ihned po použití zastrčit do pouzdra“, ale zároveň také, že je „mým nejlepším a nejpilnějším velitelem sboru, a sice takovým, že od jednoho k druhému velení sboru jej posílám, neboť nejenergičtější jest a rozumí mi“. Za jeho činy tedy nesl jasnou zodpovědnost.
Radecký si získal obdiv tehdy teprve osmnáctiletého arcivévody Františka Josefa, kterého z Vídně poslali k armádě, aby se přiučil (patrně k malé radosti maršála, který měl v armádě už několik habsburských arcivévodů, za jejichž bezpečnost nádavkem k ostatním povinnostem odpovídal). Dne 6. května 1848 se arcivévoda účastnil i bitvy u Santa Lucie. Téhož roku se mladíček stal císařem, neboť pro habsburskou dynastii bylo už neúnosné udržovat na trůně slabomyslného císaře Ferdinanda „Dobrotivého“. Radeckému byly připraveny triumfální oslavy, zatímco jeho „nejlepší a nejpilnější“ zástupce Haynau byl poslán do Uher, aby tam potlačoval maďarské revolucionáře. Proslul brutalitou, popravami a také výnosem, jímž nařídil bičovat ženy, které projeví sympatie k revoluci. Z „hyeny z Brescie“ se stala „hyena z Brescie a Aradu“ (Arad bylo místo, kde byli v inscenovaných procesech odsouzeni k smrti a popraveni vůdci maďarské revoluce) a také „mrskač žen“. Radecký oproti tomu zůstal v Itálii, kde byl až do roku 1857 (a svých jednadevadesáti let) generálním guvernérem Lombardsko-benátského království, tedy habsburských držav. Zemřel rok po svém penzionování. Jen o rok a půl později, 24. června 1859, byli Rakušané na hlavu poraženi u Solferina, což umožnilo sjednocení Itálie a ústavní vládu v Rakousku.
Co byl výsledkem Radeckého vojenských vítězství? Odložily sjednocení Itálie o dekádu, došlo k němu až roku 1861. Benátky se k ní směly připojit až po dalším oslabení habsburského soustátí, které umožnilo plebiscit. Jeho výsledky byly výmluvné: 647 246 hlasů pro Itálii, 69 hlasů pro setrvání v habsburském soustátí… Radeckého vítězství přispělo také k tomu, že jeho mladičký obdivovatel a jeho ministři mohli ještě dekádu odmítat klíčový požadavek roku 1848 a vládnout v rakouské monarchii neústavně, policejně. Mladíček na trůnu, onen génius průměru v roli císařpána František Josef I., měl hodně důvodů k obdivu vůči svému maršálovi. Máme je i my dnes?
Pro Italy je, jak si občas všímají i česká média, Radecký spornou postavou dosud. Hlásí se k němu severoitalská krajní pravice, protože chce oddělit bohatší sever od zbytku Itálie. Pro mnohé Italy je ale prostě vojenským velitelem, který nechal střílet do jejich předků, protože chtěli svobodu a nezávislost.
Tento pohled přitom není jen zpětný. Noviny Lípy slovanské už v březnu 1849 otiskly spolu s prohlášením vídeňské vlády i manifest Italů s lakonickým komentářem: „Jak daleko nad důvody rakouského kabinetu převahu mají, každý posoudit může.“ Jak připomínají historici Ivan Šedivý a Marie Koldinská, první návrh na postavení pomníku Radeckého Pražané na jaře 1849 zamítli s tím, že by památník Radeckého byl zároveň památkou pokoření Itálie. S tím, jak byla revoluce definitivně poražena, už pochopitelně podobné argumenty nezaznívaly. Pomník byl chystán od počátku padesátých let 19. století a odhalen v listopadu 1858, tedy téhož roku, kdy maršál zemřel.
Symbol loajálních vojáků
Historik Jiří Rak patří k obdivovatelům Radeckého a rakouské monarchie a stoupencům obnovy pomníku. Je ale zároveň dobrým historikem, a tak přesvědčivě zmapoval „druhý život“ a odkaz Radeckého za rakouské a posléze rakousko-uherské monarchie a ukázal, jakou roli obraz Radeckého sehrál. Byla to role vojenského vzoru používaného v armádní propagandě. Radecký byl předobrazem loajálních rakouských poddaných ve vojenské službě. Dobře to vyjadřoval už samotný pomník, kde vojevůdce nese na štítě osm vojáků, reprezentujících různé jednotky a zároveň různé národnosti monarchie. Čech tam je za dělostřelce…
Když se Radeckého obdivovatel František Josef I. propracoval od mládí k senilitě, nahnal „své národy“ do světové války. Rozjela se naplno armádní mašinérie a spolu s ní i vojenská propaganda. Jméno Radeckého se skloňovalo, jak připomíná Jiří Rak, zejména po vstupu Itálie do války. Maršál se ostatně vícekrát objevuje v knize, která na vojenské blbství c. k. monarchie reaguje, Haškových Osudech dobrého vojáka Švejka – své legendární „Na Bělehrad“ křičí Švejk právě pod sochou maršála. (Hašek dodává: „A maršálek Radecký snivě se díval ze svého pomníku za vzdalujícím se dobrým vojákem Švejkem s rekrutskou kytkou na kabátě, kulhajícím na starých berlích, zatímco sděloval nějaký vážný pán lidem kolem, že vedou dezentéra…“)
Hašek má ve svém románu několik mrazivých parodií toho, jak c. k. propaganda s Radeckého figurou pracovala, a vkládá například mladému vojenskému lékaři do úst slova adresovaná nemocným vojákům (povýtce často simulantům), že „budou nepřemožitelnými válečníky, pamětlivými na slávu Radeckého i prince Eugena Savojského. Že zúrodní svou krví široká pole slávy mocnářství a vítězně dokonají úlohu, kterou jim předurčila historie.“ Jinou historii spojenou s maršálem Radeckým – a vyprávěnou polním kurátem Iblem – označí postava Švejka za „blbost na kvadrát“:
„Milí vojáci,“ řečnil vrchní polní kurát Ibl, „tak tedy si myslete, že je rok osmačtyřicátý a že vítězstvím skončila bitva u Custozzy, kde po desetihodinovém úporném boji musil italský král Albert přenechati krvavé bojiště našemu otci vojínů, maršálkovi Radeckému, jenž v 84. roce svého života dobyl tak skvělého vítězství. A hle, vojáci milí! Na výšině před dobytou Custozzou zastavil se kmet vojevůdce. Kolem něho jeho věrní vojevůdcové. Vážnost okamžiku zmocnila se celého kroužku, neboť, vojáci, v nepatrné vzdálenosti od maršálka bylo pozorovat vojína, jenž se smrtí zápasil. S roztříštěnými údy na poli cti pociťoval zraněný praporečník Hrt, jak na něho hledí maršálek Radecký. Hodný zraněný praporečník ještě svíral v tuhnoucí pravici zlatou medaili v křečovitém nadšení. Při pohledu na vznešeného maršálka oživl se ještě jednou tepot jeho srdce a zchromlým tělem pronikl poslední zbytek síly a umírající pokoušel se s nadlidskou námahou plížiti se vstříc svému maršálkovi. ‚Popřej si klidu, můj hodný vojíne,‘ zvolal k němu maršálek, sestoupil s koně a chtěl mu podati ruku. ‚Nejde to, pane maršálku,‘ řekl umírající vojín, ‚mám obě ruce uraženy, ale o jedno prosím. Sdělte mně plnou pravdu: Je ta bitva zcela dobyta?‘ ‚Docela, milý brachu,‘ pravil laskavě polní maršálek, ‚škoda, že tvá radost je zkalena tvým zraněním.‘ ‚Ovšem, vznešený pane, se mnou je konec,‘ temným hlasem řekl vojín, příjemně se usmívaje. ‚Máš žízeň?‘ otázal se Radecký. ‚Den byl parný, pane maršálku, měli jsme přes třicet stupňů horka.‘ Nato Radecký, chopiv se polní láhve svého pobočníka, podával ji umírajícímu. Tento se napil, učiniv mocný doušek. ‚Zaplať bůh tisíckrát,‘ zvolal, namáhaje se políbiti ruku svému veliteli. ‚Jak dlouho sloužíš?‘ otázal se tento. ‚Přes čtyřicet let, pane maršálku! U Ošper dobyl jsem zlaté medaile. Také u Lipska jsem byl, dělový kříž mám rovněž, pětkrát jsem byl smrtelně raněn, ale teď je se mnou dočista konec. Ale jaké štěstí a blaho, že jsem se dožil dnešního dne. Co mi záleží na smrti, když jsme dobyli slavného vítězství a císaři vrácena jeho zem!‘
V tom okamžiku, milí vojáci, zazněly z tábora velebné zvuky naší hymny Zachovej nám, Hospodine, mocně a vznešeně nesly se po bojišti. Padlý vojín, loučící se se životem, ještě jednou pokusil se vzchopit. ‚Sláva Rakousku,‘ zvolal nadšeně, ‚sláva Rakousku! Nechť pokračuje se v té skvostné písni! Sláva našemu vojevůdci! Ať žije armáda!‘ Umírající sklonil se ještě jednou k pravici maršálkově, kterou poceloval, sklesl a tichý poslední vzdech vydral se z jeho šlechetné duše. Vojevůdce stál tu s obnaženou hlavou před mrtvolou jednoho z nejhodnějších vojínů. ‚Tento krásný konec je věru záviděníhodný,‘ pravil v pohnutí maršálek, skláněje obličej do sepjatých dlaní. Milí vojíni, i já vám přeji, abyste se všichni dočkali takového krásného konce.“
Dnes se odstranění pomníku Radeckého vypráví jako příběh nacionalismu, který si vyřizoval účty s nadnárodním mocnářstvím. Celou situaci ale můžeme číst jinak: když se Češi vrátili ze světové války, kam je nahnal bezohledný Radeckého ctitel, strhli Mariánský sloup, odstranili sochu maršála Radeckého a četli Haškova Švejka. Zažili peklo a do toho pekla je často provázely tóny Straussova Pochodu Radeckého. Těžko mohli očekávat, že pro jejich vnuky a pravnuky nebude jejich zkušenost nic znamenat.
Vzpoura proti 20. století?
Když se restituovaly majetky šlechty a církve, zdůrazňoval se slib, že se nepůjde před rok 1948. Obnova Mariánského sloupu, bizarní popularita potomků staré šlechty i současná snaha o návrat sochy Radeckého jsou všechno známky hlubší touhy. Touhy po odmítnutí a odčinění 20. století.
Je to srozumitelná touha, pokud uvážíme dějiny diktatur a zločinů, které 20. století – také – znamenalo. Jenže tato srozumitelná touha se mění v absurditu, pokud se stává nostalgií po domnělé patriarchální idyle ve světě dávného monarchy, jeho knížat a generálů. A tato absurdita se pak mění v morální facku, pokud znamená zapomnění na to, čím přesně krátké 20. století, onen Hobsbawmův „věk extrémů“, začalo. Klíčem k jeho dynamice, jak mezi jinými plasticky ukázal filozof Jan Patočka ve svém eseji Války dvacátého století a dvacáté století jako válka, byla právě první světová válka. Válka, která měla mnoho příčin, ale rakousko-uherské vojenské blbství, jehož symboly byli Radecký a František Josef I., sehrály až příliš velkou roli.
Není náhodou, že ve snahách o návrat sochy Radeckého, se angažuje i Muzeum paměti XX. století (Praze nestačí jeden chrám antikomunismu v podobě ÚSTR; musí mít dva, jeden placený státem, druhý městem). Idealizace habsburské monarchie je součástí démonizace toho, co přišlo poté. Reagovat na zločiny 20. století nostalgií po starém mocnářství ale dává podobný smysl jako reagovat na problémy transformace nostalgií po Husákovi.
Můžeme souznít s lidmi, jako je historik Jiří Rak, když odmítají etnický nacionalismus a zdůrazňují širší pojetí češství (i když z jiného hlediska působí celá debata, kdo je a není Čech, poněkud antikvárně). Můžeme souhlasit s tím, že by se tři staletí mezi Bílou horou a rokem 1918 neměla škrtat z dějin, že je potřebujeme znát a připomínat, plastické a zabydlené konkrétními lidmi. Jenže to neznamená obnovovat úctu k čelným představitelům tehdejších nespravedlností a hierarchií. Mohli bychom být trochu nápaditější v tom, koho a jak z té doby budeme připomínat, a inspirovat se třeba přístupy lidových dějin nebo gender history.
A především, neměli bychom z dějin škrtat ani 20. století. Dnes je v plném proudu jeho démonizace jako věku „totalit“ a „nacionalismů“, které potřebujeme odmítnout a vrátit se před ně, restituovat stav předtím. Nejlépe znovu pokleknout před nějakým králem! Dvacáté století jistě bylo stoletím masového teroru, nacionalismu, krvavých diktatur a nesnášenlivých ideologií. Bylo ale také stoletím vzpoury a emancipace. Nepotřebujeme číst Adornovu a Horkheimerovu Dialektiku osvícenství, abychom chápali, že obojí šlo ruku v ruce. Dnes se musíme především učit rozlišovat. Vzpoura Čechů proti impériu, v němž senilní mocnář rozhodoval o válce a míru a byl schopen nahnat miliony lidí do zákopů plných bahna a smrti, byla přes všechny své limity emancipační vzpourou. Památkou této vzpoury není jen to, co pak Československá republika postavila, ale také to, co odstranila.
Zapomenout na zkušenost, která vedla k odstranění Radeckého sochy, znamená zapomenout na emancipační rozměr 20. století a oprávněnost dobového antimilitaristického protestu. Pokud se skutečně rozhodneme znovu vybudovat pomník maršála Radeckého, rozhodneme se zároveň stát Haškovými blbci na kvadrát.
Autor je politolog a novinář.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás