Ta trochu bizarní postavička růžové králičice v bílé plínce, s velkými rty a se slzou v oku nás v Japonsku pronásledovala všude. Můžete si ji koupit jako plyšáka nebo jako plastový přívěšek ve všudypřítomných automatech na gačapony (sběratelské předměty). V Tokiu i Ósace jsme narazili na její tematickou kavárnu a v metru jsme ji často viděli připnutou k mobilům nebo taškám jako maskota, které Japonci nosí pro štěstí a jsou moderní variantou šintoistických bůžků.
Králičice se jmenuje Opanču usagi podle nadměrných bombarďáků (opanču) a anonymní ilustrátorka vystupující pod jménem KAWAISOUNI! ji nakreslila před čtyřmi lety. Od té doby popularita postavičky vyletěla strmě nahoru a už se zařadila do panteonu nejpopulárnějších japonských maskotů mezi jména jako Hello Kitty, medvěd Kumamon nebo jelínek Šikamaro, maskot historického města Nara. Jenže zatímco všichni tito „tradiční“ maskoti (juru-čara) jsou hlavně roztomilí a mají vzbuzovat ochranitelský instinkt, králičice Opanču se slzou v oku má vzbuzovat jiné emoce.
Je to samozřejmě i důkaz toho, jak je japonská společnost prorostlá technologiemi. I ty ale mají hlavně zmíněný harmonizační účel – i stroje jsou tady od toho, aby se nikdo necítil špatně.
„Opanču má často pech, nedaří se jí, a proto nemá daleko k slzám. Přesto ale dál kurážně kráčí vpřed,“ čtu si v textu, který vypráví její příběh. „Snaží se ze všech sil a myslí na druhé, ale její úsilí často nepadá na úrodnou půdu,“ dozvídám se a začínám s Opanču velmi souznít. V systému, který po nás požaduje neustále maximální výkony, jsme až příliš často dohnáni do situace, kdy o sobě začneme pochybovat a je velmi osvobozující vědět, že to má někdo podobně. Třebas by to byla kreslená postavička maskota.
Nejde ale vůbec o mě. Smolařka Opanču se slzou v oku přirostla k srdci současným Japoncům, kterým je od dětství vštěpován étos tvrdé práce a nekonečné snahy. Ten je vetkaný přímo do samotné DNA japonské kultury. Pracovat na sobě musí nutně každý, ale někdy je dobré myslet i na ty, kteří můžou z různých důvodů zůstávat pozadu. Jako Opanču.
Japonsko je samozřejmě dál pyšné na svůj ekonomický zázrak sedmé a osmé dekády, do něhož transformovalo svoje imperiální choutky, které jej pár desetiletí předtím zavedly do válečného marasmu. Po kapitulaci se ze zaostalé rurální země stal technologický gigant a Japonsko během pár let vystřelilo mezi nejbohatší země světa.
To je známá vousatá historie. Pak ale přišel pád a z jedné „ztracené dekády“ se jich stalo hned několik. Ekonomika je od poloviny devadesátých let v záporných číslech, Japonské vlády zkouší všechno možné, a ačkoliv to v posledních letech vypadalo nadějně, země se letos znovu propadla do recese, a dokonce přišla o příčku třetí nejsilnější ekonomiky světa.
Čekání na zázrak, který ne a ne přijít, teď možná vystřídala schopnost brát svůj pech se vztyčenou hlavou. Japonsku se podle makroekonomických hledisek nedaří, krize střídá krizi, ale země dál hrdinně kráčí vpřed jako zmíněný maskot Opanču.
Země z turistického snu
Když jsem byl v Japonsku poprvé před šestnácti lety, působilo na mě dojmem země, která se vší silou snaží naplnit stereotypy, jejichž prostřednictvím jej zná celý svět. Myslím tím věci jako obří dřevěné buddhistické chrámy ze seznamů UNESCO, nádherná příroda v horách nebo bohatá kultura reprezentovaná třeba tradičními divadelními formami nebo zápasy sumo. Pod tímto turistickým povrchem už ale tehdy začalo prosvítat něco autentičtějšího, současnějšího a hlavně skutečně živého.
Viděl jsem to, protože tohle bylo „moje Japonsko“ – manga komiksy, anime, počítačové hry. Z nich jsem získával obraz úplně jiné země na vzdáleném východě – dynamické, moderní a komunikující s globálními trendy. Před běžnými návštěvníky ze zahraničí to ale v desátých letech bylo ještě trochu ukryté. Později mi došlo, že Japonci se za svoji moderní kulturu tehdy ještě styděli, protože stála na jiných hodnotách, než byly ty, kterými se chtělo před světem prezentovat.
Fanoušci mangy nebo videoher byli tehdy pro většinovou společnost budižkničemové, kteří místo tvrdé práce tráví život neproduktivní zábavou a nepřispívají k společnému bohatství. Přesto vybudovali svůj průmysl a čas ukázal, kdo povede Japonsko do 21. století. Během černých let krize to byl právě popkulturní export, který zemi držel nad vodou a vytvářel ve světě novou tvář Japonska.
Když jsme po dekádě a půl prošli na letišti Narita vstupními pasovými kontrolami, pod nápisem Welcome to Japan nás vítají Super Mario a Luigi, postavičky z videoher společnosti Nintendo. O dvě hodiny později míříme k našemu hotelu a procházíme obchodní pasáží Nakamise-dori v historické čtvrti Asakusa. Tam je pěkně v četných stáncích se suvenýry vidět, jak popkulturní hrdinové typu Godzilla, Totoro nebo Pikaču definitivně nahrazují Hokusajovu Vlnu, horu Fudži nebo Šarakuovy tisky ukijo-e s herci kabuki z 19. století.
Během covidové pandemie se země úzkostně uzavřela před světem a dodnes většina starších lidí chodí ze strachu z nákazy v roušce. Pro turisty se souostroví znovu otevřelo teprve na konci loňského roku a tři roky oddychu od cizinců jako kdyby daly Japonsku čas přemýšlet o tom, jak se chtějí odteď prezentovat a co si vůbec ještě chtějí od turistů nechat líbit.
Změny nejsou nijak drastické, ale vidět jsou. Turisté samozřejmě dál hledají staré Japonsko, které si vysnili, třeba v Gionu, historické čtvrti gejš v Kjótu. Nakonec tam ale najdou jen jiné turisty bloudící bezcílně mezi chrámy, které viděli v knihách. Letos na jaře se místní úřady rozhodly, že obtěžování gejš a učednic majko je nutné učinit přítrž a zakázali jejich fotografování. Následovalo uzavření četných malebných úzkých uliček čtvrti a nejfrekventovanějších prostorů kolem čajoven, v nichž gejši vystupují. Cizincům, kteří si na internetu stěžují, že Gion už není, co býval, nejspíš nedochází, že je to jen jejich perspektiva. Pro místní se naopak stal tím, co potřebují k životu.
Harmonie především
Podle odstupujícího japonského premiéra Fumia Kišidy letos navštíví Japonsko třicet pět milionů turistů, což bude ještě o čtyři miliony víc než před covidovou uzávěrkou. Průmysl se samozřejmě na návrat cizinců velmi těšil, věřím ale tomu, že někomu se po městech přeplněných turisty rozhodně nestýskalo.
Japonsko je pro cestovatele bez nadsázky rájem. Turistická „user experience“ země je rozhodně nejlepší ze všech míst, kde jsem v životě byl. Ve velkých městech se můžete spolehnout na spolehlivou, čistou a neuvěřitelně hustou hromadnou dopravu, velmi snadné je cestování mimo metropole, ať už jde o proslulé rychlovlaky (šinkansen) nebo hustou vlakovou síť. Na venkově je samozřejmě podstatně řidší.
Ve vedru vám přijdou vhod automaty na chlazené nápoje – v zimě je vystřídají teplé, které ale vždy najdete opravdu na každém rohu. Velmi pohodlné je také nakupování v sítích řetězců s potravinami (kombini), které ve městech fungují nonstop. Velkým plusem je typická japonská slušnost a empatie. Není za tím třeba hledat nic podezřelého, vychází z buddhistických kořenů společnosti, které určují jako společný cíl harmonickou existenci. Pomáhat druhým je součástí tohoto přístupu ke světu.
Když ve veřejných lázních nevíte, kam dát použitý ručník, vždy se najde někdo, kdo vám ochotně poradí. A když ještě turisté chodili po městě s papírovou mapou v ruce (místo mobilu), bylo normální, že k vám po čase někdo přistoupil a nabídl svou pomoc. Japonci jsou nicméně s angličtinou pořád hodně na štíru a překvapí vás to i v místech, kde by to jeden určitě nečekal. Třeba v restauraci na placky okonomiyaki přímo uprostřed centra Ósaky ve čtvrti Dótombori, kam se turisté chodí na most fotit s ikonickou reklamou společnosti Glico a je považována za gastronomické epicentrum Japonska.
Možná za to může fonetická nekompatibilita obou jazyků nebo typická japonská stydlivost, vynalézavý národ si ale našel způsoby, jak svoji jazykovou nekompetenci obejít. Dřív zdobily vchody restaurací plastové modely jídel, na které jste si mohli prostě ukázat prstem, ty dnes nahrazují technologie. Místo menu v restauraci dostanete tablet, na kterém si jednoduše naklikáte, co chcete. Někde vám donesou na papíře vytištěný QR kód, který vás zavede na stránku, kde si můžete jídlo snadno objednat, aniž by s vámi musel kdokoliv komunikovat.
Je to samozřejmě i důkaz toho, jak je japonská společnost prorostlá technologiemi. I ty ale mají hlavně zmíněný harmonizační účel – i stroje jsou tady od toho, aby se nikdo necítil špatně. Nepochybně to stojí hodně energie. Úplně všude – od hotelů přes restaurace po obchody – běží nonstop velmi náročná klimatizace. Japonsko jako země bez nerostných surovin je zcela závislá na dovozu fosilních paliv. Po tragédii ve Fukušimě v roce 2011 nechalo vypnout polovinu svých jaderných elektráren a teď ho čeká těžké dilema, jakým způsobem v budoucnosti dosáhnout uhlíkové neutrality. Usínat i v těch největších srpnových vedrech v hotelovém pokoji v osmnácti stupních, je samozřejmě velmi příjemné, ale stejně si trochu říkáte, jak moc je to udržitelné.
Národ robotů
Jednou z tváří Japonska ve světě byl vždy jeho pokročilý robotický výzkum, který navíc podporoval v popkultuře obraz robotů jako oddaných lidských pomocníků. Příkladem budiž dětští hrdinové Astroboy nebo Doraemon. Od počátku tisíciletí se Japonci chlubili svým robotím velvyslancem Asimem, který cestoval po světě a setkával se i s prezidenty. Jenže před pěti lety společnost Honda oznámila, že Asima přestává vyrábět, což byl neklamný důkaz toho, že praktické využití dvounohých chodících robotů je relativně malé.
Obraz Japonska jako robotí velmoci dostal ještě bolestivější ránu sedm let předtím. Když při katastrofě ve Fukušimě chtěli záchranáři využít roboty k odklízení radioaktivních trosek, všechny japonské modely zklamaly a osvědčily se jen jejich americké protějšky od společnosti Endeavor Robotics. Japonská média tehdy připomínala neslavné osudy různých robotických prototypů rezistentních ve vysoce radioaktivním prostředí, které se nikdy nepovedlo dotáhnout k použitelné a vyzkoušené variantě. Ukázalo se, že žádná japonská firma nemůže soupeřit s vývojem, který štědře financuje americká armáda pro své potenciální použití k bojovým účelům.
Asima jsme moc chtěli potkat v Muzeu vědy budoucnosti (Miraikan) na tokijském umělém ostrově Odaiba, ale v patře věnovaném robotům jsme ho nenašli. Muzeum ho vyřadilo ze sbírek před dvěma lety, patrně kvůli příliš náročné péči. Stálá výstava Hello, Robots! je plná umělých bytostí, které jsou od Asima vzdálení, jak je to jen možné. Víc než dvounohé hrdiny z anime seriálů totiž vystavené (a plně funkční) modely připomínají domácí mazlíčky. K vidění je tady třeba nový prototyp robotího psa jménem Aibo společnosti Sony, který si s vámi pohraje s míčem a můžete ho pohladit na různých částech těla, na což pes reaguje. Terapeutický robot Paro zase připomíná tuleně a využívá se v domovech s pečovatelskou službou. Podobný účel má i chlupatý interaktivní medvídek Keparan, s nímž lze komunikovat s pomocí kartiček.
Vypadá to, že dvounozí, lidem podobní roboti jako Asimo jsou slepou uličkou a místo nich se v Japonsku vyvíjí bytosti, které nemají za úkol bojovat s radioaktivním odpadem ani příšerami z vesmíru, ale s reálným nebezpečím, které bude v budoucnosti trápit čím dál víc lidí, a jímž je osamělost. V Japonsku tiká demografická bomba, do důchodového věku se nezadržitelně blíží generace populačního boomu poloviny minulého století, a protože pak šla křivka strmě dolů, nebude se o ně mít kdo starat. A protože Japonci zrovna neoplývají důvěrou k imigrantům, mají být řešením krize právě robotičtí pomocníci. Jenže jejich vývoj zatím není zrovna závratně rychlý a potýká se se spoustou problémů.
Cestou z Odaiby pak zvláštní souhrou náhod potkáme v zastávce metra Šimbaši komunikační robotku Arisu. Má být prototypem robotů-pomocníků, kteří jednou nahradí uniformované zřízence v metru, jež dbají na plynulý provoz. Arisa je vybavená umělou inteligencí a měla by být schopná najít cestujícímu nejlepší trasu. Umí i anglicky, zkoušíme s ní komunikovat přes předformulované otázky na tabletu, ale brzy nám dojde, že požadované informace mnohem rychleji získáme přes aplikaci v mobilu. A tak naše první setkání s robotem skončí tím, že Arisu poprosíme, aby s námi zapózovala na fotografii.
Pokrok pro lidstvo
Japonská modernizace byla vedená sny o zářné technologické budoucnosti, v níž nám budou stroje pomáhat k lepšímu životu. Obnovu země po válce a její mírové optimistické vize zosobnily Letní olympijské hry v roce 1964. V tokijském Jojogi parku po nich zůstaly futuristické stadiony Kenzóa Tangeho nebo impozantní několikapatrová metropolitní dálnice protínající hlavní město. Druhým důležitým milníkem země hledící do budoucnosti bylo Expo ’70 konané o šest let později v Ósace. Světová výstava pod heslem „pokrok a harmonie pro lidstvo“ tehdy měla za úkol představit Japonsko jako nového technologického lídra. Expo bylo tehdy mimořádně úspěšné.
Optimistický výhled do budoucnosti na prahu sedmé dekády odráží sedmdesátimetrová socha Věž slunce Taróa Okamota shlížející na areál ósackého Expa, který je dnes udržovaný jako národní památka. Monumentální hlava evokující psychedelické sny sci-fi spisovatelů sedmé dekády má tři tváře, ta pochmurná vzadu reprezentuje temnou minulost Japonska, současná otočená vpřed je vážná ale odhodlaná a na vrcholu se pak tyčí Zlatá maska neboli zářná budoucnost lidstva. Větší smysl Okamotovy vize dávají, když se dostanete dovnitř, kde je k vidění čtyřicet metrů vysoká plastika Strom evoluce. Začíná od mořského planktonu a ústí v lidském vědomí, jehož pokračování je právě zmíněná futuristická zlatá tvář na vrcholu památníku. Někdo by možná Okamatu mohl obvinit z dobové naivity, vidět jeho monument na vlastní oči je ale dechberoucí. Socha odráží naděje a ambice světa na úsvitu digitální éry, které jsme jako lidstvo poslední dekády tak trochu zahodili jako zbytečnou veteš. Možná by ale stálo za to se k nim vrátit.
Okamotova socha měla pohnutý osud, podobně jako jeho monumentální obraz Mýtus zítřka (dnes umístěný ve stanici metra na Šibuji). Byla dlouho nepřístupná, nedávno se konečně dočkala kompletní rekonstrukce, jak se na odkaz slavné minulosti země sluší a patří. Expo se příští rok do Ósaky vrátí – byť do jiné lokality – a ačkoliv je dnes role světových výstav úplně jiná než před 55 lety, Japonci se budou nepochybně ze všech sil snažit na přelomové Expo navázat a zároveň přesvědčit svět, že jim nechybí energie a odhodlání vrátit se znovu na výsluní.
Snad ósacké Expo dopadne příští rok lépe než tokijská olympiáda, kterou nejprve v roce 2020 zrušila pandemie, a když se mohla konat o rok později, musela se obejít bez účasti diváků. Japonci, kteří se těšili na zopakování zázraku z poloviny šedesátých let, museli spolknout hořkou pilulku zklamání. Možná jim ale tato celonárodní tragédie pomohla si něco uvědomit.
Hry doslova vydupal ze země premiér Šinzó Abé, který věřil, že nastartují novou éru prosperity. Jejich přípravu ale ještě před covidem doprovázelo handrkování o peníze a v části společnosti převládl názor, že země potýkající se s ekonomickými problémy by měla peníze investovat rozumněji než na předvádění se světu. Symbolem těchto debat byl i osud nového olympijského stadionu.
Původní ambiciózní návrh architekty Zahy Hadid na poslední chvíli ustoupil levnější a udržitelnější variantě od domácího architekta Kengo Kumy, který u svých staveb upřednostňuje užitkovost a respekt k okolí místo samoúčelné monumentality. Když konečně vidím jeho neokázalou stavbu z vyhlídkového patra mrakodrapu Tokyo Metropolitan Building v čtvrti Šindžuku, docela Japoncům rozumím. K čemu by jim vůbec byla další nesmyslná futuristická stavba, kterých má střed Tokia už teď dost. Modernita a pokrok se nakonec dá prezentovat úplně jinak než opulentním stadionem ve tvaru cyklistické helmy, na který se bude za pár let snášet maximálně prach. Naštěstí v tom Japonci mají poměrně jasno.
Solidární srdce
Když po dvou týdnech v Japonsku odlétáme, pustíme si ještě na rozloučenou v letadle animovaný film Eiga Madogiwa no Totto-chan (Totto-čan, holčička v okně). Premiéru měl vloni, do široké distribuce se dostal teprve začátkem letošního roku a získal několik nominací Japonské filmové ceny. Odehrává se během druhé světové války a vypráví příběh hyperaktivní holčičky Totto, která nově nastoupí do školy pro žáky se speciálními potřebami. Tady se seznámí se stejně starým klukem, který prodělal dětskou obrnu a ochrnul na část těla. Totto-čan mu pomáhá a všemožně se snaží, aby prožil plnohodnotný život, alespoň v rámci možností doby.
Snímek natočený podle slavné knihy japonské televizní celebrity Tecuko Kurojanagi střídá velmi syrové, realistické pasáže z válečného života se snovými, fantazijními výjevy a na spoustě míst je nepokrytě sentimentální nebo vyloženě dojemný. Důležitou vedlejší postavou je ředitel školy Sosaku Kobajaši (skutečná postava), který i v houstnoucí atmosféře militarizace a bujícího fašismu vštěpuje žákům ideály humanismu, přátelství a vzájemné spolupráce.
Pokud se u filmu nerozbrečíte, nejspíš nemáte žádné srdce. Mě v letadle někde nad Asií pomohla Totto-čan pochopit, jak moc je japonská společnost ve svém jádru rovnostářská a solidární. Zase nás to vrací k buddhismu a kýžené společenské harmonii, která nám velí starat se jeden o druhého. Tento étos nicméně v Japonsku zdánlivě překryl krysí závod kompetitivního kapitalismu, který se napojil na další silnou místní tradici konfucianismu, a společně zemi vytáhly z krizových poválečných let. Proto se ale také Japonci stali národem uštvaných lidí s vysokým počtem sebevražd nebo smrtí z přepracování.
Pod diktátem maximálního úsilí a všeprostupující společenskou hierarchií ale dál tepe solidární srdce, které velí dávat pozor jeden na druhého. Japonsko se kdysi stalo laboratoří amerikanizace a dravého kapitalismu, po turbulentních změnách posledních osmdesáti let se teď nejspíš konečně učí žít s vědomím toho, že si nemusí před zbytkem světa hrát na toho nejpilnějšího žáka ve třídě a někdy si může dovolit i povzdechnout. Jako králičice Opanču, která přesto dál kráčí se vztyčenou hlavou.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás