Odbory, konkrétně Českomoravská konfederace odborových svazů, se snaží upozorňovat na nízké platy státních zaměstnanců. To je chvályhodná věc a navazují tím na úspěšnou kampaň Konec levné práce, jíž se jim před sedmi lety podařilo zvýšit povědomí o tom, že u nás jsou lidé, kteří těžce pracují, a přitom si nevydělají na život. Aktuální kampaň staví zejména na popisu kvalifikace, schopností a potřebnosti lidí, kteří pracují ve veřejných institucích, a přes všechnu svou erudici a nepostradatelnost nevyjdou s penězi. Na sociální síti X vyvolali odboráři předsedu vlády Petra Fialu a ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečku, když sdíleli příběh Lucie, která pracuje jako referentka na katastrálním úřadě: její plat činí 26 376 korun hrubého, a nemůže si tak dovolit bydlení ve městě, kde pracuje. Zeptali se jich, jestli je v pořádku, že si člověk, který pracuje na plný úvazek, nemůže dovolit bydlet v daném městě.
Ministr státu, který není schopný platit své zaměstnance tak, aby pokryli nezbytné náklady na život, přichází s hraběcí radou o tom, co dělal, když byl mladý a plný síly.
Ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka odpověděl: „Pět let jsem po vysoké škole dojížděl do práce 50 km tam a 50 km zpět. Z vesnice do města, dobrovolně, nikdo mě nenutil. Chápu, že situace není v mnoha případech vůbec jednoduchá, ale lidé dojíždějí naprosto běžně a bydlí na venkově.“
Ani nevím, kde začít. Heroických historek o tom, co jsem zvládla, když jsem byla mladá, plná síly a neměla děti, mám taky nekonečně, včetně osmačtyřicetihodinových směn při letní brigádě. Na té odpovědi je neuvěřitelné i to, že jsou města, kde padesát kilometrů rozhodně nestačí k tomu, aby člověk dosáhl na dostupné bydlení. Kromě toho dojíždění stojí peníze. Veřejnou dopravou to není vždy možné, časově se to může ukázat jako velmi náročné, dojíždění autem kromě benzínu vyžaduje zase náklady na amortizaci auta. Kromě toho může mít Lucie třeba děti, které chce vidět i jindy než o víkendu nebo když spí.
Nejvíc fantastické ale je, že ministr státu, který není schopný platit své zaměstnance tak, aby pokryli nezbytné náklady na život, přichází s hraběcí radou o tom, co dělal, když byl mladý a plný síly, a dává to jako návod všem podhodnoceným státním zaměstnancům. Je opravdu požadavek, aby lidé, kteří pracují, měli dost peněz na zaplacení nájmu a důstojný život, tak troufalý? Nebo je naopak drzost to, co předvádí naše vláda?
Vlastně se stále dokola bavíme o tom samém. Lidé se mají stěhovat za levnějším bydlením, za lépe placenou prací, dojíždět nebo kvůli práci rozdělovat rodiny, aby přežili… Místo toho, abychom vedli vážnou debatu, jak je vůbec možné, že lidé, kteří pracují, mají problém vyžít. Je s podivem, že Jurečka nedoporučil Lucii, aby šla dělat nějakou jinou práci. To by ostatně státu ulevilo, protože naše vláda se neustále chce zbavovat státních zaměstnanců, a to i v sektorech, kde je jich zjevný nedostatek, což má přímý dopad na fungování státních institucí.
Ostatně problém není jen s nízkými platy, ale také s drahým bydlením. A vzhledem k tomu, že se z nemovitostí stala nejoblíbenější úložna kapitálu, bude to čím dál horší. Argumenty těch, co vám vždy rádi poradí, jak nebýt chudí, obsahují často větu o tom, že bydlet v centru Prahy není žádné lidské právo. Jenže bydlení je drahé i v mnoha dalších místech. Kromě celé Prahy, velké části středních Čech a Brna a okolí také ve všech větších městech a dnes už i v některých menších. Češi mají nejméně dostupné bydlení v celé Evropě, a to je krize bydlení celosvětový problém, ne jen český. Čelit mnohočetným krizím, nepoměru příjmů a nákladů na život, by vyžadovalo statečnou a promyšlenou politiku. My místo toho dostaneme radu, že máme do práce dojíždět. Nejpozději v příštích parlamentních volbách se ukáže, jestli byla taktika naší vlády rozumná.
Text vyšel s podporou nadace Friedrich-Ebert-Stiftung.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás