„Olympiády jsou plné paradoxů, díky tomu stále provokují a jsou živé,“ říkají sportovní novináři

V neděli skončila olympiáda v Paříži. Slavné hry jako skoro vždy nebyly jen o sportu, ale taky o řadě kulturně válečnických klání a palčivých sociálních otázek. O dějinách olympijského hnutí jsme si v Kolapsu povídali se sportovními novináři a autory podcastu Olympijský mýtus Martinem Vaitem ze serveru iSport.cz a Vojtěchem Jírovcem z ČT Sport.

Proč a v čem je pro vás olympijská myšlenka stále aktuální?

Olympiády se vztahují k antickým ideálům, ale vlastně nikdo moc neví, jak tenkrát v Řecku hry vypadaly. Ani lidé, kteří se tím zabývají akademicky, nedokážou přesně říct, jak to ve skutečnosti probíhalo. Současná olympijská myšlenka má mnohem blíž k atmosféře přelomu devatenáctého a dvacátého století, kdy vznikaly novodobé hry. Baron Coubertin zakládal hry na zelené louce a sice se verbálně odkazoval k ideálům antiky, ale je v tom mnohem více z jeho doby. Můj oblíbený paradox je ten, že olympiáda vyznává mír. Olympijský mír je pojem, který říká, že během průběhu her by nemělo docházet k žádnému konfliktu. Když si přitom člověk čte Coubertinovy paměti, tak tam mluví o tom, že sport je pro něj a pro mladé hochy způsobem, jak se připravit na válku, na nějaký další válečný konflikt. Sám Coubertin měl traumatickou zkušenost z porážky Francie ve francouzsko-pruské válce, kterou zažil jako malý, a sport mělo být něco, co zajistí, aby už se ta porážka neopakovala. Čili je tu paradox, že olympiáda pořád mluví o míru a původní myšlenky byly, že sport má připravit k válce. Podobných paradoxů je tam víc, včetně univerzálnosti toho, že na olympiádě může být každý, kdo splní nějaké sportovní požadavky. Pak už nezáleží na barvě pleti, vyznání a tak dále. Přitom, když se člověk podívá na prvních padesát let olympiád, tak tam nebyly ženy, protože olympijský výbor de facto bránil jejich účasti.

Olympiády razily princip amatérského sportovce, to je někdo, kdo sport dělá ve svém volném čase, pro své sebezdokonalování. To vychází z toho, že olympiády vznikaly v prostředí aristokracie a vyšších vrstev, tedy lidí, kteří si mohli dovolit dělat sport mimo obživu. Olympiády se bránily těmto sportovcům, což je něco, co doteď přetrvává. Čili série paradoxů je něco, díky čemu je to stále živé, nějak to provokuje, není to usedlé.  

Dokázaly toto olympijské hry v průběhu let reflektovat?

Ani moc ne. Je tam samozřejmě určitý posun. Například letošní hry deklarovaly, že tam je padesátiprocentní zastoupení žen. Ten posun je tedy jasný. Problémů je tam, ale spousta.