Od minulé soboty je alžírská sportovkyně Imán Chalíf v médiích i na sociálních sítích vystavena smršti urážek i dezinformací a glosována jako „babochlap“, „transžena“, „mužská boxerka“, případně jako „boxerka s mužskými hormony“. Přestože se spekuluje, zda Chalíf není intersex osobou, dosud nebyly zveřejněné důkazy, které by tvrzení potvrzovaly. Toto nicméně nezabránilo započetí veřejného lynče, který propukl poté, co Chalíf na olympiádě v Paříži v ringu velmi rychle zvítězila nad italskou boxerkou Angelou Carini.
V celé debatě místy dochází ke zcela bezprecedentní dehumanizaci a ponižování alžírské boxerky. Situace tak jen dál zvýrazňuje, jakému množství stresu a hodnocení ze strany veřejnosti profesionální sportovkyně musí čelit. Zatímco u žen je představa dělení sportovkyň dle hladiny testosteronu vnímána jako neproblematická, mužští sportovci se podobným šetřením a kategorizaci vystavovat nemusí, navzdory tomu, že jejich hladiny testosteronu jsou také značně variabilní.
Přestože se odpůrci Chalíf prohlašují především za bojovníky za fair play v rámci ženského sportu, jejich urputná fixace na vzhled boxerky naznačuje, že se veřejnosti možná pouze příčí alarmující skutečnost, že se sportovkyně odvážila vybudovat si adekvátní množství svalové hmoty. Koneckonců už otec zakladatel olympijských her Pierre de Coubertin prohlásil, že si „nedokáže představit nic tak ošklivého na pohled, jako je ženský sport.“ I v současnosti se s hodnocením nejen svého sportovního výkonu, ale také své estetické „libosti“ setkávají mnohé profesionální atletky – shodou okolností mnohdy ty, které nemají bílou barvu kůže, kromě Imán Chalíf také Serena Williams nebo Simone Biles.
Je sport fér? Nebo fér není, nikdy nebyl a nikdy nebude? Zrušily bychom olympiádu? A proč nás vůbec nepřekvapil příběh afroamerického sportovce, rekordmana a paralympika Blakea Leepera?
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás