Polský Tarantino varuje, že dějiny se týkají všech. Film Kos říká i důležité věci o současnosti

Je jaro roku 1794 a generál Tadeusz Kościuszko se vrátil z Ameriky, aby v rozděleném Polsku mobilizoval místní šlechtu a rolníky k protiruskému povstání. Jeho cílem bude nejen znovu spojit zemi, ale také zrušení nevolnictví. Polské historické drama Kos režiséra Pawła Maślona si při zpracování událostí, které předcházely tzv. Kościuszkovu povstání (Insurekcja kościuszkowska) na konci osmnáctého století vypomáhá fikcí, zároveň ale dbá na dobové reálie.

Je to zvláštní historický film, který místo rekonstrukcí historických bitev konstruuje zamotaný příběh, v němž nakonec hrají roli všechny vrstvy tehdejší polské společnosti. A velké historické postavy ukazuje jako lidi, kteří pochybují, a často jim nezbude nic jiného než se spolehnout na pomoc druhých. Kos ale také odhaluje dobový myšlenkový kontext a pomrkává i k současným debatám týkajícím se polského národa a budoucnosti demokracie.

Scénář Michała A. Zielińskiho nejprve přivádí na scénu několik postav a jejich zdánlivě nesouvisejících příběhových linií. Nevolník Ignac Sikora (Bartosz Bielenia) je levobočkem významné šlechtické rodiny a věří, že jeho umírající otec v závěti konečně uzná jeho majetkové právo. S tím samozřejmě nesouhlasí jeho bratr Stanislav, skutečný dědic. Mezitím arogantní ruský rotmistr Iwan Dunin se svojí posádkou křižuje okolí Krakova a hledá Kościuszka, o jehož plánech se už dozvěděly úřady a je na něj vypsána tučná odměna. Generál Kościuszko (Jacek Braciak) mezitím navštěvuje sedláky a snaží se je přesvědčit, aby se přidali k povstání, zatím ale nachází jen špatně vycvičené dobrovolníky s rezavými zbraněmi. Na cestách ho doprovází jeho afroamerický přítel Domingo (Jason Mitchell), uprchlý otrok, s nímž se generál seznámil během války o nezávislost.

Právě Domingovo náhodné setkání s Ignacem spojí příběhové linie v jednu. Všichni hlavní hrdinové se v druhé polovině filmu potkávají v domě čerstvě ovdovělé šlechtičny Marie Gizynské (Agnieszka Grochowska), kde se u stolu rozehrává složitá psychologická partie. V ní se rivalové musí spojit proti společnému nepříteli, kterým jsou ruští okupanti.

Eastern z 18. století

Kos získal hlavní cenu Złoty Lew na největším polském filmovém festivalu v Gdyni, k níž přidal ještě dalších osm menších cen. Byl také šestnáctkrát nominován na polské filmové ceny a z ceremoniálu si odnesl šest sošek orla – mimo jiné za nejlepší režii, scénář nebo herečku ve vedlejší roli. Velmi dobře se mu dařilo i v polských kinech a z režiséra Maślona, pro něhož to byl druhý celovečerní film, udělal v zemi celebritu. (Maślona roky točil televizní seriály a doufal ve filmový průlom, který přišel až po čtyřicítce.) Poláci jsou zdá se naladění na demytizování svých dějin, což ostatně potvrzuje i úspěch netflixovského seriálu 1670. Místo hrubozrnné komedie ale Kos přistupuje k historickému materiálu spíše s analytickou přísností.

V recenzích na Kos se často zmiňuje vliv Quentina Tarantina, k němuž se režisér hrdě hlásí. Podobně jako u amerického klasika se děj posouvá vpřed hlavně v konverzacích, postavy jsou zapletené v komplexním předivu vztahů, které vytváří dějové napětí. Nikdy ale není daleko k erupcím násilí. Kos je tak trochu kříženec filmů Osm hrozných, Nespoutaný Django a Hanebný pancharti. U postavy ruského rotmistra Dunina si nelze nevzpomenout na Tarantinova hláškujícího nácka Landu, který za úsměvem skrývá posedlost svojí neomezenou mocí.

Z Tarantinových filmů si Kos vypůjčuje i půdorys klasického westernového dramatu. Maślona se Zielińskim obratně aplikují westernové syžety na Polsko osmnáctého století. Jejich „eastern“ tak zabydlují osamělí pistolníci, muži zákona i postavičky malých hrdinů, kteří sledují své vlastní zájmy, ale nakonec se stanou figurkami v mnohem větší hře – tady doslova historických rozměrů.

V závěru snímku musí dojít i na akci a tady se polští filmaři celkem pochopitelně dívají Tarantinovi s odstupem na záda. Na přestřelkách a šavlových soubojích ale film rozhodně nestojí, jeho síla spočívá v důmyslné stavbě příběhu, který skládá dějové puzzle a spěje k rozuzlení tak rychle, že divák ani nedýchá. Pomalejší začátek filmu je vykoupen strhujícím finále, v němž nakonec hraje roli každá postava, kterou jsme dosud potkali.

Na straně demokracie

Tadeusz „Kos“ Kościuszko je zásadní postavou polských dějin. Ačkoliv jeho povstání bylo nakonec neúspěšné, je spojený s budováním moderní národní identity i tradicí demokratizačních procesů uvnitř polské společnosti. Z Ameriky, kde se účastnil války o nezávislost, si Kos přivezl ideál rovnosti lidí – mezi jeho přátele patřil i George Washington, což je ve filmu vidět skrze pušku, kterou mu první americký prezident daroval. Kościuszko věřil, že všichni lidé jsou si rovni bez ohledu na barvu pleti nebo majetkové zázemí. Zmíněný bývalý otrok Domingo, který generála doprovází, má předobraz ve skutečné historické postavě Kościuszkova asistenta černé barvy pleti, který se jmenoval Agrippa Hull a po smrti generála zdědil část jeho majetku.

Že by s Kościuszkem cestoval přes oceán do Polska je nicméně fikce. Domingova postava dává šanci srovnávat osudy zámořských otroků a evropských nevolníků. Ačkoliv je to samozřejmě trochu historická zkratka, jedna z nejsilnějších scén filmu přijde v okamžiku, kdy si Ignac a Domingo ukazují hluboké jizvy na zádech jako pozůstatky zvůle svých pánů. Ačkoliv každý mluví jiným jazykem, tady je společně sdílená zkušenost spojí.

Kościuszkova snaha, aby se povstání zúčastnili i rolníci, a myšlenka na zrušení nevolnictví, je důležitým historickým bodem, od nějž polský národ netvoří jen šlechtici, ale také obyčejní lidé bez majetku. Tato „národní koalice“ je vidět v úplném závěru filmu. Jsou v ní i ženy, jejichž osud v mužských mocenských hrách film Kos také enormně zajímá a přisuzuje jim důležitou roli.

Těžko tak ve filmu nevnímat odkazy na současnost, kdy se ve střední Evropě tyto rovnostářské principy ocitají pod palbou kritiky z konzervativních i autoritářských pozic. Film vznikal v napjaté atmosféře posledních let, v níž hlavní vládní strana Právo a spravedlnost rozšiřovala svůj vliv ve státních podnicích či veřejnoprávních médiích a mimo jiné zabraňovala ženám rozhodovat o svém těle. Kościuszkův duch společnosti, která je pro všechny a nikomu nenadržuje, se zdál být snahami polských konzervativců ohrožen. Není divu, že Maślona se rozhodně postavil za režisérku Agnieszku Holland, která vloni na podzim čelila šikaně polských konzervativců za film Hranice. (Ten nakonec Kos porazil ve zmíněných výročních polských filmových cenách.)

Kościuszko je ve filmu hrdinou budoucnosti, která není jen polsky-nacionální, ale hlavně demokraticky-lidová. První princip nicméně ve filmu také nechybí, ze zřejmých důvodů musí (nejen) polské diváky mrazit u Duninova proslovu o tom, že když se Poláci kvůli něčemu rozhádají, pořádek u nich musí nastolit Matička Rus, historicky nadřazené impérium.

Kos namíchal zajímavý koktejl – skvěle vystavěná zápletka, svůdné historické reálie a přesahy do dnešních debat, to všechno dělá z filmu událost přinejmenším středoevropského rozměru. Čeští filmaři by se u svých severních kolegů mohli učit jak.