Ještě v nedávné době byly politické strany a osobnosti, které se nějakým způsobem přímo či nepřímo hlásily k fašismu, důsledně ostrakizovány z veřejného prostoru a politického boje. Jörg Haider, dlouholetý předseda Svobodné strany Rakouska, v devadesátých letech několikrát projevil své otevřené sympatie k nacistickému Německu. Když se pak jeho strana podílela na rakouské vládě na začátku nultých let, už bez účasti Haidera, znamenalo to pro Rakousko velký problém: Evropská unie rakouskou vládu za tento krok ostře kritizovala a uvalila na zemi diplomatické sankce. Český politik Miroslav Sládek, předseda strany Sdružení pro republiku – Republikánské strany Československa, postavil po sametové revoluci svoji politickou agendu na ultrapravicových hodnotách, podtržených protiromskou rétorikou. Byť byl v devadesátých letech opakovaně zvolen do Poslanecké sněmovny, jeho osoba byla v politickém prostředí izolována v důsledku jeho extremistických výroků. Nizozemský protiislámský ultrapravicový politik Geert Wilders získal v roce 2008 mediální popularitu po uvedení svého antiimigračního filmu Fitna. Jeho působení v politice bylo tabu a po intervenci části českého politického spektra byla zrušena i jeho plánovaná návštěva Česka v roce 2009. Když se v roce 2013 stal neonacista Marián Kotleba starostou Banskobystrického kraje, zbytek politické obce se od něj distancoval a Kotleba v podstatě zůstal v politické izolaci. Miloš Zeman, který se v témže roce stal poprvé prezidentem České republiky v přímé volbě, se tehdy ostře vymezil vůči neonacistické hrozbě a konkrétně jmenoval i Kotlebu.
V roce 2017 poprvé Francii reálně hrozilo, že se do prezidentského úřadu dostane Marine Le Pen. Ta je dcerou Jeana-Marie Le Pena, dlouholetého předsedy Národní fronty, který v roce 1972 tuto stranu založil. Mezi její členy patřili bývalí členové vichystického režimu, který během druhé světové války kolaboroval s nacisty, nebo Waffen-SS. Le Pen se nechvalně proslavil výroky, kdy například označil plynové komory za pouhý detail druhé světové války nebo vítal epidemii eboly v Africe v roce 2013 jako možnost, jak by se dala výrazně snížit populace v Africe a počet migrantů. Marine Le Pen vystřídala v roce 2011 svého otce na pozici předsedkyně Národní fronty a snažila se o změnu image strany z otevřeně fašistické na protiimigrantskou pravicovou stranu. Rebranding strany ale většina francouzské společnosti nepřijala a v prezidentských volbách v roce 2017 se společnost proti ní zmobilizovala a zvolila tehdy mladého středového politika Emmanuela Macrona. Podobně se francouzská společnost semknula i v posledních, předčasných volbách, takže hrozba vítězství Le Pen byla nakonec odvrácena.
Putin drží historii druhé světové války jako rukojmí a je naší chybou, že na tuto hru přistupujeme.
Jasně protifašistický étos, na kterém stála evropská politika od konce druhé světové války, však dostával v minulé dekádě své první velké trhliny. Kupící se krize v čele s finanční krizí roku 2008, válkou v Sýrii a následné vlně migrantů, která definitivně transformovala politický diskurs a dostala do evropského prostoru to nejhorší z krajně pravicových narativů, navíc následoval konflikt na Ukrajině, kdy Rusko obsadilo krymský poloostrov, a pandemie covidu. Kurz k ultrapravici nastolil v Maďarsku dlouholetý premiér Viktor Orbán, který se stal nejbližším spojencem ruského prezidenta a krajně pravicového autokrata Vladimira Putina. Transformace politické krajiny byla potvrzena britským referendem o brexitu a také zvolením Donalda Trumpa americkým prezidentem. Růst preferencí a podpory krajně pravicových stran v Evropě byl takřka nezastavitelný. Švédští demokraté, postfrankistická španělská ultrapravicová strana Vox, rakouští Svobodní, finská ultrapravicová strana Praví Finové, strana SPD Tomia Okamury, vítězství Geerta Wilderse v nizozemských volbách 2023 nebo vítězství Bratrů Itálie v čele s Giorgio Meloni jsou důkazem toho, že fašistická minulost, rétorika či symbolika už pro evropské voliče nepředstavují problém.
Jak jsme se dostali do této situace? Na to bychom chtěli najít odpověď v nové sérii textů Rozklad poválečného antifašismu v Evropě, ve které budeme zkoumat, jak jednotlivé evropské země vzpomínají na druhou světovou válku, proč došlo k tomu, že se fašistická minulost politiků relativizuje a proč společnost přistupuje k fašistickému odkazu s čím dál větší benevolencí.
Konec antifašismu v Česku
Proces drolení poválečného konsensu lze poměrně dobře zachytit také v České republice. Kromě zmíněného Tomia Okamury vidíme hodnotové posuny u některých politiků z ODS nebo u Andreje Babiše, který nedávno založil spolu s Orbánem a Herbertem Kicklem novou frakci v Evropském parlamentu s názvem Patrioti pro Evropu. Asi pro nikoho nebylo překvapivé, když se k této trojici připojily další krajně pravicové strany. Předsedou frakce se pak stal Jordan Bardella, vycházející hvězda evropské ultrapravice a jedna z hlavních tváří strany Marine Le Pen. Evropské volby přinesly další symptom ukazující rozklad antifašistického konsensu, a to zvolení Filipa Turka, respektive průběh jeho předvolební kampaně. Čerstvě zvolený europoslanec je znám svou náklonností k neonacistickým organizacím a sympatiemi k dějinám a symbolům nacistického Německa. Za normálních okolností by takové odhalení vedlo k tomu, že by daný politik v politice skončil. Nicméně reakce na Turkovy sympatie k nacismu byly jiné. Volání po odstoupení a vymezení se právě na bázi poválečného antifašismu začalo být rámováno jako projev levičáctví nebo dokonce jako akce krajní levice.
Podobnou taktiku odklonění obviňování z fašismu v minulosti často využíval také bývalý americký prezident Donald Trump, který organizaci Antifa, krajní levici, marxisty a komunisty označuje za hlavní viníky úpadku USA. Trump zašel zatím nejdál ve svém projevu z listopadu 2023, kdy na jednom ze svých shromáždění sliboval svým posluchačům, že tyto skupiny osob „vytrhne z kořenů a zadupe do země jako hmyz, kterým ve skutečnosti jsou“. Pro mnohé politology to byl učebnicový příklad nebezpečné dehumanizace určité skupiny lidí ve stylu Hitlera a Mussoliniho.
To, co vidíme v politice a veřejném prostoru poslední roky, jsou však pouze výsledky dlouhotrvajícího procesu. Vymezování se proti ustanovenému konsensu je v našem prostředí často rámováno antikomunistickými postoji. Toto tažení za správný výklad minulosti postupně nahlodalo naše vnímání krajní pravice. Na jedné straně za tím stojí někteří politici, kteří si z antikomunismu vytvořili účinný a jednoduchý nástroj k udržení voličských hlasů. Na straně druhé stojí různé osobnosti z poměrně širokého spektra působící v médiích, umění i paměťových institucích.
Otázka pohledu médií a vybraných historiků nás zavádí k problematice revizionismu. Svatá válka proti revizionismu vedená těmito lidmi proti některým historičkám a historikům přispívá k obrušování hran při vnímání některých problémů ve veřejném prostoru, ale i v politice. Strach z toho, že nové pohledy v rámci historického bádání promění obraz doby před rokem 1989, je často hnacím motorem potřeby ustanovit jediný správný historický výklad. Tento boj proti domnělému levicovému revizionismu postupně ovlivnil také vnímání druhé světové války a jejich výsledků. Mnohé názorové posuny, které se díky agilním politikům dostávají do veřejného prostoru, jsou právě tím, co působí erozi jasného vymezení proti krajní pravici. V současné době navíc vzniká vládní rada, která má mít za úkol korigovat činnost paměťových institucí a mít pod kontrolou přerozdělování peněz.
Vinu nesou také naše kulturní a intelektuální elity. Někteří jejich představitelé se k tomuto proudu přidali. Jiní se k těmto pokusům ve veřejném prostoru nevyjadřují a mlčí. Ve veřejném prostoru pak vystupují často lidé, jejichž odborné zázemí je mizivé, ale jejich hlavním postojem je boj proti levici.
Dějiny ode zdi ke zdi
Osvobození Československa Rudou armádou bylo jedním ze zásadních bodů legitimity komunistického režimu u nás. Normalizační režim v Československu velkou měrou přispěl k zprofanování osvobození, komunistického odboje, východní fronty i role Sovětského svazu při porážce nacistického Německa. Postupné vyprazdňování odkazu druhé světové války až do podoby bezvýznamných festivit spolu se zamlčováním událostí a faktů, které se do komunistického vzpomínání na válku nehodily, vytvořilo logicky poptávku po jiném vyprávění. Po roce 1989 se tudíž do povědomí dostávaly do té doby zamlčované střípky z historie, zejména příběhy příslušníků československé armády na západní frontě a podíl dalších spojenců na našem osvobození.
Avšak místo snahy vytvořit vyrovnané vyprávění začal příběh války postupně přeskakovat do opačného extrému. Místo komunistického odboje a hrdinného boje rudoarmějců proti fašismu začalo být vyzdvihováno zejména americké osvobození Plzně a piloti RAF. V kontextu devadesátých let to můžeme chápat jako přirozenou reakci na čtyřicet let jednostranného komunistického vzpomínání na druhou světovou válku. Nicméně tento přístup nadále zesiluje.
Změna narativu osvobození je často doprovázena snahou dehonestovat zejména Rudou armádu. Poukazování na různé excesy Rudé armády je přímým nástrojem delegitimizace podílu Sovětského svazu na porážce nacistického Německa. Nechceme samozřejmě popírat negativní činy rudoarmějců. Naopak, je důležité tyto otázky otevírat. Avšak neměli bychom je vykládat jednostranným způsobem. Každý, kdo trochu zná dějiny vojenství, potvrdí, že problematické chování mužů v uniformách se týká každé armády. V souvislosti s touto tematikou se také objevují narativy vytvořené německou válečnou propagandou hovořící o orientálních hordách ničících vše, na co padnou, a vytvářející z vojáků na východě podlidi. Konec druhé světové války je také často nástrojem k relativizaci českého podílu na komunistickém režimu a přenesení odpovědnosti na Moskvu. Narativ hovořící o tom, že rok 1945 nebyl osvobozením, ale pouze novou okupací, je spíše přáním než realitou. Ta je mnohem složitější než tvrzení o sovětských tancích přivážející komunismus.
Ve snaze o vymazání role rudoarmějců při osvobozování Evropy od fašismu se v diskusi o druhé světové válce začala zmírňovat, relativizovat, nebo dokonce rehabilitovat role kolaborantů s nacismem a normalizují se i fašistické postoje a symboly. Tyto kroky jsou často kladeny do protikladu ke „zhoubnému antifašismu“, který je brán jako komunistický výmysl. Místo antifašistického příběhu o druhé světové válce se u nás i v ostatních evropských zemích začal tvořit jiný obraz vzpomínání, který je založený na antikomunismu.
Premiér vichystické Francie (části Francie za druhé světové války, již nacisté neokupovali, ale která s nimi přímo kolaborovala) Pierre Laval, který byl za svou kolaboraci s nacisty po válce popraven, při svém nástupu do úřadu v roce 1942 v rádiu prohlásil, že „pevně věří ve vítězství nacistického Německa, protože to jediné je schopné zastavit šíření bolševismu v Evropě“. Tímto směrem směřuje i ultrapravicové přerámování vzpomínání na druhou světovou válku. Soustředí se daleko více na zločiny komunismu a omlouvá roli „obyčejného fašisty“, který chtěl jenom chránit svoji zemi před bolševiky. V Itálii je takovým příkladem příběh o Normě Cossetto, což byla dcera jednoho místního fašistického vůdce, která sama byla ve fašistické straně. Během války ji znásilnili a zabili jugoslávští partyzáni. Když byl v roce 2005 zaveden vzpomínkový den na oběti Foibe, její příběh byl často zmiňován. Už se ovšem nevzpomíná na miliony mrtvých, které italští fašisté zavraždili v Etiopii, Eritrei, Somálsku nebo právě v Jugoslávii, již Italové v roce 1941 napadli a zabrali velkou část jejího území.
Akcelerovaný rozklad
V posledních letech k drolení poválečnému antifašismu silně přispívá také Putinův režim. Současná ideologie v Rusku stojí na směsi carských a imperiálních postojů spojených s odkazem Sovětského svazu. Kromě toho, že sovětská doba přináší vzpomínání na velký a silný stát, je základním Putinovým legitimizačním argumentem právě vítězství ve druhé světové válce. Postoje tvořené touto „ideologií“ jsou určené hlavně pro domácí publikum. Je to právě druhá světová válka a odkazy k ní, co dokáže spojit ruskou společnost. Takřka každá rodina má totiž ve své historii někoho, kdo ve válce bojoval nebo padl. Aktivovat tento sentiment je pro Putina jednoduché.
Není překvapením, že na tento proud sovětské symboliky a rétoriky reagují ostatní země antisovětismem. Zvláště na Ukrajině je antisovětismus silně přítomný. Je pak logické, že ukrajinská veřejnost vyžaduje odstraňování soch a památníků se sovětskou tematikou a přehodnocuje sovětskou éru. Kvůli dlouhodobé vyhrocenosti přitom dochází k posunu do opačného extrému – vyhrocenému nacionalismu. Ten se projevuje mimo jiné také tím, že jsou rehabilitovány postavy spojené s fašismem a nacisty jako Stepan Bandera. Posuny tohoto typu jsou pak lehce zneužitelné ruskou stranou.
Válka na Ukrajině přinesla akceleraci antikomunismu také do českého prostředí. Dosavadní snahy změnit vnímání konce druhé světové války nabraly na obrátkách. V souvislosti s tím se objevila také řada zásahů do veřejného prostoru v podobě odstraňování soch nebo přejmenování ulic. Ne, že by takové pokusy neexistovaly předtím, ale často nebyly přijaty veřejností, která donedávna odmítala vymazání role sovětského svazu při osvobození Evropy od fašismu. Válka na Ukrajině to radikálně změnila. Ruská invaze na Ukrajinu funguje pro české antikomunisty jako ultimátní argument, kterému se v podstatě nedá postavit. Pokud by se někdo veřejně stavěl proti přejmenování například Koněvovy ulice, mohl by být jednoduše smeten jako proruský agent.
V rámci českého přístupu k dějinám je ovšem otázka, do jaké míry jsou snahy o změny opravdu motivovány antikomunismem a antiputinismem. Pravým důvodem může být spíše rusofobie, vybudovaná na základě historických křivd a antivýchodní xenofobie. Stejně jako v případě Ukrajiny jsou podobné kroky levnou municí pro Putinovu propagandu, která míří na ruskou společnost. V jejích očích pak posiluje už tak silný protizápadní postoj. V rámci snahy vymezit se proti současnému Rusku a Sovětskému svazu se pak jako přijatelné považuje i stavění pomníku vlasovcům. Jejich účast na válečných zločinech nacistické válečné mašinérie evidentně nepředstavuje žádný problém. Putin drží historii druhé světové války jako rukojmí a je naší chybou, že na tuto hru přistupujeme.
Odmítnutím antifašismu, vymazáním Sovětského svazu ze vzpomínání na vítězství nad nacismem a důrazem na antikomunistické rámování druhé světové války nevybudujeme demokratickou a morálně zdravou společnost. Je to přesně naopak. Budujeme tím pouze ideální podhoubí iliberální společnosti a autokratického režimu. Svou vinu na tomto stavu mají ve velké míře média. A nejde jen o média, která vlastní oligarchové. Ti mají antilevicovou agendu v popisu práce. Jde zejména o veřejnoprávní média. Česká televize tak nedávno smutnila z vítězství levicové koalice Front Populaire, což působilo, jako by to byla horší zpráva než vítězství fašismu. Podobně dlouhá léta svou antilevicovost otevřeně projevuje moderátorka Českého rozhlasu Barbora Tachecí, která si v rámci jakéhokoliv tématu nezapomene postěžovat, jak je to hrozné, že univerzity na Západě ovládli neomarxisti. Svoji svatou válku proti levici dovedla k dokonalosti během nedávného rozhovoru s politoložkou Kateřinou Smejkalovou, kdy zpochybňovala, jestli má být vůbec označována za politoložku, když působí v levicovém think tanku.
Je příznačné, že po pravicových komentátorech nikdo nepožaduje jejich ideologický background. Pravicová ideologie se bere jako norma, zatímco levice musí neustále obhajovat svoji legitimitu. Kateřina Smejkalová pak v rozhovoru vysvětluje, jak fungují v Německu politické think tanky. Ty dostávají od státu štědrou finanční podporu na propagaci svých ideologických myšlenek. Je to součástí německého poválečného konsensu, pro který je důležité udržení politické plurality. Pro správné fungování demokracie je politický pluralismus stěžejní. To je něco, co bychom si měli v Česku také uvědomit, a v případě veřejnoprávních médií to přísně dodržovat. Jinak totiž autoritářská pravice, která se dere k moci i u nás, bude mít velkou část práce hotovou ještě před svým nástupem. Diskreditaci levice a antifašismu za ni provádějí veřejnoprávní média a kulturní elity.
Text vznikl díky podpoře Nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás