Otázka pro ČT: Je horší zvýšení minimální mzdy, nebo koncentrační tábory?

Zděšení v hlasech moderátorky ani zpravodajů ve vysílání České televize po vítězství Nové lidové fronty ve Francii nebylo hrané. Zpravodaj v Paříži Jan Šmíd se nejspíš skutečně seriózně bál, jaký může mít dopad zvýšení minimální mzdy na francouzský rozpočet, a věty o hrozbě vyšší minimální mzdy pronášel takřka třesoucím se hlasem. O tom, jak moc velkým selháním veřejné služby byl přenos a vysílání o francouzských volbách, už psala Saša Uhlová. Nezvládnutí role veřejné služby a nečekaný výsledek francouzských voleb ale také mimoděk způsobil neplánovanou situaci a tím i jedinečný náhled do ideologie liberálních elit v ČT.

Levice, radikální i umírněná, nabízí na napjatou sociální situaci v Evropě i jiné recepty než další posilování policie, sekuritizace a škrty.

Už před volbami v hlavní zpravodajské relaci Události zazněla klíčová věta k pochopení ideologické paniky: „Jejich (Nové lidové fronty) plán zvyšovat státní výdaje a daně pro bohaté by mohl být větším rizikem než program Národního sdružení.“ Z této věty je zcela zjevné, že její autor podceňuje nebezpečí spojené s extrémní pravicí a s jejím špatně skrývaným rasismem, nacionalismem a xenofobií, a to včetně odmítavého pohledu na evropskou integraci včetně, momentálně zastřených, sympatií k Vladimiru Putinovi. Respektive toto nebezpečí novináři z ČT samozřejmě vnímají, jen ho považují za něco v zásadě srovnatelného s „rozpočtovou nezodpovědností“ levice a s „daněmi pro bohaté“. 

Kdo je tady „krajní“?

V ČT byli zjevně připraveni na případné vítězství Národního shromáždění. A jak je zjevné z výběru hostů do studia, tak v případě výhry krajní pravice plánovali publikum částečně konejšit. Funkce Ondřeje Černého, jednoho ze tří hlavních hostů, nemohla být jiná než právě uklidňující. Jeho jedinou kvalifikací pro účast v takto významné diskusi přitom totiž bylo, že studuje ve Francii a na síti X dává najevo sympatie právě Národnímu shromáždění. Skutečný volební výsledek potom vyvolal v lidech ve studiu i v terénu zjevnou paniku. Na situaci nebyli připraveni a ke svému upřímnému zděšení nebyli v tu chvíli schopni přidat adekvátní odůvodnění.

Nešťastný zpravodaj Šmíd referoval o „sociální spravedlnosti“, „návrzích na zvýšení daní o deset procent“ a „zvýšení minimální mzdy o dvě stě euro“, jako by šlo o věci srovnatelné s obnovením koncentračních táborů v Evropě a odstraňováním lidských práv. Pokud nebezpečným extremismem neměla být vyšší minimální mzda, tak jím nejspíš mělo být vyšší zdanění bohatých. Tím ovšem zaměstnanci České televize odhalili pouze svoje politické přesvědčení. Jak srozumitelně vysvětlil politolog Jan Charvát v podcastu Vinohradská 12, o extremismus jde až ve chvíli, kdy strana nebo hnutí plánuje porušovat ústavu. A to není případ ani Nové lidové fronty, ani její nejsilnější části Nepoddajná Francie Jeana-Luca Mélenchona.   

Diskuse nastavená studiem ČT popírá skutečnost, že každá demokratická společnost si může nastavit výši daní a regulovat míru majetkové nerovnosti, jak uzná za vhodné. Dokonce často může společnost regulovat nerovnosti právě ve jménu demokracie, která může být nárůstem nerovností ohrožena. A toto se dnes děje. Levice, radikální i umírněná, nabízí na napjatou sociální situaci v Evropě i jiné recepty než další posilování policie, sekuritizace a škrty. Často přitom zpochybňuje některé narativy, ale dělá to v rámci diskuse. Delegitimizace těchto receptů kladením rovnítka s krajní a extrémní pravicí je nebezpečná a nahrává posunu společnosti k ultrapravici.     

Moderátorka zmíněného studia Barbora Kroužková v rozhovoru s Radkem Vondráčkem, jehož ANO se pár hodin po volbách, a tedy i po konci francouzského volebního speciálu, stalo evropským partnerem Národního sdružení, završila pravicovou komnatu ozvěn české politiky a médií. Vondráček měl nepřekvapivě taky strach z chaosu v ulicích francouzských měst a stejně jako zpravodaj veřejnoprávní televize se obával levičáctví a extremismu v podobě rušení důchodové reformy a daní pro bohaté a ani on nepochyboval o antisemitismu Jeana-Luca Mélenchona.

Právě rozhovor s Vondráčkem, dnes již politickým spojencem Marine Le Pen, ilustruje, jak odmítání levicové alternativy posouvá celou diskuzi a vytváří z nacionalistického autoritářství jedinou politickou alternativu. Ve chvíli, kdy chybí smysluplná varianta k nefunkčnímu liberalismu, lidé se obracejí k fašistům, ultrapravičákům a autoritářům. Ve Francii toto lidé odmítli, v Česku nejen pravičáci v politice, ale i Česká televize dělá všechno pro delegitimizaci demokratických variant k čím dál asociálnějšímu kapitalismu.

Pohyb jen jedním směrem

Česká antikomunistická ideologie se formovala v raných devadesátých letech a jejím nepřítelem byl tedy logicky zejména „totalitní stát“, „totalita“, „nesvoboda“, „policejní stát“ a podobně. Dvacáté století se svými hrůzami a masovým vražděním organizovaným státními aparáty k takovému postoji vybízelo. „Už nikdy více“ této generace znělo: „Už nikdy tolik absolutní a nedemokratické moci autoritářským státům.“

Demokratický apel devadesátých let, ale také vyzýval k pluralitě a naslouchání odlišným názorům, k diskusi, toleranci a snaze najít konsenzus na podobě společnosti. Na to všechno se ale postupně zapomíná a zůstává jen obrana majetkových poměrů a pořádků ustavených po Listopadu. Extrémem se stává samotné zpochybnění těchto pořádků – a je pak jedno, že se jedná o kritiku demokratickou a v rámci ústavy.  

Program v podobě vyšších daní pro bohaté je součástí demokratické diskuse o podobě společnosti a míře akceptovatelné nerovnosti. V České televizi byla takováto snaha ale označena za de facto extremistickou. Zatímco v komentářích k porážce krajní pravice v televizi nikdo nezmínil ani například úlevu nebílých Francouzů a Francouzek, kteří se oprávněně báli nárůstu rasismu a násilí, dokola se opakovaly strachy z „daní pro bohaté“ a několikrát bylo ve studiu relativizováno, zda je Národní shromáždění vůbec „krajní pravicí“.

Když potom pomatená Klára Dostálová z ANO hlásá, že frakce Patrioti pro Evropu plná ultrapravičáků, je vlastně pravý střed, není se ani co divit. Ve chvíli, kdy je extrém i demokratická levice, je pohyb možný jen jedním směrem.    

Text vyšel s podporou Friedrich-Ebert-Stiftung.