Bělorusko-polská hranice se znovu dostala do popředí zájmu poté, co koncem května jeden z migrantů bodl vojáka, který měl na hranici zrovna službu. Ten svému zranění později v nemocnici podlehl. Donald Tusk následně slíbil, že vyhlásí zónu se zákazem vstupu, což se i stalo.
Pás, kam se od 13. června smí jen s povolením od pohraniční stráže, je šedesát kilometrů dlouhý a dvě stě metrů široký. Na šestnácti kilometrech má pak na šířku kilometry dva. „Premiér tvrdí, že je to kvůli tomu, aby byla vojákům vyslaným na hranice zajištěna větší bezpečnost. Nevím ale, jak může ustavení zóny se zákazem vstupu pomoci pohraničníkům a vojákům,“ říká profesor Witold Klaus z Institutu právních nauk Polské akademie věd, který se migraci dlouhodobě věnuje. Z polského vnitrozemí totiž žádná agrese nepřichází.
Dosavadní polská migrační politika byla však spíše fiaskem, když se loni při takzvané vízové aféře ukázalo, že je zkorumpovaná a nikdo skutečně neví, jací lidé do země vlastně přicházejí.
Podle Klause může být opatření součástí politické hry, v jejímž rámci se země snaží ukázat, jak moc střeží východní hranici Evropské unie. „Může se jednat o posilování pozic Polska ve vyjednávání o post v Evropské komisi, konkrétně o nově ustanovenou funkci komisaře pro obranu, a snahu ukázat, že je země téměř ve válce. Premiér a ministr obrany o té hybridní několikrát mluvili,“ vysvětluje Klaus.
Ignorance domácího i mezinárodního práva
I kdyby ale polská vláda udělala svým chováním dojem na zahraniční partnery, doma její reputaci nevylepší skutečnost, že staví na pochybných právních základech. Politická alternativa, kterou mnozí Poláci volili, aby zabránili třetímu volebnímu období Práva a spravedlnosti, dnes projevuje ignorantství hodné Jarosława Kaczyńského a jeho okolí. Legislativně totiž vychází současné nařízení o příhraničním pásu ze stejného právního základu, na jakém stálo za vlády premiéra Morawieckého v roce 2021. Nynější ministr spravedlnosti a tehdejší ochránce lidských práv Adam Bodnar za to minulou vládu opakovaně kritizoval. Teď se nevyjadřuje, ačkoli je zřízení zóny znovu protiústavní. Omezení občanských práv a svobod je totiž v Polsku možné pouze zákonem, nikoli na základě vyhlášky. Přesto je se svým výsledkem Tuskova administrativa spokojená.
Příhraniční pás, kam stejně jako za dob Práva a spravedlnosti nesmějí média ani neziskové organizace, a když už, pak jen s povolením od pohraniční stráže, nejen že popírá právní stát, ale opět také představuje riziko zneužití moci ze strany příslušníků bezpečnostních složek.
Že k nezákonnému jednání v minulosti docházelo, je hojně zdokumentováno. Polsko se dopouští například nelegálních pushbacků, když migranty posílá zpět do Běloruska, aniž by posoudilo jejich žádosti o azyl. Podle autorů analýzy nazvané Mimo zákon (Poza Prawem), kterou v roce 2022 publikovala Polská akademie věd, a jež se věnuje právním otázkám spojeným s humanitární krizí na bělorusko-polské hranici, jde o systematickou činnost, nad níž nejen že vláda přivírá oči, ale dokonce ji i legitimizuje, když nechává o osudech uprchlíků rozhodovat výhradně pohraničníky a dovoluje, aby byli migranti vraceni do Běloruska i přesto, že projevili zájem žádat v Polsku o ochranu. Z mezinárodních úmluv i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva navíc vyplývá, že polský stát má povinnost žádosti o azyl přijímat. A nejde o to, že by měli mít všichni lidé, kteří si o to řeknou, automaticky právo zůstat, jedná se pouze o nárok na spravedlivý proces. To, zda daný člověk překročil hranice protiprávně, nebo ne, nemá na povinnost jeho případ řešit žádný vliv.
Mezinárodní právo zatím nikdo nezměnil, ani nezrušil, ale nynější polská vláda stejně jako její předchůdci dělá, že neexistuje. Přitom je Polsko signatářem Všeobecné deklarace lidských práv, podle níž má každý člověk právo prosit o ochranu, a také Ženevských konvencí, které neumožňují vyvázat se z povinnosti přijímat žádosti o azyl. Podobně se vyslovuje i Schengenský hraniční kodex. Ten říká, že zákazem vstupu do Evropské unie nelze omezit právo prosit o mezinárodní ochranu.
Polští vládní představitelé své nekompromisně tvrdé jednání omlouvají tvrzením, že migranti nepřicházejí přímo ze země zasažené válkou, a opírají se u toho o Ženevské úmluvy, které uvádějí, že osoby, s nimiž musí proběhnout azylové řízení, mají přicházet z teritoria, kde jim hrozí nebezpečí, například ztráta života nebo pronásledování. Podle této interpretace by však jedinými právoplatnými uprchlíky byli Ukrajinci, protože s Ukrajinou Polsko sousedí a zároveň se tam bojuje. V otázkách migrace navíc Poláci nakládají s Běloruskem zcela účelově. „Bělorusko není součástí Ženevských konvencí. Bělorusy přijímáme rovněž jako uprchlíky, takže jak si můžeme myslet, že pro jiné je to bezpečná země?“ ptá se Witold Klaus. A dodává: „Máme od uprchlíků informace o tom, že je běloruské bezpečnostní složky mučí. Bělorusko tudíž nemůže být považováno za bezpečnou zemi, pro nikoho.“
Častým argumentem pro tvrdý postup vůči migrantům ze třetích zemí je i to, že jsou nástrojem Alexandra Lukašenka v hybridní válce proti Polsku. A diktátor a jeho složky jim skutečně pomáhají, aby k sousedům šli. Nicméně jako protiváha této vojenské naraci stojí po druhé světové válce ustavené mezinárodní právo, které lidi, míněno civilisty, stále ještě nestaví na roveň zbraní, jak se nás o tom snaží přesvědčit polská vláda.
S tím, že někdo cynicky zneužije migranty v nelehké situaci k tomu, aby je posílal do jiného státu a vytvářel mu tím problémy, v minulosti nikdo nepočítal. Instrumentalizace migrace, jak ji praktikuje Bělorusko a mluví o ní Polsko, je tedy úplně nový koncept. Witold Klaus říká, že termín začala používat minulá polská vláda poté, co propukla krize na bělorusko-polské hranici. Následně tuto válečnou terminologii převzaly Litva, Lotyšsko a Finsko. V současnosti ji už obsahuje i migrační pakt Evropské unie. „Z pohledu právníků, kteří se zabývají lidskými právy, jde o spornou záležitost,“ zmiňuje Klaus. Ani Lukašenkovy praktiky nemohou být podle něj záminkou k omezování práv migrantů.
Plot migraci nezastavil
Opakování tři roky staré taktiky zavádění zóny se zákazem vstupu ukazuje, že plot postavený na bělorusko-polské hranici zjevně neplní svůj účel. Důkazy o tom, že by bariéry na hranicích dokázaly migraci zastavit nebo ji zmírnit, ostatně nebyly a nejsou. Lacině budovaná iluze bezpečí se ale politikům zatím vyplácí, což potvrzuje neměnný přístup minulé i současné polské vlády k migraci z běloruské strany.
„Lidé, kteří mají silnou motivaci k překročení hranice, protože už nemají co ztratit, najdou cestu, jak překonat jakoukoliv fyzickou bariéru,“ vysvětluje Witold Klaus. Přítomnost zdí a plotů podle něj také zvyšuje kriminální činnost pašeráků. Bez jejich pomoci je totiž nelze překonat. Než se začaly stavět zdi, putovali migranti po skupinách buď s pomocí pašeráků, nebo i bez ní, kdežto dnes je cesta bez jejich účasti nemožná. Pašeráci schovávají migranty v autech, převádějí je, nebo uplácejí pohraničníky. A nechávají si za to samozřejmě dobře platit.
„Bariéru nikdy nedáte na celou hranici, vždy budou místa, kudy se bude dát projít. Taková místa bývají obvykle nebezpečnější. Jde o bažiny, hluboké lesy, moře, vysoké hory. Bariéry přinášejí více zranění a nebezpečí. Na chvilku migraci omezí, ale ve výsledku ji spíše přesměrují jinam,“ říká Klaus. „Evropa je fascinována něčím, co není funkční. Ploty a zdi jsou poměrně mladá záležitost.“ Podle něj by v některých případech mohly více než investice do Erdogana, Lukašenka nebo libyjského režimu, kteří migrantům za nemalé peníze brání, aby šli dál do Evropy, pomoct kroky vedoucí k posílení demokracie. „Lidé žijící v demokratičtějších státech mají menší tendence odcházet. Mělo by dojít k otevření se legální migraci. Jediné, čeho se využívá, je lákání talentů,“ říká Witold Klaus.
I přes neúspěšnost se silová řešení stupňují
Dosavadní polská migrační politika byla však spíše fiaskem, když se loni při takzvané vízové aféře ukázalo, že je zkorumpovaná a nikdo skutečně neví, jací lidé do země vlastně přicházejí. Ve stejnou dobu, kdy se polské vízum počítalo k nejdosažitelnějším, se investovaly horentní sumy na to, aby byla proti migrantům chráněna bělorusko-polská hranice. Ve výsledku se to stejně nedaří a peníze mohly klidně podpořit migrační politiku, kdy by legální alternativa možná Lukašenkovi vyrazila trumf z ruky.
K tomu už se stejně ukázalo, že lepší výsledky než hrubá síla má diplomacie. Poláci dali totiž vědět Číně, že by dokázali stopnout tranzit zboží přes Bělorusko. Není to nesmyslné varování, neboť touto cestou jezdí do Evropy osmdesát procent věcí, které z této asijské země putuje po železnici. Výstraha podle deníku Gazeta Prawna zabrala, protože migrantů přicházejících ze strany Běloruska trochu ubylo a Lukašenko pustil i sedmnáct vězňů svědomí z celkových tisíc čtyř set.
Přestože měl tento krok výsledky lepší než investice za miliardy a celé snažení bezpečnostních složek, neodradil současnou polskou vládu od kontroverzního rozhodnutí dát příslušníkům bezpečnostních složek povolení střílet bez váhání. Zákon o použití zbraně na hranici schválil Sejm 12. července. Nová legislativa prošla hlasy 401 poslanců z 435 přítomných. Proti bylo jen čtrnáct členů Levice (Lewica) a tři členové Občanské koalice (Koalicja Obywatelska).
Impulsem k úvahám, jež svou radikalitou předčí i nápady Práva a spravedlnosti, bylo zadržení dvou vojáků, jež výstražně pálili směrem k migrantům stojícím ještě za plotem v Bělorusku. Aby k tomu, že skončí příslušníci polských bezpečnostních složek v poutech, už napříště nedošlo a vojáci nemuseli přemýšlet na tím, jestli užít sílu nebo ne, rozhodl Donald Tusk, že je zbaví odpovědnosti za jejich činy.
Na přípravu zákona, který jim umožní střílet bez obav, protože budou beztrestní, dostal lidovecký ministr obrany Władysław Kosiniak-Kamysz pouhé tři dny. Na legislativu rozhodující o lidských životech je to šibeniční termín. Nejspíš se tedy není co divit, že výsledkem je odborníky z Krakovského institutu trestního práva (Krakowski Instytut Prawa Karnego) kritizovaný paskvil, jenž může svou zmateností ohrozit nejen lidi na hranicích, kdy i domnělý nůž nebo jiný předmět, může být důvodem k zastřelení, ale i samotné vojáky a pohraničníky, protože z něj vyplývá, že rovněž neopatrné nakládání se zbraní bude ve střetu s právem naprosto v pořádku a na vojáky, policisty nebo pohraničníky nebude moci nikdo. Do toho se bude zákon vztahovat i na přestupky, které se už staly. Jestli tedy popisovaná Tuskova vláda něco podporuje, je to panování pevné ruky. Nezbývá než popřát obnově právního státu v Polsku hodně zdaru. Bude ho potřebovat.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás