„Stavíme mosty,“ říká Klára Smrčková z komunitní kavárny The Most Café

Na konci května Magistrát města Mostu vypověděl nájemní smlouvu majitelce mostecké kavárny The Most Café Kláře Smrčkové. Dle vyjádření primátora Marka Hrvola radnice potřebuje prostor uvolnit a vytvořit zázemí pro pracovníky rekonstruující Kulturní dům Repre. To, že radnice způsobí uzavření oblíbeného mosteckého komunitního místa, vyvolalo mnohé kontroverze. Rozhodnutí magistrátu působí problematicky tím spíše, že zbylým provozům na náměstí Velké mostecké stávky (včetně sázkové kanceláře) nájemní smlouva vypovězena nebyla. S kavárnicí Klárou Smrčkovou jsme se bavili o tom, jak došla k rozhodnutí kavárnu v Mostě otevřít, jak se staví k událostem posledních měsíců i co The Most Café čeká dál.

Jak to s tvojí kavárnou začalo? Tys ji spoluzakládala?

Ano, já jsem ji spoluzakládala se svým bývalým partnerem – kavárna byla vedená na něj a já se o ni starala.

A proč jste se rozhodli v Mostě založit kavárnu? Jak jste si vybrali místo a jak jste si představovali, že to celé bude probíhat?

Celé se to rodilo prazvláštně. Zkušenosti v kavárenství jsem získala v Anglii, kde jsem žila po dobu šesti let. Přišla jsem sem ve chvíli, kdy jsem byla těhotná, a porodila jsem tady syna. Do Mostu jsem se vrátila, protože jsem zde chtěla vychovávat dítě. Pak jsem tady ale chodila s kočárkem a říkala jsem si: „Panebože, co jsem to provedla.“ V Anglii jsem totiž žila ve městě, které bylo studentské, umělecké a hudební. To mi tady chybělo.

Do centra příliš lidé nechodí. Zároveň se město pouští do rekonstrukce kulturního domu, protože chce do centra města dostat kulturu. Proto mi připadá nešťastné, že zavírají podnik, který už takto funguje – kvůli kultuře táhne lidi do centra města.

Pak jsem naskočila do školství. Po druhém dítěti se mi ale do školství už zpátky úplně nechtělo. A tenkrát za mnou můj bývalý partner přišel s trochu lehkovážným nápadem: „Ty jsi vždycky chtěla založit kavárnu, ne?“ On byl z uměleckých kruhů a měli jsme známé, kteří v Mostě chtěli žít kulturně, tak jsem si říkala, že podhoubí zde stále je. I to mi dalo impuls k tomu uchopit The Most Café jako „kulturní kavárnu“. Po otevření jsme zjistili, že to nejsme jenom my, komu podobný prostor chybí – že takových lidí je dost. Začaly přicházet nabídky jak přednášek, koncertů, tak autorských čtení. Ruku v ruce s tím šla i spolupráce s různými charitami – například každý rok pořádáme sbírku Krabice od bot a podobně.

Veškeré akce, které se tady konají, nejsou z naší strany iniciovány. Říkáme, že tady stavíme mosty. Posledním takovým propojeným mostem byl básník, který se zde sešel se skupinou kluků, kteří dělají hudbu. Vznikl z toho večer, kdy byla poezie proložená jazzem, a taky nové hudební těleso – ti kluci spolu totiž budou pokračovat dál.

Hodně mluvíš o pestrém programu, který se tady děje a který tvůj prostor formuje. Utváří kavárnu nějak i to, že se nachází naproti Repre?

Mám za to, že každé zařízení jako naše kavárna patří do centra města. Myslím, že jedním z důvodů, proč se to tady tak utvořilo, je, že lidé nemají kam v centru chodit. Zdá se, že je tady okolo dost hospod, je tady Central Most, ale ve chvíli, kdy nechcete trávit čas v nákupním centru, příliš na výběr nemáte. Myslím, že naše kavárna je hodně formována tímto místem.

The Most Café tak, jak ho známe, končí

Na konci května jsi dostala výpověď od města. Není to ale poprvé, kdy tvé kavárně hrozilo, že možná přeruší svou činnost.

Narážíš na covid?

Ano. Co se tady vlastně stalo a jak se to tehdy vyřešilo?

Tak pandemii, v níž se všechno zavíralo a museli se držet restrikce, jsme zažili všichni. Paradoxně u covidu pro mě byla alespoň malinká a nepatrná naděje, že se znovu všechno dá do pořádku navzdory tomu, že nastala situace, které jsme se museli přizpůsobit.

Protože mám matku mikrobioložku, tak jsem i lpěla na rouškách, říkala jsem si, že se to zvládne rychle a nečekala jsem to, co se pak stalo. Byla to těžká doba, ale jak říkám, byla tam nepatrná naděje, že se to nějak zvládne. Kavárna se otevírala a zavírala v průběhu pandemie asi pětkrát. Během toho jsem byla přemluvena lidmi zvenku, abych vyhodila Hithit sbírku, abychom mohli kavárnu znovu nakopnout. Řekli mi: „Neděláš to pro sebe, děláš to pro lidi – kavárnu zachraňuješ pro lidi.“ A lidé si kavárnu opravdu zachránili.

Naopak dneska, když jsem dostala výpověď od města, tak tam nevidím nic. Je to prostě definitivní. Já to přijímám tak, jak to prostě je – s tím, že právnicky je to správně. Ze zákona na to mají právo a takhle já to přijímám. Samozřejmě to, co se děje ve mně, taková ta osobní rovina, pocit křivdy a tak – to chroupu. Ale vnímám velkou odezvu od lidí zvenku, kteří se kolem mé kavárny pohybují. Nejen lidé z Mostu, ale i mnozí rozesetí po republice, včetně třeba štábu seriálu Most! Ti vnímají výpověď jako velkou křivdu páchanou i na nich.  Od začátku přicházely různé nabídky s pomocí včetně nabídek prostor.

Takže zatímco během covidu jsi tam viděla nějaký pozitivní výhled, nyní to pozitivně nevidíš?

Já nechci být „negáč“. Asi bych lhala, kdybych tvrdila, že si dovedu představit žít bez tohoto svého dítěte. Ale vnímám, že The Most Café tak, jak ho známe, tady v těchto prostorách končí. Je to definitivní. Ale nedokážu v tuto chvíli vyhodnotit, jak budu pokračovat dál.

Zároveň kavárnu vnímám i jako odpovědnost vůči místním lidem. Kdyby to byla „obyčejná kavárna“, kdyby to nebyl „svatostánek“, meeting point, který místní skutečně propojuje, tak bych dveře v srpnu zavřela, vzala bych děti a odjela. Ale ve mně ještě je ta zodpovědnost za to, co jsem vytvořila. A to mi brání v tom, abych se na to vykašlala.

A proč je pro tebe výpověď ze strany města tak nepříjemná? Je to kvůli tomu, že je to tak náhle, kvůli ztrátě tohoto místa nebo kvůli tomu, že nejsou zřejmé důvody, proč to město dělá?

Asi kombinace všeho. Částečně jsem v šoku a také mi samozřejmě v hlavě vyvstávají otázky, proč se to děje. Nikdy jsem nechtěla nikomu škodit. Zároveň je tady sedm let vzpomínek. Je to prostor, který jsem svýma rukama dávala dohromady. Je v něm spousta energie a spousta času. A pak jsou tady i otázky, zda to nešlo udělat jinak. Já jsem vždycky přesvědčená, že když se hledá cesta oboustranně, tak to jde. Zvlášť, když město tvrdí, že prostor potřebují v souvislosti s rekonstrukcí Repre.

Vůbec nedokážu odhadnout přemýšlení města. Na jednu stranu všichni víme, že lidé z města odjíždějí – jenom přijedou do práce autem a pak zase odjedou pryč. Do centra lidé příliš nechodí. Zároveň se město pouští do rekonstrukce kulturního domu, protože chce do centra dostat kulturu. Proto mi připadá nešťastné, že zavírají podnik, který už takto funguje – kvůli kultuře táhne lidi do centra města. Nepřipadá mi na místě to lidem vzít, udělat z toho znovu mrtvé místo a o dva roky později se to možná snažit „nahodit“ znova.

Lidé okolo kavárny se nicméně rozhodli na podporu The Most Café uspořádat 16. srpna Mírový koncert. Jak tuto iniciativu vnímáš?

Od výpovědi uplynul už nějaký čas a dotazy „proč“ a “„jak” se překlopily do úplně jiné fáze. Nejdříve od lidí začaly chodit hromadně dotazy, co s výpovědí od města mohou jako obyvatelé Mostu udělat – chtěli psát petice a dokonce i vyjádřit podporu demonstrací. Je těžké na to reagovat, protože koukáš do očí lidem, kteří chtějí nějakým – jakýmkoliv – způsobem sdělit, že jim zavření kavárny není jedno, že je to naopak pro ně veliká ztráta. Já vůbec netušila, co jim odpovědět. To, že se mi dostává takové podpory, jsem se snažila uchopit s vděčností, ale zároveň jsem jim upřímně musela odpovídat, že nevím.

Pak přišla žádost od studentů o to, jestli bych jim nemohla předat kontakty na všechny umělce, kteří u nás kdy vystupovali. Trochu jsem tušila, že se budou snažit něco spáchat. Jediné, o co jsem je požádala, bylo, jestli se něco bude dít, ať se to děje v klidu a míru. A pak jsem to – i díky tomu, že jsou prázdniny a já běhám okolo dětí víc než kdy jindy – vypustila.

Jeden večer jsem vlezla na Facebook a vykouklo na mě ohlášení této akce. Musím říct, že se mi trochu zrychlil tep a možná jsem se i zatetelila. Ono podle mě totiž vůbec není jednoduché něco takhle narychlo uspořádat: je třeba nalézt společný volný termín a místo. Proto jsem věděla, že je to zasáhlo natolik, že napnuli síly a dokázali to. A já jsem tím dojatá! Sama se na tu akci moc těším, zároveň se ale i trochu bojím. Emoce udělají své a já umím být dost přecitlivělá, a tak doufám, že to ustojím.

Jak to bude s The Most Café na konci srpna, kdy prostor kavárny opustíš?

Tohle město už si nedokážu představit bez toho, aniž bych chodila do této práce, bez toho „spiritu”, který u nás v kavárně byl – je to koneckonců sedm let intenzivního kontaktu s lidmi. Pamatuju si každého zákazníka, se kterým jsem se kdy setkala. V jednu chvíli mě přesto napadlo, jestli toto není ten moment, kdy to zabalit, jestli to má vůbec ještě smysl. Zeptala jsem se ale svého sedmnáctiletého syna, co a jak dál. A ten mi řekl, že ten spirit jsem převážně já a jestli to lidé chtějí dál, tak to mám provozovat dál. A klidně i jinde. Také mi řekl: „Studenti a umělci se ti snad vyjádřili jasně, ne?“ Tím bylo pro mě rozhodnuto.

Já jsem snílek a ve své vize celoživotně věřím. Ani před sedmi lety jsem se nenechala odradit pochybami zvenčí, že je něco takového v Mostě nemožné. A koukej teď. Jsem přesvědčená, že tu ještě jsou lidé, kteří si zaslouží, aby jedna naivní kavárnice nezahořkla a ještě to třeba aspoň zkusila nahodit znovu.