Politický průvodce Eurem 24: fašistická inspirace, etnické rozbušky i český hrdina

Finále je doslova za dveřmi a kromě jména vítěze celého turnaje už je možné rekapitulovat, co evropský šampionát ve fotbale přinesl. Leckdo se těšil, že fotbalové Euro bude po frenetických eurovolbách odpočinkem od politiky, kdy boj o nadvládu v Evropě převezmou fotbalové reprezentace. Jenže i na desítku německých stadionů se politika dostala mnohem rychleji než český národní tým do vápna soupeře.

Merih Demiral, který zařídil svými dvěma góly postup Turecka do čtvrtfinále, oslavil svoji druhou trefu gestem, které sice připomíná paroháče, ale jedná se o pozdrav Šedých vlků, tureckého fašistického uskupení. Tato krajně pravicová paramilitární organizace má od svého vzniku koncem šedesátých let na svědomí řadu rasistických a xenofobních útoků, především proti levici, Kurdům, Arménům či Řekům. Toto ultranacionalistické hnutí se velice aktivně angažuje na tureckých fotbalových stadionech, včetně explicitní protikurdské propagandy prostřednictvím skandování či bannerů.

Postsocialistické státy vykazují společný historický vývoj, jdoucí od někdejšího hledání protisovětské autonomie skrze fotbal až po dodnes trvající hnízdo fanouškovského rasismu, antisemitismu a neonacismu.

Demiral tuto symboliku ani neměl potřebu nijak popírat, když prohlásil, že je „velice hrdý na to, že je Turek.“ A že doufá, že bude mít více příležitostí takto slavit. Dvouzápasový trest a následné vypadnutí s Nizozemskem jeho přání rázně zatrhly.

A srbský tým zase po utkání Chorvatska s Albánií veřejně prohlásil, že zvažuje předčasný odchod z turnaje, protože během tohoto zápasu se v hledišti ozývalo skandování „ubij, ubij Srbina“, což v překladu znamená „zabij, zabij Srba“. Albánský fotbalový svaz byl už potrestán za nedovolený banner svých fanoušků, když v zápase s Itálií vyvěsili mapu Velké Albánie, území, do kterého podle tamních nacionalistů patří kromě Albánie i oblasti Černé Hory, Řecka, Makedonie a Srbska. Ale ani fanoušci Srbska nezůstali v politických provokacích pozadu a v utkání s Anglií zase vyvěsily mapu Srbska s nápisem „Žádná kapitulace“.

Zdálo by se, že jde o ojedinělé případy, které narušují frázi o tom, že politika do sportu nepatří. Jenže detailnější pohled na historii i současnost jednotlivých národních reprezentací letošních účastníků ukazuje, že se nejedná o nějakou výjimku, ale plnohodnotnou součást (nejen) fotbalové Evropy.

Nikdy nekončící násilí

Zmiňovaná balkánská nevraživost by sama o sobě vydala na dlouhý seriál. Nechvalně proslulým se v tomto ohledu stal zápas v Bělehradě před deseti roky. Přestože albánští fanoušci měli vstup na stadion z bezpečnostních důvodů zakázán, zápas provázely násilnosti. Konflikt vyvolal dron s albánskou vlajkou, který se během zápasu snesl až na hrací plochu, a hráči obou týmů se o vlajku začali přetahovat, což srbští fanoušci v hledišti doprovázeli skandováním „zabij, zabij Albánce.“ Albánští hráči nakonec byli některými z nich napadeni přímo na hřišti.

Odveta na travnatém pažitu na sebe nedala dlouho čekat. O čtyři roky později na mistrovství světa v Rusku došlo k pokračování, tentokrát ale v zápase se Švýcarskem. V jeho kádru se nacházeli Granit Xhaka a Xherdan Shaqiri, druhý jmenovaný se mimochodem na letošním euru krásně prosadil v utkání se Skotskem. Oba jsou totiž z rodin, které utekly z Kosova do Švýcarska před občanskou válkou v Jugoslávii. Shaqiri se v Kosovu ještě stihl narodit, Xhaka už je přímo rodákem z Basileje. Nejenže švýcarská reprezentace čerpá z politické migrace, u toho jejich příběh nekončí, ale začíná. Že se nejedná o překonanou kapitolu minulosti, oba ukázali, když své góly do srbské sítě slavili zkřížením rukou do podoby dvouhlavého orla, symbolu Albánie. A mezinárodní fotbalová federace FIFA trestala. Švýcarskou reprezentaci pokutou 8 680 eur, přičemž trest mohl být mnohem tvrdší. Podle stanov FIFA může být každý hráč, který během zápasu provokuje veřejnost politickými či jinými gesty, suspendován na dva zápasy. Jak to na aktuálním Euru zjistil Demiral. FIFA si ale disciplinárně vyšlápla i na trenéra srbského národního týmu Mladena Krstajiče. Ten totiž po zápase na adresu hlavního sudího uvedl, že by ho za jeho výkon poslal před soud do Haagu.

Fotbalové zápasy mezi zeměmi bývalé Jugoslávie dlouhodobě potvrzují, že soupeření na sportovní úrovni etnické nevraživosti nejenže nesublimuje, ale naopak vyvolává. Ne náhodou se fanouškovské násilnosti, které doprovázeli jugoslávské derby mezi domácím Dinamem Záhřeb a Crvenou Zvezdou Bělehrad z roku 1990, považují za rozbušku občanské války v Jugoslávii. Navíc ultras z obou táborů se aktivně zapojili do války jako jedny z prvních paramilitárních jednotek, které se dopouštěly i etnických čistek. V obou případech se jednalo o účelové využití ze strany nejvyšších politických špiček. Srbskému vůdci Slobodanu Miloševičovi se ale přízeň fotbalových fanoušků udržet nepodařilo a byly to právě ultras bělehradského týmu, kteří zabránili Miloševičovu pokusu o puč po prohraných prezidentských volbách v roce 2000.

Dopady rozpadu Jugoslávie očividně rezonují v evropském fotbale dodnes, vzájemnému střetu na fotbalových trávnících mezi Srbskem a Kosovem dokonce UEFA dlouhodobě brání. Jedna severská země této válce dokonce vděčí za svůj největší fotbalový úspěch. Právě kvůli občanské válce na Balkáně nastoupili na Euro ve dvaadevadesátém v roli náhradníků za diskvalifikovanou Jugoslávii Dánové. A k překvapení všech, hráči, co se kvůli turnaji vraceli z dovolených, šampionát ve Švédsku celkově ovládli.

Rasismus, kam se podíváš

U každé účastnické země na Euru se politika projevuje v současnosti i v minulosti různými způsoby. V Maďarsku a Turecku oba autoritářští státní představitelé dlouhodobými investicemi výrazně pozvedli úroveň fotbalu nepokrytě a účelově jak kvůli posilování nacionalismu, tak i vlastním osobním zájmům. Navazují tak i na fotbalové dědictví někdejšího rumunského autokrata Nicolae Ceaușesca a jeho syna Valentina. Pozadu v tomto ohledu nezůstal ani francouzský prezident Nicolas Sarkozy, který nenávratně proměnil francouzský fotbal propojením s katarskými petrodolary.

Již zmiňovaná etnická nevraživost nabývá v evropském fotbale rozličných podob, nejen v projevech neutuchající balkánské křivdy. Na potomcích migrantů z různých končin světa staví své reprezentační výběry země západní Evropy, které tak dále čerpají ze své někdejší kolonialistické agrese. Ani v tomto případě nedochází k politické smířlivosti a celonárodnímu sjednocení, ale k vykořisťování diskriminovaných vrstev společnosti, jež úspěšný vstup mezi fotbalové celebrity nechrání před rasismem a diskriminací.

Postsocialistické státy vykazují společný historický vývoj, jdoucí od někdejšího hledání protisovětské autonomie skrze fotbal až po dodnes trvající hnízdo fanouškovského rasismu, antisemitismu a neonacismu. Subverzivní boj proti statu quo ale provází i Skoty, Katalánce a Basky. Což se specifickou cestou přeneslo i do nizozemského fotbalu.

Pokud vás zajímá, jak nacismus napsal temnou stránku anglického a slovenského fotbalu, ale také jak se mu dokázaly odvážně postavit největší hvězdy rakouského a českého fotbalu, proč Ukrajinci hrají fotbal i kvůli válce s Ruskem a vůbec, jak jsou na tom další účastnické země současného Eura, co se fotbalu a politiky týče, poslechněte si další díl podcastu Outsider.