Když před třemi lety získal rumunský režisér Radu Jude Zlatého medvěda na filmovém festivalu v Berlíně, provázela jeho film Smolný pich aneb Pitomý porno pověst skandálního snímku o učitelce, která natočí s manželem porno a když se dostane k vedení školy, čelí vyhazovu. Film, který vznikl v koprodukci několika států, mezi nimiž byla i Česká republika, se ocitl i v domácí distribuci. Diváci nalákaní lechtivým tématem ale museli být zklamaní, místo erotiky nabídl film sžíravou sondu do života současného Rumunska plného sexismu a rasismu a také formální experiment – film měl hned tři alternativní konce.
Bezmála tříhodinový a vesměs černobílý film má halucinační statickou kameru a stejně jako Judeovy předchozí filmy obsahuje spoustu zcizujících pasáží, jako je třeba několikaminutová montáž záběrů na pomníčky u dálnice.
Podobně zavádějící očekávání má i Judeova novinka Od konce světa nic dobrého nečekejte (Nu astepta prea mult de la sfârsitul lumii), která aktuálně vévodí různým přehledům (Forbes, Rolling Stone, Ringer, Guardian, atd.) anglo-amerických filmových kritiků a kritiček vybírajících nejlepší filmy první poloviny roku 2024. Na povrchu se tváří jako absurdní groteska o přepracované filmové produkční, která křižuje Bukureští a okolím a shání aktéry do propagačního videa o bezpečnosti práce, a přitom nahrává na TikTok posty jako mačista Bobita. Komediální aspekt ale rychle zhořkne, film je víc tíživou satirou o neúprosné moci kapitalismu, který nás nutí ke každodenní korupci svých ideálů a humanismu. V neúprosné kanonádě trapnosti to schytá celé současné Rumunsko, ale také filmový průmysl, který až příliš ochotně spolupracuje se systémem.
Bezmála tříhodinový a vesměs černobílý film má halucinační statickou kameru a stejně jako Judeovy předchozí filmy obsahuje spoustu zcizujících pasáží, jako je třeba několikaminutová montáž záběrů na pomníčky u dálnice. Formálně neobvyklé prvky společně s minimalistickým dějem budují atmosféru kafkovské absurdity přesahující do existenciální tíže.
Bukurešť jako džungle
Sledujeme jeden den v životě třicátnice Angely (vynikající Ilinca Manolache), která je zaměstnaná jako filmová produkční. Vstane o půl šesté ráno a vydá se objíždět kandidáty do propagačního videa, které platí nadnárodní firma se sídlem v Rakousku. Účelem videa je vylepšení image společnosti. Při castingu potkává různě zmrzačené lidi, kteří svým zdravím doplatili na přepracovanost a nesmyslné přesčasy. Sama Angela je přitom na hraně vyhoření a za volantem permanentně usíná. Práci ale někdo udělat musí a štáb spoléhá, že se do půlnoci všechno stihne tak, aby zadavatelé byli spokojeni.
Aby jí z toho úplně nehráblo, baví se Angela na cestách natáčením krátkých vlogů na TikTok, v nichž na sebe díky filtru bere podobu plešatého zazobaného mačisty Bobita, jakéhosi vizionáře pravého mužství a údajného kamaráda Andrewa Tatea. Její příspěvky jsou absurdně přepálené, většinou v nich mluví o tom, kolikrát měl/a zrovna sex a s kým, ale surovým sexismem a neotřesitelným sebevědomím sbírá Bobita desítky tisíc fanoušků – většinou teenagerů, kteří muže trousícího životní moudra berou jako svůj vzor.
V Angelině alter egu se odráží její záliba v černém humoru. Nekorektní vtípky sype na počkání a je to její způsob, jak se vyrovnat s mizérií špatně placené, únavné práce, která nikdy nekončí. Slouží i jako odlehčení v situacích, kdy jí postižení, které potkává a natáčí, vyprávějí o tom, že nemají peníze na zaplacení plynu a elektřiny, jejichž ceny po ruské okupaci Ukrajiny vystoupaly do nevídaných výšin.
Angela vidí svět jako válku, v níž není pro slabé kusy místo. Přesně tak se o něm zpívá i v současných rumunských rapových a popových hitech, které poslouchá z autorádia (a jejichž texty vidíme přeložené). Zároveň je ale sečtělá, umí anglicky, má v malíku levičácké poučky o tom, proč bohatí v krizi ještě víc bohatnou, ale ví, že proti systému se sama postavit nemůže, a tak s ním musí kolaborovat. Zbývá jí vlastně už jen jediná věc – o světě, který nahlédla jako absurdní, může alespoň vtipkovat.
Na cestách se seznámí třeba se starší ženou, která se také jmenuje Angela a za socialismu pracovala jako taxikářka, a ta jí odvypráví svůj život, v němž se odráží komplikovaná historie Balkánu posledních čtyřiceti let. Divákovi časem dojde, že starší Angela je hrdinkou z filmu o socialistické taxikářce, z něhož Jude vpašoval do svého snímku několik scén. Patří do filmu Angela merge mai departe z roku 1982 režiséra Luciana Bratua a protože jsou barevné a občas zpomalené nebo zastavené, vytváří kontrast s černobílou současností, v níž se hlavní rumunské město proměnilo v dopravní džungli. Zatímco idealistická, osmdesátková taxikářka Angela zachraňuje životy neznámých lidí, které potká při své práci, současná Angela jen spěchá, nestíhá a zmůže se jen na to sprostě nadávat.
Zaprodání kinematografie
Poslední třetinu filmu tvoří jediný záběr na rodinu dělníka Ovidia, kterého při cestě z práce trefila do hlavy uvolněná ocelová trubka a on je od té doby od pasu dolů paralyzovaný. Právě Ovidia si produkce vybrala do spotu pro rakouskou společnost a jeho natáčení musíme zbytek filmu sledovat. Je to bolestivý, trapný zážitek, při němž se Ovidiu snaží pravdivě odvyprávět svůj příběh, ale režisér ho nutí měnit svoji výpověď tak, aby se lépe hodila do krámu západním zadavatelům. Tady dosahuje Judeova černá groteska svého vrcholu – rumunský štáb moc dobře ví, že zneužívá mužovu dobrotu a že postiženému rozhodně nijak nepomáhají, ale nakonec práce je práce a když ji neodvedou, nedostanou zaplaceno v eurech.
Ve finále snímku se prolínají dva hlavní motivy Od konce světa nic dobrého nečekejte. Jedním z nich je postavení Rumunska jako chudé země, v níž zahraniční investoři mohou prakticky cokoliv. Třeba zabrat kus hřbitova a odsunout hroby, jak je vidět ve scéně s Angelinou matkou. Když produkční veze z letiště jakousi rakouskou markeťačku, vypráví jí o různých absurditách života v Rumunsku, ale neopomene si přisadit, že Albánie je na tom ještě mnohem hůř a její obyvatelé jsou necivilizovaní barbaři. Co jiného jí nakonec zbývá než nenávidět národ, který je ještě chudší.
Druhou výraznou linku filmu tvoří obžaloba současné kinematografie, která se zaprodala bezduchému braku. Když štáb pošle Angelu pro objektivy do kamery, ocitne se na chvíli na natáčení jakési brakové sci-fi, kterou režíruje slavný německý neumětel Uwe Boll. Jeho účast ve filmu je dalším podvratným momentem – Boll se dokonce dostane i do tiktokového videa, kde spolu s Bobitou vzkazují všem „haterům“, aby šli do hajzlu. Ještě o něco mrazivější je, když se rumunští tvůrci na zoomovém spojení snaží vetřít zahraničním investorům do přízně a pak v soukromém dialogu přiznávají, že svoji práci nenávidí, ale šance, že by se mohli od reklamních produkcí vrátit ke skutečnému filmu, už neexistuje. Angela to pozoruje z dálky, ale jediné, co zvládne, je plivnout jim v kuchyňce do jídla.
Smát se sobě
Zaprodaní jsou všichni, nakonec ani Angela není žádná hrdinka. Dělá, co se jí řekne, a může jen doufat, že ji reklamní společnost splatí faktury a ona bude mít na benzín na další měsíc, a tak pořád dál. Název snímku je aforismus, který si Jude vypůjčil od polského spisovatele Stanislawa Jerzyho Lece a skvěle sedí na dnešní dobu, v níž si snáze dokážeme představit konec světa než konec kapitalismu. Radu Jude nám tady názvem možná naznačuje, že naše jediná životní jistota je smrt přepracováním, abychom splnili nároky všeprostupujícího kapitalismu. Než umřeme, budeme mít určitě nespočet možností, jak porušit své ideály a udělat ze sebe kvůli penězům ještě většího blbce.
Když před dvěma dekádami běžely v kinech snímky rumunské nové vlny, jako byly 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny nebo Smrt pana Lazarescua, divák obyčejně odcházel z kina vyčerpaný depresivně drásavým emocionálním zážitkem. U filmů jejich pokračovatele Radu Juda se diváci mohou občas i zasmát. Režisér v nich vrší absurdní situace postaviček současného Rumunska uvězněných v soukolí ekonomického systému, z něhož není úniku. Pointa je ale nicméně v tom, že se ve skutečnosti smějeme hlavně sami sobě.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás