Už jsme si skoro zvykli na pravidelnou mediální dávku nářků, že nastává nová doba bez humoru, plná hyperkorektní bigotnosti, kdy jsme jednou nohou v nové totalitě. Ve všech možných peticích, rozhovorech a dalších reakcích zasloužilých tvůrců se na sebe pravidelně vrství pojmy jako genderismus (podle klausovského vzoru homosexualismus), feminismus, přecitlivělost mladých, hyperkorektnost a vůbec prostě progresivismus, zkrátka celá pokrokářská agenda, která nás jen vtahuje do tenat totality, kdy se zase „nikdo nebude smát“ a privilegovaní muži ve funkcích budou opět obtěžováni všelijakými nulami a dotěry a nebudou mít čas na své mladičké milenky, jak to kdysi ztvárnil brněnsko-pařížský klasik a tehdy také privilegovaný straník Milan Kundera.
Konec humoru, vol. XXL
O jakém humoru je většinou řeč, je již všeobecně známo. „Svým galantním humorem dráždí lidi, kteří si potrpí na hyperkorektní sterilitu. Proto dostává podobně jako další boomeři po papuli a nikdo se ho nezastane. I mně se to stalo, v recenzích na Betlémské světlo mě někteří kritici označovali za uslintaného predátora,“ rozpovídal se Jan Svěrák mj. v obhajobě svých smělých počinů a sexistických a transfobních hlášek moderátorského prominenta Marka Ebena.
Sílu tohoto permanentního a někdy jakoby legitimního starostlivého bodyshamingu si lze uvědomit při pročítání rozhovorů s Pawlowskou, které mají jedno společné a nikdy neutichající téma – její váhu.
Alarmující zprávu o tom, že se humor vytrácí i z někdejších bašt bohémství, jakými bývaly umělecké školy, asi pětkrát přinesl výtvarník Jiří Černický – postupně do různých médií. Například si postěžoval, kterak jeho didakticky návodný vtip, jak odlišit jednotlivé archeologické plastiky Venuší (podle velikosti prsou přece!), studentky vůbec neocenily. Emma K., jedna z Černického studentek shrnula atmosféru výuky následovně: „Někdy okomentoval náš vzhled, tetování, diagnostikoval nám úzkosti a deprese. Nijak jsme se z toho nehroutily, přesto si myslím, že to z jeho pozice nebylo úplně na místě,“ přičemž následně dodává, že se nakonec bály něco říct, aby „Černický neměl nějaký záchvat vzteku.“
Samozřejmě, že ne každý z generace galantních gentlemanů, kteří ví, kde je ženino místo, a nebojí se o tom vtipkovat, propadá hned amoku. Přesto postřeh, že se ženy přestávají (i kdyby jen ze zdvořilosti) smát bodrým chlapským vtipům, etablované české elity zneklidňuje až k symbolickému pláči. Ono jde totiž i o ne úplně vítané ženské sebevědomí.
Kolektivně narušeni výchovou
O nastíněném kulturním sporu se často uvažuje jako o generačním, přičemž vyznavači nekorektnosti se nezřídka identifikují s devadesátými léty. Jejich charakter byl mimo jiné podmíněn kombinací naivity, která vyplývala z jisté civilizačně-kulturní izolace, a zároveň utrženosti z řetězu, kdy jakýkoliv pokus o kultivaci a usměrnění poměrů bylo snadné odmítnout slovy „jako za komunistů“. Právě lidi, kterým tato historicky vyjevená éra umožnila uspět, dodnes často žijí v přesvědčení, že je cool se nekorektně strefovat do kohokoliv, zvláště těch znevýhodněných, aby náhodou nezískali nepatřičný pocit přehnané společenské solidarity, když už máme ten kapitalismus.
Nekritická fixace na hrdinský porevoluční étos a jeho potenciál líhně nových kulturních elit a jejich obsazení veřejného prostoru jdoucí ruku v ruce s vymetáním starých struktur, ale může snadno získat trhliny. A zdaleka to nemusí být jen výpověď někoho ze společenského okraje, jak dokazuje rozhovor Kláry Elšíkové s Halinou Pawlovskou na Aktuálně.
Zatímco kované intelektuálky dodnes příležitostně zklamávají, když klopotně vysvětlují své úhybné manévry kolem feminismu, překvapivě otevřený rozhovor s Pawlowskou přinesl zcela jinou perspektivu. Navzdory tomu, že scenáristka a spisovatelka Halina Pawlowská reprezentuje nejen kulturní mainstream, jenž zrovna velkou schopností reflexe společenských poměrů nepřekypuje, ale generačně také patří k jeho seniorní gardě.
Pawlowské přímočarost rozhodně nezůstala jen v titulku Ženy to mají pořád horší. Dnes bych byla větší feministka. Tematizuje zkušenost, kdy kromě exponované práce zvládala kvantum péče, jež se automatizovaně od žen očekává – nejen o děti, ale následně i o své či manželovy rodiče. Pawlowská na rozdíl od toho, jak jsou v médiích konvenčně pečující obětavé ženy líčeny, doplňuje zřejmou věc o perspektivu disciplinace společenským nastavením: „Dřív jsem se tím tolik nezabývala, protože se to neřešilo. Dnes bych byla mnohem větší feministka. Jako žena jsem to měla horší a je pravda, že ženy to mají pořád horší. Na jednu stranu jsou velmi silné a všechno dokážou, na druhou stranu je nastavená situace stále velmi patriarchální. Jen se podívejte, kolik žen je v médiích a v politice a zamyslete se nad tím, jak se na úspěšné političky a novinářky díváme samotné my ženy. Na tom se krásně ukazuje, jak jsme všichni narušení výchovou.“
Jedna z nejúspěšnějších žen v českých médiích kromě znevýhodnění druhou směnou také popsala zautomatizovaná genderová nastavení mediální scény jako takové. Zmiňuje nejen ženám vyhrazená témata a typy pořadů, ale také to, jak fungovala svému fyzickému typu navzdory: „Tím, že jsem měla a mám prsa, takový pořad (tj. talkshow, pozn. aut.) trochu devalvuju. Navíc ještě jako žena s prsama a velkým zadkem, což je sama o sobě komická figura. V tomhle naše společnost neudělala žádný pokrok.“ Těžko Pawlowskou podezírat z toho, že by se řekněme lacině „vymlouvala“, o své kariéře mluví se zadostiučiněním, ovšem když podotýká „těch keců, co jsem si vyslechla“, jde z toho přinejmenším smutek.
A zcela na místě je tu taky obava, kolik žen v médiích tohle třeba nedalo a raději změnily obor – a jen dodávám pro úplnost – očekávání, že si musí něco nechat líbit jen proto, že touží po atraktivním povolání, není absolutně na místě. Jde o dvojí genderový standard, kdy ženy podrobujeme nárokům mládí a štíhlosti podstatně důsledněji a přísněji než muže, přičemž tyto nároky se stávají nástrojem jak otevřené šikany, tak podprahového znevažování profesionality redaktorek, moderátorek apod.
Sílu tohoto permanentního a někdy jakoby legitimního starostlivého bodyshamingu si lze uvědomit při pročítání rozhovorů s Pawlowskou, které mají jedno společné a nikdy neutichající téma – její váhu. Od 14 let jsem tlustá, tak jsem držela různé diety, přiznala Pawlowská (iDnes, 2018), Pawlowská: Nikdo štíhlý nechápe, co žena kyprých tvarů má mít na sobě (iDnes, 2017), Každý tady chce být hubený a krásný, říká Halina Pawlowská (iDnes, 2016). Dlouhodobě destruktivně přitom působí i otázky jako „většina žen je frustrovaná i z pár deka navíc, ale vy si s tím očividně hlavu moc neděláte“, které nejen ženám podsouvají, že jejich frustrace z pár deka je prospěšnou normou, zatímco Pawlowská se pak stává varovným úkazem. Připojený komerční článek o tom, jakými plavkami „maskovat nedostatky“ na „bříšku“, už snad ani explicitní komentář nepotřebuje.
Ha, ha, ha, Halina
Jak v tomto kontextu funguje správňácky nekorektní humor chlapíků bez zadků a prsou? Úplně úžasně, protože v zásadě bez rizika nakopnou svou ochabující humoristickou představivost. Zbortí se někde most nebo střecha? Krutopřísný kolážista Tomáš Břínek aka TMBK (a shodou okolností někdejší zeť Pawlowské) se toho nebojí a na zhroucenou stavbu posadí zaoblenou Pawlowskou. Pointa je to tak skvělá, že mistr opakovaného vtipu to varioval přinejmenším čtyřikrát.
Spojení sběru cenných lajků na YouTube scéně a fyziognomie Pawlowské zafungovalo i na kanálu Gameballocz aka Kovymu ve videích, kde parodicky předaboval její pořady o vaření s nekončícím running jokem o tom, jak Halina všechno sní – dítě, kočku, psa a vlastně opravdu tak nějak všechno. Přestože ledaskomu mohou Kovyho videa, která si hrají i s typickým rýmováním, včetně songu, který se dal pořídit jako vyzvánění do mobilu, připadat legrační a dobromyslná – na rozdíl třeba od hýkavých parodií Petra Jablonského, v popsaném kontextu masivního bodyshamingu, jemuž je Halina Pawlowská celoživotně jako mediálně výrazná osoba podrobovaná, jejich žertovnost nabývá šikanózně ponurých tónů.
To si postupně dospívající Karel Kovář nepochybně uvědomoval a s Pawlowskou udělal i videorozhovor, kde se snaží o jakési smíření. Legendu toho lepšího z českého bulváru a mainstreamové zábavy ale nijak nedojal a ta mu suše vysvětluje, proč se na podobné parodie nedívá a ani nečte jakékoliv diskuse.
Halině Pawlowské je blízký sarkasmus a ironie, s nimiž prostředí, které spoluutvářela, dokázala i kriticky moderovat, což jí nepochybně pomáhá udržovat si odstup od popsaných útoků čili onoho skvělého nekorektního humoru a jeho dopadů na celou společnost. „A navíc ženy rády mluví o tom, jak jsou tlusté, aby jim někdo řekl, že nejsou. A nejraději to říkají mně, protože mají pocit, že já jsem ještě tlustší, a že jim tím pádem pomůžu. Že se na mně trošku zhojí. A já jim vždycky říkám: To víte, že jo, vy jste úplně štíhlá lasice,“ glosuje například zoufalé taktiky, jimiž se ženy naprosto nesolidárně vyrovnávají s permanentním pocitem, že nejsou dost štíhlé.
Pro srovnání – jinou strategii volí slovenská stand up komička Simona Salátová, která činí předmětem jízlivého humoru svoje vlastní tělo, respektive to, že má lehkou nadváhu – což v mediální realitě znamená téměř katastrofu. Přestože pro mnoho fanoušků můžou být jízlivé komentáře směrem ke komiččině televizně nestandardní tělesnosti zdrojem úlevného smíchu, mechanismus vtipu je tu trochu podobný tomu, co popisuje Pawlowská, kdy se mnohé divačky v koutku duše vystrašeně utěšují, že mají určitě o něco menší zadek nebo břicho než Salátová. Lze namítnout, že Simona Salátová zároveň poukazuje na absurdní tlak, do něhož se ženy s většími velikostmi denně dostávají, což může mít terapeutický efekt. Stejně tak ale nemusí a může naopak působit jako nekonečný proud sebezraňujících komentářů a projev internalizace toxické normy – nikoliv pro nic za nic se devadesátkovému ideálu říká heroin chic.
Propagace obezity
Halina Pawlowská a Simona Salátová mají mnohé společné: jednak oplývají smyslem pro humor a jednak jsou to výjimky z pravidla, které veřejnosti rozhodně nevysílají vzkaz, že média a showbyznys už akceptují ženy jako primárně „nositelky obsahu“ a nikoliv pokoukáníčka. Pro obě je jejich nadváha ve spojení s humorem taky signifikantní v tom, jak jsou skrze ni vnímány, je to jedna z jejich zásadních charakteristik bez ohledu na to, jestli si to samy přejí (Salátová), nebo ne (Pawlowská). Ve společnosti, kde by byly ženy vnímány ne nutně za všech okolností sexualizovaně, by to totiž nebylo téma, natož vtipné.
Naopak obavami z korektnosti se vlastně dotyční muži přiznávají, že jejich nárok je mocenský. Nejde o svobodu slova potažmo nekorektní humor, ale o zaužívaný kulturní vzorec postavený na tom, že ženská těla jsou tu proto, aby se k nim muži vyjadřovali a hodnotili je, čímž demonstrují svou virilitu a moc. Respektive hodnotili a disciplinovali ženská a menšinová těla – gay, nebinární nebo nebělošská, trans apod. A je celkem jedno, jestli jste facebookový komentátor, který se vypisuje o „tučnici z JZD“, opálených Češích, jestli lidem radíte, že když je na WC fronta, že máte změnit pohlaví, komentujete vzhled studentek anebo jste jako Břínek, který se směje, když se Pawlowská naštve na jeho humory, že je to „její boj“. Jistě, sama si za to může, že se narodila jako ženská v patriarchátu.
Související článek:
Jakákoliv snaha o odmítání tohoto typu sexismu a bodyshamingu je coby dlouhým stínem následována starostlivými obavami z propagace obezity a nezdravého životního stylu. A tady se sluší ještě připomenout, že české BMI (a to i u dostupných předcovidových dat), jakkoliv jde o parametr sporný a ne úplně vypovídající o fyzické kondici, není nezanedbatelné hodnoty. Zároveň také platí, že Češky jsou na tom lépe než Češi. Navzdory tomu, že ženy mají méně volného času a svou kondici řeší spíše dietami než pohybem, k čemuž přispívá i jejich obava z poutání větší pozornosti k tělu při sportu, nebo dokonce strach z nabrání svalové hmoty a babochlapství… ale o tom až příště. Zkrátka národní BMI s typem disciplinující pozornosti, kterou věnujeme ženským tělům, souvisí přesně nijak. Spekulovat lze nanejvýš o šíření kontraproduktivního stresu.
Dovolím si zde tedy neformální výzvu všem oplakávačům nekorektního humoru. Podívejte, Halině Pawlowské je třeba taky klidně o dvacet let více než mnohým z vás a je schopná nejen osobní sebereflexe, ale i pochopení nepsaných hierarchií ve společnosti, ba dokonce jejich odmítnutí. Zkuste věnovat svou energii nikoliv „galantnímu“ a „zdravotnickému“ obtěžování žen skrze nadřazené vtipkování, ale pochopení toho, jak těžíte ze společnosti, kde se vám automaticky otevírají dveře, aniž byste museli omluvně trousit fórky o ustupujících účesech nebo ochabujících ramenou, na nichž se neblaze podepisuje zemská přitažlivost, aby vám to mocné ženy nemusely svými vtípky pořád připomínat. Buďte prostě chytřejší, buďte jako Halina.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás