Policejní brutalita vyvolala vlnu bezbřehého násilí. Hněv francouzské společnosti je hluboký

„Kdo to mohl předvídat?“ řekl Emmanuel Macron při novoročním projevu 31. prosince 2022, když hovořil o ekonomických dopadech války na Ukrajině a klimatické krize. Tato věta tehdy ve Francii vyvolala skandál, a to jak mezi politickou opozicí, tak mezi odborníky. Stejná věta se ozývá i v debatách po událostech ve Francii ze sobotního večera. Zatímco se v noci 17. října 2026 snáší nad Francií tma, média dokola otáčí záběry výbuchů a hořících popelnic a odborníci v televizních studiích křičí a shazují vinu za násilí v ulicích na extrémní levici. Kdo mohl předvídat takový výbuch násilí? Kdo mohl předvídat rabování, zmrzačené demonstranty, policejní brutalitu a násilí, ničení majetku, nebo že se několika tisícům demonstrantům podařilo přiblížit na dohled Elysejskému paláci, přestože se do pořádkových sil investovalo tolik prostředků?

Šest měsíců před prezidentskými volbami se zdá, že se sociální, ekologická, školská, zdravotnická, zemědělská a hospodářská krize propojují.

Francie se od roku 2008 nachází ve stavu permanentní krize. Prudký nárůst francouzského dluhu na 119 procent HDP v roce 2026, vzestup krajní pravice po celém světě, klimatická krize a smrtící vlna veder z letošního léta, zhoršování stavu veřejných služeb (nemocnice, školy, úřady trpící nedostatkem prostředků), 15,4 procenta francouzské populace žijící v roce 2024 pod hranicí chudoby, přehlížení, pohrdání a arogance, které charakterizují část francouzských politiků, či stále přísnější zákony vůči nezaměstnaným, nemocným a samoživitelkám, ceny nájemného, inflace… Tolik problémů, tolik utrpení a tolik Francouzů či přistěhovalců, kteří žijí své životy v otřesných podmínkách v šesté nejbohatší zemi světa.

Vzhledem k tomu, že mládež má potíž najít si v tomto světě jakoukoliv budoucnost a často se jí jako odpovědi dostává mlčení nebo pohrdání, je situace o to víc bezútěšná. Na středních školách na Mayotte a ve Francouzské Guyaně se rozběhly hned od začátku školního roku blokády a stávky. Středoškoláci, kteří jsou velmi aktivní na sociálních sítích, rychle své požadavky šířili online prostorem a ty se brzy dostaly až do metropolitní Francie –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Rennes, Villeneuve-d’Ascq a poté Caen čelily blokádám středních škol. Jiskra vzplanula 17. září stávkou a blokádou střední školy Saint-Exupéry v Créteilu. Tím, jak se tyto události stále více přibližovaly Paříži, dostávalo se tomuto tématu stále větší mediální pozornosti. Středoškoláky a učitele navštívili poslanci levicové strany La France Insoumise a ze stávky se stala politická událost. Situace ve školství přitom není ničím novým. Řada bývalých studentů zažila podobné studijní podmínky. Školství je v krizi už celé dekády. Od roku 2007 je na lyceích přibližně o 12 tisíc učitelů méně, zatímco žáků je o 189 tisíc více, což přispívá k přetížení tříd (v průměru 31 žáků na třídu). Vzhledem k nízkým platům, veřejně projevovanému pohrdání a přehlížení ze strany mnoha politiků a politickým požadavkům na úspory není učitelství příliš lákavou pracovní pozicí, která by přitáhla nové zájemce.

V roce 2026 tak zůstává 10 procent učitelských míst neobsazených. Za těchto podmínek jsou nemocní učitelé jen zřídka nahrazováni a některé předměty se někdy dokonce přestávají vyučovat kvůli nedostatku personálu. Francouzská vláda navrhla řešení: přijímat více stážistů nebo studentů, aby nahradili učitele. K tomu se přidávají četné reformy školství a rozvrhy hodin, které jsou vyčerpávající jak pro učitele, tak i pro žáky. Francouzští středoškoláci drží evropský rekord v délce školních dnů (1 224 hodin za 36 týdnů ve Francii oproti 903 hodinám za 37,5 týdne v ostatních zemích Evropské unie). A co stav školních budov? Francouzské základní a střední školy jsou v průměru přes 60 let staré. Pouze 15 procent školních budov bylo od roku 2015 zrekonstruováno nebo nově postaveno. Dokonce i na velkých francouzských univerzitách padají stropy, počítače nefungují, plíseň je na denním pořádku, teplota v červnu během zkoušek přesahuje 40 stupňů a mimořádně selektivní přechod ze všeobecného vzdělávání na vysokoškolské studium přináší značný stres, který podle vlastních slov pociťuje 77 procent francouzských žáků. Zatímco žebříček Programu pro mezinárodní hodnocení žáků (PISA) poukazuje na znatelný pokles úrovně francouzských studentů, pravicová média a politici ukazují prstem na „wokismus“, na neefektivitu veřejných služeb z jejich podstaty nebo na videohry.

Není divu, že od 23. září v pařížském regionu a následně po celé Francii za podpory většiny učitelů začali studenti stávkovat. Výsledkem celé situace byl policejní zásah s nebývalou mírou násilí vůči dětem: přibližně 10 tisíc zatčení (v 86 procentech případů šlo o děti), násilí ze strany infiltrovaných policistů v civilu, zmrzačení nezletilých dětí, bití, zranění, použití slzného plynu. Taková policejní reakce, obhajovaná ministrem vnitra Laurentem Nuñezem, vyvolala hněv a radikalizovala středoškoláky, kteří mají širokou podporu obyvatelstva čím dál citlivějšího na policejní násilí a ke kterým se postupně přidali i vysokoškoláci, kteří zase stávkovali na univerzitách. Vláda na tuto situaci nereagovala, a i proto středoškoláci a široká francouzská společnost vyhlásili na 17. října celostátní demonstraci proti „vysokým životním nákladům“. K této demonstraci se rychle přidaly další skupiny, které se hlásí k hnutí Žlutých vest, odborové organizace, levicoví politici a řada profesních sdružení.

Policie zakázala shromáždění v mnoha městech a čtvrtích, šířila protichůdné informace a slibovala tvrdou reakci. Chaos a nedostatek jasných pokynů ohledně průběhu demonstrací vedly k rozpadnutí hnutí na nespočet skupin. Hned od samotného začátku dne byla i ta nejmenší shromáždění pokutována a policie těmto skupinám vyhrožovala, což ještě více podnítilo agresi a hněv. V Paříži se během dopoledne vydalo několik nelegálních průvodů s pokřikem „Stávka, blokáda, divoká demonstrace!“. Na okraji velkých průvodů byly skupiny stovek demonstrantů neustále pronásledovány policií a stavěly proti ní barikády a překážky. Ti, kteří byli dopadeni, byli okamžitě sraženi k zemi a zatčeni. Všude zaznívaly slogany na podporu mládeže, Palestiny, spravedlnosti, demokracie, svobody, práv žen, muslimů a LGBT. Demonstranti shodně odmítali zejména policejní násilí, vyjadřovali odpor vůči kapitalismu, Emmanuelovi Macronovi a všem jeho vládám. Různé skupiny demonstrantů se mezi sebou začaly spojovat – žluté vesty, propalestinské skupiny, anarchisti, soudci nebo lékaři. Silnice byly zablokovány a docházelo k útokům na banky. V Paříži na náměstí Place de la République při jediné demonstraci povolené prefekturou hrály kapely a panovala poměrně euforická nálada. Demonstranti byli ale ještě před začátkem průvodu napadeni policií, která do davu házela granáty se slzným plynem. Střety v přilehlých uličkách pak nabývaly na intenzitě, zatímco na náměstí se shromažďoval početný dav.

Policie se rozhodla využít k pacifikaci demonstrantů techniku známou jako „kettling“, která spočívá v sevření co největšího počtu demonstrantů na jednom místě, aby bylo možné zadržet nebo zkontrolovat jednotlivce, případně zastavit postup průvodu. Tato praxe je nelegální a v rozporu s francouzskou ústavou, ale velmi často se uplatňuje na pokyn ministerstva vnitra. Další vývoj událostí se už dal předvídat. Policie zablokovala náměstí a tím i tisíce lidí, kteří na demonstraci dorazili. Obklíčení demonstranti zaútočili na policisty a zapálili popelnice a auta. Celý den létaly vzduchem slzné granáty, desítky rozptylovacích granátů, jejichž detonace připomínají dělovou ránu, policejní manévry vyvolávaly pohyb davu a paniku, během které docházelo ke zraněním. Demonstranti odpovídali odpalováním ohňostrojů, nadávkami, házením kamení a láhví. Část obrovského davu mohla zahájit plánovaný průvod, ale velké množství lidí zůstalo na náměstí zablokováno. Demonstranti se snažili dodat si navzájem tváří v tvář policejním útokům odvahu. Kapely vyhrávaly známé písně, zpívala se Marseillaisa, mávalo se francouzskými vlajkami, některé z nich byly rudé. Na náměstí, stejně jako všude ve Francii, zněly slogany: „A všichni nenávidí policii!“, „Siamo tutti antifascisti!“, „Mládež kašle na Front National!“ nebo také „Pryč se státem, policajty a fašisty!“. Na soše Republiky skupinka demonstrantů pověsila velkou žlutou vestu. Objevovala se pozoruhodná solidarita, která se projevovala ošetřováním zraněných, ochranou nejslabších a pomocí „street medicům“, kteří poskytovali terénní zdravotní péči, a hasičům, kteří zasahovali za potlesku davu.

Souběžně s děním na náměstí Republiky, kde byl pro mnohé velký stupeň policejního násilí překvapivý, se po celé Paříži konaly četné průvody, z nichž drtivá většina byla pokojná. Zatímco ministerstvo vnitra obviňovalo krajní levici z útoků na Republiku, napětí ve velkých městech začalo stoupat a policejní zásahy byly stále násilnější. V Lille, Marseille, Limoges nebo Lyonu přibývalo stále více požárů, stupňovalo se rabování, jehož terčem byly banky, pojišťovny, realitní kanceláře a velké podniky. Zatímco slunce zapadalo a hlavní průvody v klidu dokončovaly svou trasu, počet účastníků se odhadoval na 550 až 800 tisíc.

Následně však průběh dne vstoupil do nové fáze. V Toulouse, Grenoblu, Nantes, Marseille, Paříži a mnoha dalších městech se situace vymkla kontrole. Pořádkové síly situaci neměly pod kontrolou a množily se divoké útoky pouličních skupinek. Na náměstí Place de la Madeleine (v blízkosti Národního shromáždění) se začaly stavět barikády stejně jako v několika čtvrtích a městech. Střety byly stále četnější a násilnější. Například 8. pařížský obvod byl některými novináři na místě popisován jako „ve stavu obléhání“. Tváří v tvář obrněným vozidlům, granátometům, policistům a četníkům ve speciálních ochranných oblecích se mnoho demonstrantů chránilo jen kartony, zábranami nebo dopravními značkami. Spontánní shromažďování různých skupin, složených převážně z mladých lidí, postupně eskalovalo ve vlnu málokdy vídaného rabování. Některé skupinky například zabavovaly cíleně takové věci jako hygienické potřeby, potraviny, léky nebo oblečení, které následně darovaly lidem bez domova. Mimo to ale docházelo také k řadě případů bezúčelného rabování maloobchodů. Celou noc se bezpečnostní složky marně snažily zabránit rabování a zastavit agresivní skupinky, které jim ale neustále unikaly. Ulice se staly prostorem ostrých bitek a honiček. Kolemjdoucí se stávali terčem zlodějů i policistů, kteří už přestali rozlišovat, kdo je kdo. Zatímco se několik tisíc demonstrantů blížilo k Elysejskému paláci nebo blokovalo Champs-Élysées, premiér Sébastien Lecornu obvinil demonstranty a krajní levici z toho, že chtějí svrhnout republiku.

Na druhý den vychází slunce nad zemí, která je stále plná hněvu. Část obyvatelstva je šokována násilím, které se zde odehrálo. Oficiální bilance hovoří o 2400 zatčených a 150 zraněných policistech a četnících. Ačkoli výpočet toho druhého čísla vyvolává u levicové parlamentní opozice pochybnosti, faktem zůstává, že 17. říjen byl dnem masové mobilizace a vypuštěním nashromážděného hněvu. Ačkoli je velmi obtížné zjistit počet zraněných mezi demonstranty, byl zaznamenán jeden mrtvý a nejméně čtyři zmrzačení, zatímco hasiči a lékaři měli celou dobu plné ruce práce. Reakce politiků a médií na tyto události jsou příznačné pro politickou třídu, která se odmítá nad sebou zamyslet. Marine Tondelierová, generální tajemnice Strany zelených, Olivier Faure, generální tajemník Socialistické strany, a Jean-Luc Mélenchon, kandidát hnutí La France Insoumise, se shodují v podpoře demonstrantů a jejich požadavků a společně odsuzují policejní zásah a autoritářský přístup vlády, ale také rabování. Raphaël Glucksmann, kandidát středolevice, považuje den mobilizace a s ním spojené násilí za „útok na republiku“ a vyzývá k dodržování pořádku. Emmanuel Macron v projevu postrádajícím konkrétní návrhy obviňuje levici z odpovědnosti za násilí a stejně jako jeho vláda vyjadřuje plnou podporu policii, přičemž ignoruje smrt jednoho z demonstrantů. Édouard Philippe, který se hlásí k politickému odkazu prezidenta, si přeje návrat k pořádku a autoritě státu. Bruno Retailleau, kandidát pravicové strany Les Républicains, se domnívá, že by se měla zakázat levicová opozice. Marine Le Penová, kandidátka strany Rassemblement National, dává do protikladu „rozumnou Francii“, která trpí, ale nestěžuje si, a tu, která ničí zemi z nenávisti k ní. Jordan Bardella, druhý muž strany Rassemblement National, který se právě vypořádává se s obrovským skandálem kvůli svému antisemitismu, označuje demonstranty za „L’Armée du crime“, což je pojem známý z období Vichistické Francie, který využívala nacistická propaganda. A konečně Eric Zemmour, kandidát krajní pravice, vystoupil ve všech hlavních televizních pořadech v zemi, aby se prezentoval jako ochránce údajné západní civilizace proti „islamo-levicovému barbarství“. Mediální pozornost se soustřeďuje na katastrofální požár radnice v Limoges a na oprávněné slzy drobných obchodníků, kteří byli vyrabováni.

Policie zakázala shromáždění v mnoha městech a čtvrtích, šířila protichůdné informace a slibovala tvrdou reakci. Chaos a nedostatek jasných pokynů ohledně průběhu demonstrací vedly k rozpadnutí hnutí na nespočet skupin. Hned od samotného začátku dne byla i ta nejmenší shromáždění pokutována a policie těmto skupinám vyhrožovala, což ještě více podnítilo agresi a hněv. V Paříži se během dopoledne vydalo několik nelegálních průvodů s pokřikem „Stávka, blokáda, divoká demonstrace!“. Na okraji velkých průvodů byly skupiny stovek demonstrantů neustále pronásledovány policií a stavěly proti ní barikády a překážky. Ti, kteří byli dopadeni, byli okamžitě sraženi k zemi a zatčeni. Všude zaznívaly slogany na podporu mládeže, Palestiny, spravedlnosti, demokracie, svobody, práv žen, muslimů a LGBT. Demonstranti shodně odmítali zejména policejní násilí, vyjadřovali odpor vůči kapitalismu, Emmanuelovi Macronovi a všem jeho vládám. Různé skupiny demonstrantů se mezi sebou začaly spojovat – žluté vesty, propalestinské skupiny, anarchisti, soudci nebo lékaři. Silnice byly zablokovány a docházelo k útokům na banky. V Paříži na náměstí Place de la République při jediné demonstraci povolené prefekturou hrály kapely a panovala poměrně euforická nálada. Demonstranti byli ale ještě před začátkem průvodu napadeni policií, která do davu házela granáty se slzným plynem. Střety v přilehlých uličkách pak nabývaly na intenzitě, zatímco na náměstí se shromažďoval početný dav.

Policie se rozhodla využít k pacifikaci demonstrantů techniku známou jako „kettling“, která spočívá v sevření co největšího počtu demonstrantů na jednom místě, aby bylo možné zadržet nebo zkontrolovat jednotlivce, případně zastavit postup průvodu. Tato praxe je nelegální a v rozporu s francouzskou ústavou, ale velmi často se uplatňuje na pokyn ministerstva vnitra. Další vývoj událostí se už dal předvídat. Policie zablokovala náměstí a tím i tisíce lidí, kteří na demonstraci dorazili. Obklíčení demonstranti zaútočili na policisty a zapálili popelnice a auta. Celý den létaly vzduchem slzné granáty, desítky rozptylovacích granátů, jejichž detonace připomínají dělovou ránu, policejní manévry vyvolávaly pohyb davu a paniku, během které docházelo ke zraněním. Demonstranti odpovídali odpalováním ohňostrojů, nadávkami, házením kamení a láhví. Část obrovského davu mohla zahájit plánovaný průvod, ale velké množství lidí zůstalo na náměstí zablokováno. Demonstranti se snažili dodat si navzájem tváří v tvář policejním útokům odvahu. Kapely vyhrávaly známé písně, zpívala se Marseillaisa, mávalo se francouzskými vlajkami, některé z nich byly rudé. Na náměstí, stejně jako všude ve Francii, zněly slogany: „A všichni nenávidí policii!“, „Siamo tutti antifascisti!“, „Mládež kašle na Front National!“ nebo také „Pryč se státem, policajty a fašisty!“. Na soše Republiky skupinka demonstrantů pověsila velkou žlutou vestu. Objevovala se pozoruhodná solidarita, která se projevovala ošetřováním zraněných, ochranou nejslabších a pomocí „street medicům“, kteří poskytovali terénní zdravotní péči, a hasičům, kteří zasahovali za potlesku davu.

Souběžně s děním na náměstí Republiky, kde byl pro mnohé velký stupeň policejního násilí překvapivý, se po celé Paříži konaly četné průvody, z nichž drtivá většina byla pokojná. Zatímco ministerstvo vnitra obviňovalo krajní levici z útoků na Republiku, napětí ve velkých městech začalo stoupat a policejní zásahy byly stále násilnější. V Lille, Marseille, Limoges nebo Lyonu přibývalo stále více požárů, stupňovalo se rabování, jehož terčem byly banky, pojišťovny, realitní kanceláře a velké podniky. Zatímco slunce zapadalo a hlavní průvody v klidu dokončovaly svou trasu, počet účastníků se odhadoval na 550 až 800 tisíc.

Následně však průběh dne vstoupil do nové fáze. V Toulouse, Grenoblu, Nantes, Marseille, Paříži a mnoha dalších městech se situace vymkla kontrole. Pořádkové síly situaci neměly pod kontrolou a množily se divoké útoky pouličních skupinek. Na náměstí Place de la Madeleine (v blízkosti Národního shromáždění) se začaly stavět barikády stejně jako v několika čtvrtích a městech. Střety byly stále četnější a násilnější. Například 8. pařížský obvod byl některými novináři na místě popisován jako „ve stavu obléhání“. Tváří v tvář obrněným vozidlům, granátometům, policistům a četníkům ve speciálních ochranných oblecích se mnoho demonstrantů chránilo jen kartony, zábranami nebo dopravními značkami. Spontánní shromažďování různých skupin, složených převážně z mladých lidí, postupně eskalovalo ve vlnu málokdy vídaného rabování. Některé skupinky například zabavovaly cíleně takové věci jako hygienické potřeby, potraviny, léky nebo oblečení, které následně darovaly lidem bez domova. Mimo to ale docházelo také k řadě případů bezúčelného rabování maloobchodů. Celou noc se bezpečnostní složky marně snažily zabránit rabování a zastavit agresivní skupinky, které jim ale neustále unikaly. Ulice se staly prostorem ostrých bitek a honiček. Kolemjdoucí se stávali terčem zlodějů i policistů, kteří už přestali rozlišovat, kdo je kdo. Zatímco se několik tisíc demonstrantů blížilo k Elysejskému paláci nebo blokovalo Champs-Élysées, premiér Sébastien Lecornu obvinil demonstranty a krajní levici z toho, že chtějí svrhnout republiku.

Na druhý den vychází slunce nad zemí, která je stále plná hněvu. Část obyvatelstva je šokována násilím, které se zde odehrálo. Oficiální bilance hovoří o 2400 zatčených a 150 zraněných policistech a četnících. Ačkoli výpočet toho druhého čísla vyvolává u levicové parlamentní opozice pochybnosti, faktem zůstává, že 17. říjen byl dnem masové mobilizace a vypuštěním nashromážděného hněvu. Ačkoli je velmi obtížné zjistit počet zraněných mezi demonstranty, byl zaznamenán jeden mrtvý a nejméně čtyři zmrzačení, zatímco hasiči a lékaři měli celou dobu plné ruce práce. Reakce politiků a médií na tyto události jsou příznačné pro politickou třídu, která se odmítá nad sebou zamyslet. Marine Tondelierová, generální tajemnice Strany zelených, Olivier Faure, generální tajemník Socialistické strany, a Jean-Luc Mélenchon, kandidát hnutí La France Insoumise, se shodují v podpoře demonstrantů a jejich požadavků a společně odsuzují policejní zásah a autoritářský přístup vlády, ale také rabování. Raphaël Glucksmann, kandidát středolevice, považuje den mobilizace a s ním spojené násilí za „útok na republiku“ a vyzývá k dodržování pořádku. Emmanuel Macron v projevu postrádajícím konkrétní návrhy obviňuje levici z odpovědnosti za násilí a stejně jako jeho vláda vyjadřuje plnou podporu policii, přičemž ignoruje smrt jednoho z demonstrantů. Édouard Philippe, který se hlásí k politickému odkazu prezidenta, si přeje návrat k pořádku a autoritě státu. Bruno Retailleau, kandidát pravicové strany Les Républicains, se domnívá, že by se měla zakázat levicová opozice. Marine Le Penová, kandidátka strany Rassemblement National, dává do protikladu „rozumnou Francii“, která trpí, ale nestěžuje si, a tu, která ničí zemi z nenávisti k ní. Jordan Bardella, druhý muž strany Rassemblement National, který se právě vypořádává se s obrovským skandálem kvůli svému antisemitismu, označuje demonstranty za „L’Armée du crime“, což je pojem známý z období Vichistické Francie, který využívala nacistická propaganda. A konečně Eric Zemmour, kandidát krajní pravice, vystoupil ve všech hlavních televizních pořadech v zemi, aby se prezentoval jako ochránce údajné západní civilizace proti „islamo-levicovému barbarství“. Mediální pozornost se soustřeďuje na katastrofální požár radnice v Limoges a na oprávněné slzy drobných obchodníků, kteří byli vyrabováni.

Ale zároveň se rozvíjí nebezpečný diskurz. Předseda Senátu Gérard Larcher vyzývá k zákazu strany La France Insoumise, premiér i ministr vnitra žádají zpravodajské služby, aby ve svých zprávách přicházely s důkazy s cílem zničit levicovou opozici, někteří starostové požadují zásah armády, ministr spravedlnosti Gérald Darmanin (bývalý ministr vnitra) vydal pokyn, aby všechna zatčení byla klasifikována jako „organizovaná trestná činnost“, což by umožnilo odposlouchávat telefony. Mohutný rozkvět rozvíjejícího se sociálního hnutí jde ruku v ruce s růstem antidemokratických nálad, pod jejichž vlivem se země nyní nachází. V čele země přitom stojí muž, který působí dojmem člověka, který ví, že jeho vláda se chýlí ke konci. Prezident prohlašoval, že chce budovat demokratický stát, který bude sloužit lidu, a obnovit tak narušenou důvěru a postavit se jako bariéra proti krajní pravici. Jeho vláda se vyznačovala nikdy nesplněnými prohlášeními a sliby, odmítáním požadavků parlamentních orgánů, pohrdáním nejslabšími a historickým vzestupem krajní pravice. „Macronismus“ prolomil republikánskou hráz tím, že učinil krajní pravici přijatelnou navzdory jejím soudním kauzám a levicovou opozici (ačkoli reformistickou) nepřijatelnou.

„Ať si pro mě přijdou,“ prohlásil Macron v roce 2018 tváří v tvář hnutí Žlutých vest, což vyústilo v explozi policejního násilí, porušování ústavy a právního státu, a to i ze strany těch, kdo jej mají chránit. Nikdy předtím se nestalo, že by se tolik Francouzů z obavy před postupem bezpečnostních složek raději vyhnulo demonstracím a vyjádřením svého nesouhlasu. Politici, kteří navazují na prezidentovu politickou linii, se snaží zbavit se jeho četných neúspěchů, aniž by urazili jeho stoupence. Gabriel Attal a Édouard Philippe, oba bývalí ministři, si tak troufají zapomenout na svou odpovědnost za tuto situaci. Levice je roztříštěna mezi desítku kandidátů a Raphaël Glucksmann, ačkoli je oficiálně kandidátem Socialistické strany, je v podstatě věrnou kopií Emmanuela Macrona z roku 2017. Na pravici se Bruno Retailleau a David Lisnard předhánějí v autoritářských prohlášeních, aby se odlišili, zatímco Eric Zemmour stále sní o tom, že se stane hlavou Francie s odkazem Maurrase a Pétaina. Nakonec se zdá, že se rýsuje souboj mezi Národním sdružením s Marine Le Penovou jako kandidátkou a hnutím La France Insoumise vedeným Jean-Lucem Mélenchonem. Ten, navzdory letům démonizace v médiích, se jeví jako favorit v boji proti hrozbě nástupu krajně pravicového prezidenta.

Co si z tohoto dne odnést? Společenský elán, který vzešel z hnutí Žlutých vest, z hnutí proti důchodové reformě, ale také z nepokojů na předměstích v roce 2023, je stále živý a silný. Francouzský stát se nadále vyznačuje brutalitou své represe, arogancí svých prohlášení a lhaním. Francouzská média ve své většině plní roli hlídacího psa vládnoucí třídy a parlamentní i mimoparlamentní pravice volají po autoritě, pořádku a represi. Zatímco se záběry násilí dokola promítají v televizi a policisté a osobnosti z řad politické pravice mají prostor v médiích, požadavky a skutečné problémy, které trápí Francouze a kvůli kterým vyšli do ulic, se probírají jen velmi málo. Nahněvaná mládež je přitom i nadále v ulicích a střety se opět rozhořely v Paříži i jinde ve Francii. Velká většina odborů a levicových politiků mobilizaci podporuje a francouzská společnost už dlouho nebyla takovýmto způsobem politicky angažovaná.

Hněv vůči establishmentu je hluboký a roky pohrdání a represí přispěly k výbuchu bezbřehého násilí, na kterém se spolupodíleli lidé z předměstí, buržoazní mládež, studenti, středoškoláci, odbory, pracující a politici. Šest měsíců před prezidentskými volbami se zdá, že se sociální, ekologická, školská, zdravotnická, zemědělská a hospodářská krize propojují. Situace ve Francii je hodně napjatá a je těžké odhadnout, co se bude dít dál. Je však jisté, že 17. říjen byl teprve začátek.

Autor je spolupracovník redakce a historik.