Rozmohl se nám tu takový nešvar – za sexuální násilí přiletěla od českých soudů v duchu výsměchu všem obětem další podmínka. Krajinou veřejného prostoru a médii opět pluje vlna rozhořčení, tentokrát s výraznějším nábojem jednotného nesouhlasu. Oběťmi jsou totiž děti ve věku 10 a 12 let. Muže, který půl roku dva chlapce pohlavně zneužíval pod příslibem peněžité odměny, soud původně poslal na tři a půl roku za mříže. Z trestu, který státní zástupce Lukáš Otipka považoval za malý, zbyla po odvolacím soudu podmínka a finanční kompenzace. Dle serveru iRozhlas rozsudek nyní prověřuje Nejvyšší státní zastupitelství.
Jsme v šoku, protože jsme narazili na viditelnou a ostrou špičku ledovce, který je tvořen mnoha případy s argumenty „krátkých sukní“ a vyzývavého chování.
Soudkyně Jana Kurešová, která za rozhodnutím stojí, totiž vysvětluje, že do té doby spořádaného občana a vzorného zaměstnance uvrtaly do situace „protřelé“ a sexuálně „zkušené“ děti, kterým třicetiletý muž podlehl, když byl smutný z rozchodu. Zoufalé sociální a rodinné podmínky staršího chlapce, které ho činily ještě zranitelnějším, paradoxně soudkyni Kurešové posloužily jako polehčující okolnost pro pachatele. Chlapec podle ní „už narušený“ byl, takže se asi nic tak hrozného nestalo. Zazněla i fráze o „ojedinělém excesu z jinak spořádaného života“, soudci a soudkyněmi v těchto případech tak oblíbená. Excesy, které občas trvají měsíce či roky… Celý případ by mohl působit jako ojedinělý bizár českého soudnictví, kdyby podmínka za sexuální násilí nebyla v Česku naprosto běžnou praxí.
Vyjádření paní Kurešové jsou jako z učebnice o victim blamingu – přenáší vinu na oběť a chrání pachatele před „přísným“ trestem a odpovědností. Slyšet takové výroky od někoho v hospodě štípne, ale bohužel nepřekvapí. Poslouchat je jako obhajobu nízkého trestu u pohlavního zneužití dětí je ale ohavnost. Rozsudek a jeho zdůvodnění jsou ukázkovou směsicí mýtů a stereotypů, které kolem sexuálního a genderově podmíněného násilí ve společnosti kolují a společně živí kulturu znásilnění. Jestli byl někdo na pochybách, jaký takové mýty mohou mít dopad a jak se taková kultura projevuje, zde je výsledek. Popsaný případ je pouze extrémnějším projevem systémového problému, nikoliv „ojedinělým excesem“ českých soudů.
Do síně hnusu českých podmínek by mohl patřit také zubař, který zneužil fotky svých 36 nezletilých pacientek k výrobě dětské pornografie. V jeho případě šlo prý o „klukovskou nerozvážnost“ a profesí se živí dál. Je mi záhadou, jak se z těch samých veleschopných mužů, kterým svěřujeme většinu nejvyšších veřejných i soukromých funkcí, stávají zvířátka v zajetí pudů a nerozvážní kluci, jakmile jde o sexualizované násilí.
Společenská objednávka
Pomiňme na chvíli fakt, že vězeňský systém může být v mnoha případech nefunkčním řešením pro přeživší sexuálního násilí. Žijeme stále v systému, kde právě trestněprávní cesta má být cestou k dosažení spravedlnosti. Akorát že není. Přeživší prochází dlouhým a náročným procesem, při kterém mohou čelit hrubému zacházení ze strany policie, retraumatizaci a sekundární viktimizaci, a to vše proto, aby si úpěnlivě drželi palce, že jejich případ bude v těch necelých 60 procentech, které neskončí podmínkou. Při tom si u soudu vyslechnou, že jejich bolest je nedostatečná a vlastně si za to tak trochu můžou sami. A ostatním nadáváme a vyčítáme jim, proč to nešli hned nahlásit. Ale kde je ta spravedlnost? A jaký tím dáváme signál dalším obětem?
Není cílem odrazovat od nahlašování násilí – situace se lepší, máme novou redefinici znásilnění a pro někoho je to cesta, která má smysl. Ale změna jde zoufale pomalu a musíme se probojovávat nánosem starých předsudků a jimi pokřivenou praxí. V tomto případě se jednalo o děti, u kterých je rozhodnutí jasně dáno oznamovací povinností každého občana. Ač by se zdálo, že jde o jinou problematiku, ne tak docela. Normalizace a zlehčování sexualizovaného násilí, jak vidíme, dopadají i na chlapce, muže a na děti. Jsme v šoku, protože jsme narazili na viditelnou a ostrou špičku ledovce, který je tvořen mnoha případy s argumenty „krátkých sukní“ a vyzývavého chování. Mysleli jsme si, že alespoň někde bude jasná hranice – jako třeba u sexualizace a viktimizace dětí u soudu. Ale není.
Vzdělávání soudců je naprostá nutnost a edukace široké společnosti jasnou prerekvizitou. Nemůžeme vytrhnout pár muchomůrek a tvářit se, že z podhoubí nevyrostou další. Takže až budeme zase někdy protáčet oči nad „přecitlivělými“ feministkami a tahat pomáhající a osvětové organizace bahnem, vzpomeňme si, co může čekat na druhém konci.
Paní soudkyně Kurešová se pousmívá, že požadovat spravedlnost pro oběti sexuálního násilí je dnes taková „společenská objednávka“. Kdo se informuje o dopadech takového násilí a neúměrně nízkých trestech, zjistí, že je k tomu dobrý důvod. Upřímně doufám, že paní Kurešová už žádné objednávky vyřizovat nebude.
Často v okolí slýchávám heslo, že nejsme dost naštvané. Naštvaných je nás teď mnoho, ale naštvání může být prchavé. Je potřeba tyto silné momentální emoce přetavit v dlouhodobější tlak, který povede ke skutečné změně. Nenechme případ zapadnout v zapomnění mezi dalšími selháními českého soudnictví. Organizace Konsent spolu s dalšími subjekty vyzývá k demonstraci 21. září. Doufám, že se tam uvidíme.
Autorka je krizová interventka, pracuje s oběťmi sexuálního a domácího násilí.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás