Čtyřdílný dokumentární seriál The Man Will Burn, který v létě odvysílala stanice HBO, začíná záběry z domácí kamery, na nichž zakladatel festivalu Burning Man Larry Harvey prohlašuje, že jeho plánem je „ovládnout celý svět“. Má na mysli ideály radikální soběstačnosti, decentralizace a dekomodifikace, na nichž festival stojí a kterými chce „vyléčit“ konzumní, individualistickou společnost.
Čím větší je experiment se soběstačností, tím více závisí na infrastruktuře světa, od něhož chce na týden utéct.
Z poloviny devadesátých let se pak střihem přeneseme do žhavé současnosti, v níž se volnomyšlenkářský festival těžící z antikapitalistického ducha hippies nebo situacionismu proměnil v pestrobarevný rej, cirkusový supermarket zážitků, které si už ale můžou dovolit jen bohatí. Zůstalo ve festivalu ještě něco z jeho podvratného a spirituálního ducha? Anebo „dočasná autonomní zóna“ města Black Rock City už podlehla gentrifikaci poté, co si Burning Man oblíbili libertariánští miliardáři?
Dokumentární série autorské dvojice Jehane Noujaim a Vikram Gandhi má být primárně oslavou transgresivní síly festivalu, který letos slaví 40. narozeniny. Sledujeme tak osudy několika vybraných návštěvníků, tzv. burnerů, kterým setkání v poušti změnilo život k lepšímu. Nejvíc času ale seriál věnuje úsilí hlavních organizátorů udržet akci při životě během covidových restrikcí v roce 2021 i tváří v tvář živelné katastrofě, která festival potkala o dva roky později. Vyschlé jezero v nevadské poušti, kde se festival koná, proměnily přívalové deště v peklo.
Ekonomika daru
Burning Man vznikl v polovině osmdesátých let, když se skupinka volnomyšlenkářů v čele s Jerry Jamesem a Larry Harveym sešla na Baker Beach u San Francisca a na oslavu letního slunovratu zapálila dva a půl metru vysokou dřevěnou postavu. O čtyři roky později se přesunuli do vyschlého jezera v nevadské poušti a spojili se s členy Cacophony Society, radikální organizace hledající „zkušenosti za hranicemi většinové společnosti“. Od té doby k setkání patří i umělecká díla nebo performance. Symbolem uměleckého sebevyjádření jsou vyzdobená či přestavěná auta. Čím bláznivější jsou, tím lepší.
V roce 1996, kdy se Burning Man dostal na titulní stranu časopisu Wired, už přijelo kolem osmi tisíc lidí. Z malého anarchického setkání na pozvání se začínalo stávat něco trochu jiného a anarchistický, nonkonformní sedánek musel přijmout nějaká pravidla. S rostoucím počtem lidí už ale improvizovaná anarchie přestávala stačit. Dočasné město Black Rock City potřebovalo infrastrukturu, povolení, organizaci a stále více peněz. Z toho postupně vznikla profesionálnější organizační struktura a placené vstupné. Uvnitř Black Rock City je běžný prodej zboží a služeb zakázán a účastníci se mají spoléhat na gifting a vlastní soběstačnost.
Antikapitalistický duch, v němž Burning Man kdysi vznikl, nicméně poslední roky dostává na frak. Nejlevnější vstupenky začínají na 550 dolarech a dalších 165 dolarů dáte za parkování, k 15 tisícům korun v přepočtu si ale ještě připočtěte další výdaje za vybavení k přežití v poušti – třeba vlastní mobilní záchodky. Zámožnější návštěvníci si ale mohou zaplatit takzvané turnkey či plug-and-play kempy, které jim po příjezdu nabídnou připravené ubytování a někdy i catering a další servis.
Covid a blátokalypsa
Je docela k podivu, že Burning Man dostal vlastní velkou dokumentární sérii od velké streamovací služby až letos. Devítidenní akci na přelomu srpna a září navštíví každoročně kolem 80 tisíc lidí a kultura „burnerů“ už se dostala i do seriálů Simpsonovi, Ted Lasso nebo v roce 1998 do vůbec prvního Google Doodle. Je dost dobře možné, že organizátoři až dosud publicitu nepotřebovali a festival mohl těžit ze své spiklenecky šířené značky posledního velkého kontrakulturního festivalu. S takovou se dokumentaristé snadno odmítají. Jenže po covidu je všechno jinak.
Seriál The Man Will Burn začíná v dubnu 2021, kdy Marian Goodell, šéfová organizace Burning Man Project, musí podruhé festival zrušit kvůli přetrvávajícímu nebezpečí spojenému s covidovou pandemií. Nicméně v podtextu svého projevu lišácky naznačí, že nikomu nemůže zabránit do pouště vyjet na vlastní pěst. V „playa“ se v tradiční čas nakonec potká 20 tisíc lidí, kteří znovu od nuly testují hranice sebeorganizace. A když už ne pandemické restrikce, tak alespoň respektují zákaz rozdělávání ohňů.
Poslední epizoda je pak věnována ročníku 2023, kdy festival v jeho závěru zasáhly mimořádně silné deště, které 73 tisíc lidí uvězní uprostřed pouště v jejich vozidlech nebo provizorních ubikacích. „Blátokalypsu“ – jak událost hbitě pojmenují burneři – sledujeme skrze hlavní štáb, který se snaží navigovat složky organizace v nastalém chaosu a doufá, že duch vzájemnosti zachrání burnery před katastrofou.
Finále poslední epizody nabízí happy end, déšť ustane a lidé se z pouště dostanou do bezpečí. Realita je o něco méně sluníčková. Burning Man Project se v posledních letech dostal do vážných finančních problémů. Náklady na produkci Black Rock City rostou rychleji než příjmy ze vstupenek a v roce 2024 organizace vyhlásila fundraisingovou kampaň s cílem získat téměř 20 milionů dolarů.
Seriál oslavující Burning Mana jako zážitek měnící životy tak může být součástí kampaně vylepšit v těžkých časech obraz festivalu. Reklamkové dronové záběry na rej světel a rozesmátých (zhoubovaných) lidí jsou efektní a divák by skoro až zatoužil do pouště také zajet. Pod tímto povrchem jsou ale i další velké problémy, které seriál HBO jen opatrně naznačuje.
Disneyland pro majetné
Média si festivalu všímají hlavně v souvislosti s problémy nebo úmrtími, které k akci bohužel neodmyslitelně patří. Platilo to ostatně i letos, kdy se počet obětí zastavil na třech, což je nejvíce v historii. Přezíravý a moralistický postoj většinových médií nicméně dál posiluje kontrariánského ducha akce, kterou je prostě „potřeba zažít na vlastní kůži“ a pak podle toho restartovat vlastní život.
Festival poslední roky prochází zvláštní krizí identity. „Burning Man je cokoliv, co chceš, aby byl,“ zazní sice v dokumentu, nicméně při čísle 80 tisíc účastníků už anarchistické poučky o sebeorganizaci přestávají platit a o slovo se hlásí společenské hierarchie. Burning Man ale musí dál prodávat iluzi transgresivního zážitku, přechodového pouštního rituálu zabaleného v blyštivém obalu vznešených ideálů.
Festival se těší velké popularitě mezi libertariánskou smetánkou. Tech a krypto-bros ze Silicon Valley sem jezdí nabrat vzrušující historky, tripují na psilocybinu a sní své korporátní sny o zbohatnutí a definitivním oddělení od společnosti. Akce tento typ lidí přitahovala vždy, ale v posledních letech se Burning Man stal povinnou dovolenkovou destinací zaměstnanců Googlu nebo Tesly. Jazyk, kterým o akci mluví, se začal nebezpečně blížit aynrandovským vizím vyvolených jedinců schopných povznést se nad lidstvo. Ostatně jedním z protagonistů dokumentu je Kimbal Musk, který byl od roku 2021 členem správní rady Burning Man Project a o pět let později z ní odešel. Jeho odchod se následně dostal do souvislosti s nově zveřejněnými dokumenty o jeho kontaktech s Jeffreym Epsteinem.
„Ten festival je dnes jen stěží k poznání ve srovnání s tím, co jsme tehdy vytvořili. Burning Man přišel o svou anarchistickou duši,“ napsal letos v srpnu v rozsáhlé eseji pro The San Francisco Standard novinář John Law, jeden z osmdesátkových veteránů a zakladatelů Burning Mana. Jeho diagnóza je nekompromisní: „Dnešní podoba akce je velikášská, kaleidoskopická smršť podnětů pro všechny smysly – fantasmagorická, pohlcující podívaná stvořená pro konzumaci západními elitami a příslušníky kreativní střední třídy, kteří jim slouží. Je to karneval. Úchvatný Disneyland pro majetné, který se přitom stále prezentuje jako seriózní umělecký projekt založený na filozofických principech.“
Úpadek hodnot festivalu pozorovatelný pamětníky samozřejmě nutně nevylučuje, že jednotlivci mohou pořád v poušti zažít nejlepší týden svého života – hrdinové The Man Will Burn, jako jsou válečný veterán Ray nebo excentrická burnerka Zoe, tady najdou smysl svého života a věta „Jsem doma“, kterou říkají při příjezdu do Black Rock City, pro ně není jen fráze. I proto nakonec čtyřdílná série hraje hlavně na útěšnou, „feelgood“ notu.
Skutečná apokalypsa
Jedním z důležitých inspiračních zdrojů rané Cacophony Society byl Tarkovského film Stalker. Jeho představa tajemné Zóny se promítla do tzv. Zone Trips, z nichž jeden v roce 1990 vedl do Black Rock Desert. Z Burning Mana se postupně stal experiment s vytvořením dočasné společnosti uprostřed nehostinné krajiny – něco mezi rituálem, happeningem a simulací světa po civilizačním kolapsu. Jenže poslední roky se zdá, že hraní si na apokalypsu přestává dávat smysl ve světě, který čím dál více připomíná apokalypsu skutečnou.
K ní navíc účastníci sami přispívají nemalou uhlíkovou stopou vznikající cestováním do pouště – což jde proti jedné z hlavních myšlenek ekologické udržitelnosti. S pravidlem „nezanechej stopu“ to vůbec není tak horké – na YouTube jsou k nalezení videa se záběry z místa konání, které se po akci promění v obří smetiště.
Burning Man se zrodil z myšlenky útěku volnomyšlenkářských jedinců od opresivní civilizace do vlastní dočasné společnosti svobody, kde jsou pravidla nastavená nově a spravedlivěji. Dočasné město uprostřed pouště může existovat jen díky obrovské logistické síti, která do něj dopraví desítky tisíc lidí, vodu, palivo, potraviny, stavební materiál i energii. Čím větší je experiment se soběstačností, tím více závisí na infrastruktuře světa, od něhož chce na týden utéct.
Čtyři dekády po vzniku Burning Manu tak přichází poněkud krutý paradox: od klimatického rozvratu a predátorského kapitalismu už není kam utéct.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás