Sektor, který zaměstnává statisíce lidí – tedy péče o různé cílové skupiny, v ekonomické debatě prakticky neexistuje. Podle Dany Búrikové je to proto, že společnost stále vnímá péči jako poslání, ne jako práci – a že lidé, o které se pečuje, jsou vnímáni jako ti, kdo už ekonomice nic nepřinášejí. Paní Búrikové je devětapadesát let. Deset let pracovala v přímé péči v Alzheimer Home, čtyři roky předtím se doma starala o vlastní matku. V současnosti už pátým rokem stojí v čele úspěšné odborové organizace ALICE, která jako první v Česku vyjednala kolektivní smlouvu v soukromé pobytové péči.
Co vnímáte jako největší problém sektoru péče v České republice?
Když to budu vnímat z pohledu pečovatelky, bývalé zaměstnankyně Alzheimer centra a odborářky, tak za největší problém považuji přetěžování zaměstnanců. Práce je čím dál víc, a i když se nám občas někde podaří vyjednat zvýšení mzdy, běžně přidávají více práce, než o kolik se zvedají odměny. A pokud se na sektor péče podívám jako člověk, který možná v brzké době nějakou službu bude sám potřebovat, tak zásadní problém vidím v nedostatku dostupné péče.
Říkáte, že zaměstnankyně mají v pečovatelských zařízeních čím dál více práce. Čím to je? Proč se zátěž zvyšuje?
Po pečovatelích a po lidech v sociálních službách vedení chce, aby se naučili spoustu věcí kolem digitalizace, kolem evidence úkonů a tak dále. Ale vedle toho je potřeba zvládnout tu vlastní péči, která nikam nemizí. V pobytových službách je navíc čím dál náročnější. Klienti se k nám dneska dostávají v horším stavu než dříve. Rodiny se je snaží nechat doma co nejdéle, protože tyto služby samozřejmě nejsou levné. A poskytovatelé – což je logické, každý to dělá kvůli nějakému zisku, je to jeho podnikání – zisk chtějí. Zvyšovat počet zaměstnanců se nedaří, takže se spíše zvyšuje objem práce.
Říká se, že v sektoru péče chybí zhruba tři až tři a půl tisíce zaměstnanců. Může to být jeden z důvodů té rostoucí zátěže?
Jsou na to dva pohledy. Jeden říká, že ano, že ti lidé opravdu chybí – už proto, že mzdy neodpovídají pracovní zátěži. Druhý pohled je, že některé firmy ani víc zaměstnanců nabírat nechtějí. Prostě jedou na dřeň, co se dá zvládnout s daným počtem lidí, to se zvládne. Do dneška nemáme dané žádné normativy, kolik pečovatelů musí být na kolik klientů. Jsou tu nějaká doporučení, ale poskytovatelé si to nastavují tak, aby jim to vycházelo ekonomicky.
Jak byste popsala ekonomické postavení pracovnic a pracovníků v sociálních službách v porovnání s dalšími sektory, které společnost také považuje za nezbytné?
Je to různé. Někde se nám díky sociálnímu dialogu podařilo dostat se na nějaký průměr – a tím vůbec nemyslím průměrnou mzdu v ČR, na tu se asi nedostaneme nikdy – myslím průměr toho, co v daném regionu berou zaměstnanci, kteří vykonávají stejně psychicky i fyzicky náročnou práci a mají obdobné vzdělání. Ale ani toto se nám nepodaří všude a spousta míst je hluboko i pod tímto průměrem.
A vůbec nevidím, že by se v Česku budovala síť sociálních domovů, kam by mohli jít lidé, kteří sice celý život pracovali, ale důchod jim na dražší zařízení nebude stačit, nemají rodinu, která to bude dotovat, a nemají ani žádný větší majetek. Nedovedu si představit, jak to bude dál.
Takže ekonomická situace je velmi špatná. Polovina lidí z oboru má druhou práci, aby si vůbec zajistila základní potřeby. A to jde na úkor rodiny a potažmo i na úkor klientů. Já jsem dělala krátký a dlouhý týden, dvanáctihodinové směny, denní i noční. Když máte v týdnu pět dvanáctek, a ještě musíte jít aspoň na jednu směnu někam na brigádu, kdo to odnese?
Jak dlouho se to dá vydržet?
Lidé odcházejí totálně vyhořelí. Jedna věc je poškození pohybového aparátu a tak dále, to není legrace. Vedle fyzické zátěže to také odnáší psychika, ta prostě trpí.
Máme data o tom, jak dlouho lidé v sektoru zůstávají?
Záleží na tom, jak dlouho je člověk v oboru. Když jsem před deseti lety nastupovala, tak na stejný počet klientů nás byl skoro dvojnásobný počet oproti dnešku. Lidé, kteří jsou v oboru deset a víc let, prožívají syndrom pomalu vařené žáby. Cítí, že se to pomaličku horší, ale oni cítí zodpovědnost za klienty a za kolegy, a tak zůstávají. Zůstávají dvacet let, do toho předdůchodového věku, dokud je to opravdu úplně nesemele. Dnes ale mezi zaměstnanci už převažuje skupina lidí, kteří přicházejí teď – mladší ročníky nebo lidé, kteří péči nikdy předtím nedělali. A tam je průměrná výdrž dva až tři roky. Pak odcházejí.
Říká se, že sektor je někdy vstupní branou do jiných odvětví: člověk do péče vstoupí, rok, rok a půl v ní setrvá, a pak najde srovnatelně zátěžovou práci jinde za lepší peníze. Souhlasila byste?
Rozhodně ano. Spousta lidí si zařídí živnost, chtějí si práci řídit sami, ale zůstávají v oboru, protože je péče zajímá, připadá jim důležitá a líbí se jim. Jen nejsou schopni fungovat v tom molochu. Spousta lidí taky dojíždí do zahraničí, už jenom kvůli lepším finančním podmínkám. Za mě je to hrozná škoda. Ti lidé přijdou s nějakou ideou, že chtějí tu práci dělat, stojí nás nemalé finanční prostředky je zapracovat a všechno je naučit a pak odejdou pracovat do zahraničí. To je zásadní i proto, že potenciál lidí není nevyčerpatelný. Když budou pořád takhle přicházet a odcházet, tak nebude mít kdo pečovat. Průměrný věk lidí, kteří v oboru zůstávají, je dneska opravdu padesát let. A v tomto věku už to řada lidí fyzicky moc nedává. Vidím to podle sebe. Potřebovali bychom, aby do péče nastoupila nová generace. Jenže my jí nemáme co nabídnout.
Co by mladým lidem se zájmem mohl sektor péče nabídnout?
Je to hrozně těžké, protože v odvětví není v podstatě žádný kariérní postup. Pokud nemluvíme o psycholozích a sociálních pracovnících a mluvíme o té největší základně zaměstnanců, což jsou pracovníci a pracovnice v sociálních službách, tak tam příslib kariérního růstu zkrátka není.
Jako kariérní poradkyně v odborech mám zkušenosti. Když přijdou mladé holky do péče, tak se pak rozhodnou dodělat si školu, jdou třeba na zdravotnickou a jsou z nich sestřičky. Tam mají větší šanci, v tom vidí smysl.
Sektor péče zaměstnává statisíce lidí, přesto v ekonomické debatě prakticky neexistuje. Čím to podle vás je?
Tou otázkou se zabývám celých pět let. Můj názor je, že je to pořád divně nastavené ze strany společnosti. Pořád je to bráno tak, že péče je poslání, že to vlastně není úplně práce. Že to člověk musí dělat z lásky a z osobního přesvědčení. Což je do jisté míry pravda. I kdyby vám dali sto tisíc, tak pokud k těm lidem nebudete mít vztah, tak to dělat nemůžete. Ale na druhou stranu vás ta práce musí ekonomicky zajistit.
Když se ozvou učitelé, tak je společnost podpoří: ano, vy vychováváte novou generaci, tuhle práci potřebujeme, na té nové generaci to bude stát. Když se ozvou zdravotníci: ano, vy léčíte, zachraňujete lidi. Ale když chceme otevřít debatu o financování sociálních služeb a o pracovních podmínkách pečujících, tak to většina lidí nevnímá jako moc důležité. Nikdo to neřekne veřejně, ale z různých komentářů ten názor vždycky vyplyne: lidi, o které se staráte, už ekonomice nic nepřinášejí. Buď jsou to senioři, nebo ještě hůř – jste terénní služba, staráte se o drogově závislé, staráte se o lidi bez domova. Je to jenom zátěž pro společnost. Vůbec si neuvědomují, že kdyby tyto služby skončily, tak se společnost úplně rozpadne, protože bez toho to nepůjde. Myslím, že proto se o tom moc nedebatuje.
Zmínila jste učitele a zdravotníky, kteří se ozvou. Ozývají se lidé z péče sami za sebe?
Za ty roky vidím, že se pohled společnosti trošku posouvá, protože se o tom více mluví. Zároveň jsem nabyla dojmu, že my jako pracovníci v sociálních službách jsme strašně málo solidární sami se sebou, a naopak až příliš solidární vůči uživatelům té služby.
Teď se to hrozně ukázalo, když se přesunovaly a omezovaly agendy lidských práv, politiky závislosti a dalších. U nás převládl pocit, že se nás to netýká, my děláme v pobytovce, tak nebudeme řešit tohle. Každý si tu tak trochu hraje na svém písečku. A hlavně: kdykoliv i jako odbory řekneme, pojďme se za to postavit, tak se ozve „my přece máme klienty, my nemůžeme říct, že nebudeme pečovat za to, co nám nabízejí, že odejdeme, když se podmínky nezmění“. Přitom zdravotníci v nemocnicích toto klidně řeknou, učitelé taky. Myslím, že tohle je naše chyba. Nemyslím si, že se lidé z péče bojí o práci, tu najdou za rohem. Ale cítí zodpovědnost za klienty. Což je sice fajn, ale někdy nám to vlastně ubližuje.
Často jsem se setkala i s tím, hlavně v terénních službách, že se pracovníci podvědomě porovnávají s klienty. Říkají si: my jsme na tom dobře, my máme kde bydlet a máme co jíst oproti těm lidem, o které se staráme, tak si přece nebudeme stěžovat.
To není úplně dobrá srovnávací základna. Ale je pravda, že skupiny pečujících a opečovávaných jsou v tomhle kontextu ekonomicky velmi blízké – od osudu našich klientů nás často dělí tři výplaty.
Ano.
Jak funguje financování sociálních služeb z pohledu zaměstnanců a kde vidíte největší problémy?
Tady je potřeba to rozdělit na soukromý a státní sektor. A možná jako odborářka překvapím, když řeknu, že mám lepší zkušenosti se soukromým sektorem. Ano, chtějí na péči vydělat, je to jejich forma podnikání, ale z pohledu kolektivního vyjednávání se s nimi vždycky domluvím líp, protože mají nějaký manévrovací prostor, a to i co se týče odměn pro zaměstnance. Což ve státním sektoru není, tam je všechno jasně dané tabulkově. Mimochodem tabulkami z roku raz dva, které už vůbec neodpovídají dnešní ekonomické realitě.
Financování sociálních služeb funguje hrozně zkostnatěle a zastarale, vlastně nefunguje. Měli jsme v poslední době několik setkání se zástupci vlády a řešili jsme víceleté financování, protože se každý rok dostáváme do situace, že na začátku roku ty služby nemají peníze a vůbec nevědí, co bude. Zaměstnavatelé by rádi něco řešili, ale nevědí, jak to dopadne. A měsíc utíká za měsícem.
Celé je to postavené tak, že si vždycky někdo na ministerstvu řekne „pořád máme jenom jeden balík peněz, tomu já rozumím, tak dneska dáme drobek tomuhle, ať je ticho, zítra dáme drobek tomu, kdo nejvíc křičí“. Ale není v tom žádný systém do budoucna. To je naprosto neudržitelné.
Přibývá lidí, kteří pečovatelské služby budou potřebovat. Přibývají lidé z generace, která byla většinu života single, nemá rodinu, která by službu, na kterou jim nebude stačit důchod, doplácela. A vůbec nevidím, že by se v Česku budovala síť sociálních domovů, kam by mohli jít lidé, kteří sice celý život pracovali, ale důchod jim na dražší zařízení nebude stačit, nemají rodinu, která to bude dotovat, a nemají ani žádný větší majetek. Nedovedu si představit, jak to bude dál.
Soukromá sféra na jejich potřeby nebude schopná reagovat?
Soukromá sféra bude schopná reagovat kapacitně, ale rozhodně ne finančně. Nebude vytvářet dostupné sociální domovy. Tam je to vždycky o penězích trochu výš než ve státním. Nemyslím si, že si účtují peníze navíc. Jde spíš o to, že si klient musí zaplatit ubytování, stravu, péči čtyřiadvacet sedm a všechny související náklady. Příspěvek na péči to celé rozhodně nepokryje. A já to vidím i dnes, už to nepokryje ani ten důchod, spousta rodin musí ještě doplácet ze svých prostředků.
Jak na vás působila slova prezidenta Asociace poskytovatelů sociálních služeb Jiřího Horeckého, který prosazuje, aby rodiny více připlácely na pobytové sociální služby?
Za mě by to mělo být takhle: pracovala jsem, potřebuji využít sociální službu, nedosahuje mi na ni příjem z důchodu, který jste mi po padesáti letech práce vyměřili, tak je na straně státu, aby mi zajistil základní péči. Nemyslím nějaký nadstandard, ale normální péči, kde můžu v klidu dožít, kde se o mě někdo postará, dá mi najíst, převlékne mě, uklidí a bude se ke mně chovat jako k člověku.
Pokud mám rodinu, která mi chce zajistit lepší péči, tak ať si na to klidně doplácí – s tím vůbec problém nemám, já jsem se jim taky celý život věnovala a dávala jim péči. A pokud mám majetek, který jsem nashromáždila a stejně ho nemám komu předat, tak ho klidně věnuju tomu domovu, ať se to použije na lepší péči. Ale základní péči by lidé prostě dostávat měli.
Stát garantuje sociální služby, ale jejich reálné náklady přenáší na rodiny a na pracovníky – zhruba osmdesát procent péče probíhá v domácím prostředí. Je to vědomá politická volba, nebo setrvačnost systému?
Dlouhou dobu jsem si myslela, že to tak běží ze setrvačnosti. Dneska si už troufnu říct, že je v tom záměr. Protože politici si uvědomují, že nejsou schopni péči zajistit, takže ji na někoho musejí přesunout. A pak přijdou takové ty hezké řeči, že člověk má právo dožít doma a rodina mu to může zajistit a stát ji podpoří. Ale já tu podporu státu nevidím. To mi tam chybí.
Než jsem nastoupila do přímé péče, měla jsem čtyři roky doma mámu a pečovala jsem o ni. Takže to vidím ze všech stran, i z praxe. Když jsem o ni začala pečovat, tak jediné, co jsem z toho měla, bylo, že se mi ty roky započítaly do odpracovaných let. V tu chvíli jsem neměla příjem. Měla jsem příspěvek na péči dvanáct tisíc, který měl pokrýt můj příjem, ten v té době činil čtyřicet tisíc. Takže mi to nepokrylo ani část. A ještě jsem si z té částky platila občasnou terénní službu, aby mě chvilku zastoupila a já mohla na chvíli z toho prostředí odejít. Protože když jste čtyřiadvacet sedm s člověkem s Alzheimerovou chorobou, tak je to hodně náročné. Člověk si pak řekne: zaplatím si tady někoho na dvě hodiny a půjdu se projít, ať z toho vypadnu.
Péče je práce. Za mě je péče práce, ať už ji vykonávám doma a starám se o rodinného příslušníka, nebo ji vykonávám v nějakém zařízení. A měla by být zaplacená. Tím, že rodiny na sebe převezmou část té péče a budou se o ty lidi doma starat, ušetří systému další náklady, náklady na zaměstnance a další věci, což je nemalá položka.
A nemůžeme to na ně jen tak hodit. Jsme bohužel, nebo bohudík, těžko říct, v situaci, kdy se lidé dožívají daleko vyššího věku. Když se dneska podíváte, že našim klientům je přes devadesát, tak jejich dětem je sedmdesát a vnoučatům padesát. Kdo se o ně má doma starat? Vnoučata se ještě starají o vlastní děti, splácejí hypotéku, a sedmdesátileté děti jsou rády, že se postarají samy o sebe. A není to tak jednoduché zůstat doma s rodinným příslušníkem, když v tu chvíli nevíte, jestli je to na měsíc, na rok nebo na pět let. A když pak pečujete doma pět let bez příjmu, ten člověk zemře a vy se máte zařadit zpátky do pracovního procesu a máte dva tři roky před důchodem, tak co s vámi? Kam půjdete? Není to ošetřené. Zodpovědnost se hází na rodiny a schovává se za hezká slova, že se lidem umožňuje dožít doma.
Jak by to stát měl umožnit jinak? Jediný nástroj, který má, je příspěvek na péči. Je to otázka jeho zvyšování, nebo by měly být i jiné formy pomoci?
Příspěvek na péči je, pokud se nepletu, pořád definovaný tak, že ho dostává ten, o koho je pečováno, a je na jeho rozhodnutí, co s ním udělá, jestli zaplatí rodinného příslušníka nebo službu. Ale když já budu o někoho deset let pečovat, i když mi ten příspěvek dá, tak se mi to sice započítá do odpracovaných let, ale já nemám žádný příjem. Nepočítá se mi to do výše důchodu, nepočítá se mi to do dalších věcí.
Máte status pečující osoby, ale ne postavení zaměstnance, žádná smlouva, mzda, dovolená ani nemocenská.
Přesně tak. Proč ti lidé nemají normálně příjem, plat? Vždyť je to tvoje práce. To je jedna věc. A druhá, jsi pečující, jsi vlastně na stejné úrovni jako když pečuješ někde v ústavu, jenom pečuješ o svého rodinného příslušníka. A potom, když se rozhodneš, že už pečovat nebudeš, protože ten člověk zemřel, tak už tady máš praxi. Můžeš jít do sociálních služeb, pokud budeš chtít, to ti ještě umožní. A pořád máš pocit, že děláš nějakou práci. Za mě je to i morální problém, pokud nemáte plat nebo mzdu za práci, kterou děláte, tak vám pořád přijde, že to není práce. Ale ona to práce je.
A ještě jedna důležitá věc: je hrozně malá podpora těch lidí, kteří jsou doma. Pečující lidé doma se nemají kam obrátit, kolikrát by potřebovali se jen vypovídat, co je trápí. A já se obávám toho, že nevidíme za ty zavřené dveře. Obávám se, že ve spoustě těch rodin netrpí jenom ten, kdo pečuje, ale i ten, o koho se pečuje.
Jak se organizuje v sektoru, kde se tradičně spoléhá na osobní nasazení a na to „srdíčko“?
Mě hodně překvapilo, že lidé v sociálních službách jsou emotivní, a když se pro něco rozhodnou, tak si za tím jdou. Bavíme se o tom někdy na svazu, my totiž spadáme pod UZO, kde jsou vlastně obchodníci, a naše viceprezidentka vždycky říká, že nás nejde s obchodníky srovnávat. Vy jste takoví, že do toho jdete.
Takže co se organizování týče, já si nemyslím, že by se dneska lidé báli vstupovat do odborů kvůli tomu, že by přišli o práci. Když někde organizujeme pracoviště, tak se nám ti lidé ozvou, že tam mají nějaký problém a chtěli by do odborů jít, jsou rozhodnutí a jdou si za tím. A pak si řeknou: co nám můžou udělat, maximálně nám vzít tu práci. A je pravda, že aspoň v tomhle ohledu si zaměstnavatelé uvědomují, že zaměstnance potřebují.
Spíš je to limitované co do akcí. Ano, máme poměrně dost členů, máme spoustu zaměstnavatelů s ohlášenou působností, dokážeme vyjednat kolektivní smlouvy, i dobré kolektivní smlouvy. Ale říct, že jdeme do nějaké, byť formální stávky, tam zase narážíme.
Co konkrétně může kolektivní smlouva přinést pracovnicím v péči?
Pro nás, pro ALICE, je největší úspěch kolektivní smlouva s Penta Hospitals. Ta nám teď pokrývá šest tisíc zaměstnanců a na jaře budeme podepisovat další. V soukromém sektoru je kolektivní vyjednávání jediný rozumný nástroj, jak lidem zajistit lepší pracovní podmínky, protože co si budeme povídat, zaměstnavatelé mají velice omezené povinnosti, co musejí zaměstnancům dát.
Podařilo se nám vyjednat spoustu věcí: benefity za odpracované roky, stravenkový paušál, pololetní odměny, pravidelné navyšování mezd. U tohohle zaměstnavatele se mzdy zvyšují dvakrát ročně, byť je to třeba o tisícovku, o patnáct set, ale je to dvakrát ročně, a to si nemyslím, že je úplně běžné. Za čtyři roky se pečovatelům zvedl příjem, když započítám i pololetní odměny a rozpočítám to, asi o devět tisíc. Na to jsme fakt hrdí, že to funguje.
Ale chci říct, že je to o sociálním dialogu. Máme s nimi navázané dobré vztahy, v minulé kolektivní smlouvě se podařilo vyjednat, že jsem plně uvolněná předsedkyně, zaměstnavatel mě vlastně platí za práci v odborech. Je hrozně fajn, že si i on uvědomuje, že spolupráce je důležitá pro obě strany.
A proč vzniká kolektivních smluv pořád málo?
Za mě už měla dávno být sektorová kolektivní smlouva pro sociální služby. Už to mělo dávno běžet. Ale neběží. A asi se toho nedočkám. Vidím i to, že organizovanost v odborech je nižší, protože to má často takový průběh, že lidé vstoupí, zjistí, že co se vyjedná, se vztahuje na všechny, ať v odborech jsou nebo nejsou, a zase z odborů vystoupí. Je to zase o nějakém solidárním přístupu, protože když si to řekneme všichni, tak nebude mít nikdo nic.
A pak si troufnu říct ještě jeden důvod: máme málo lídrů. Málo lidí, kteří jsou schopní to na těch pracovištích dotáhnout. Máme spoustu zorganizovaných pracovišť, tak nějak si to tam žije, ale málo lidí dokáže vystoupit a fakt do toho jít. Mně se to dobře mluví, já už jsem uvolněná předsedkyně. Vím, že když jsem deset let dělala v péči na plný úvazek a k tomu řídila takovou organizaci a jezdila vyjednávat, tak jsem byla ráda, že už mám dospělé děti. Lidé na to nemají čas ani sílu. Když přijdou z práce a mají ještě děti a rodinu, tak už nemají sílu dělat odborovou práci. Chybí mi tady taky nějaká podpora odborů ze strany státu, aby byla povinně část funkcionářů uvolněná, aby odbory braly nějaký příspěvek, aby v nich lidé mohli fungovat.
Máte něco pozitivního, co by mělo zaznít na konec?
Měla jsem hroznou radost, že jsme dostali ocenění od Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové. V květnu jsme cenu přebírali, a to mě opravdu potěšilo. Jako ocenění za naši práci to bylo fajn. Takové okamžiky mi vždycky připomenou, že má smysl chodit do práce.
Text vznikl díky podpoře Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás