Michl vs. Babiš. Stojí nám nízká inflace za „zdrcení ekonomiky“?

Žádný politik nechce být spojován s drahotou. Všichni se pamatujeme na přestřelky mezi Petrem Fialou a Andrejem Babišem, zda je drahota v posledních letech spíš Babišova, nebo Fialova. Ve skutečnosti to však nejsou vládní činitelé, tedy ani premiéři, na něž ústava klade zodpovědnost za cenovou stabilitu. Je to Česká národní banka (ČNB), která má v ústavním pořádku České republiky jako hlavní cíl svého fungování „péči o cenovou stabilitu“.

Od roku 2010 přitom chápe ČNB cenovou stabilitu jako inflaci blízkou stanovenému cíli dvou procent. Péče centrálních bankéřů pak spočívá v umění ve správný čas snížit v ekonomice poptávku pomocí vyšších úroků (zdražit půjčky), pokud hrozí inflace vyšší, než je inflační cíl.

Zároveň drahé bydlení zvyšuje celkovou inflaci, na kterou ČNB reaguje vyššími úrokovými sazbami, které zdražují českým firmám investice, což se promítá do nižší podnikatelské výkonnosti a celkově pomalejšího hospodářského růstu.

Tento nástroj má ale i svou odvrácenou stranu. Pozice centrální banky, v médiích zosobněná guvernérem, je delikátní v tom, že k boji s drahotou používá drahotu – konkrétně zdražování peněz. Zvýšení úrokových sazeb znamená mimo jiné i zvýšení hypotečních úroků a podnikatelských úvěrů. Rada ČNB tak stojí před dilematem: nástroj, kterým má obecnou drahotu zkrotit, zároveň prodražuje život těm, kdo splácejí hypotéku nebo úvěr.

Zvýšení úrokových sazeb s sebou nese ještě další podstatný negativní efekt. Dražší půjčování vede ke zpomalení ekonomiky, které ve svém důsledku často vede k nárůstu nezaměstnanosti. V Česku, kde nezaměstnanost dlouhodobě patří k těm nejnižším v EU, není toto dilema tak bolestivé. V zemích, kde mají vysokou nezaměstnanost i inflaci, je ale právě z tohoto důvodu výše úrokových sazeb zvlášť citlivým tématem. Ukázkovým příkladem je Turecko, kde bojují s vysokou inflací i vysokou nezaměstnaností, a turecká centrální banka tak nemá srovnatelně pohodlnou výchozí pozici jako ta česká.

Tamní příklad zároveň ukazuje, proč je nezávislost centrální banky na politické moci tak důležitá. Prezident Recep Tayyip Erdogan po léta navzdory rostoucí drahotě tlačil na snižování sazeb, neboť se obával dopadu zhoršené ekonomické situace na své volební výsledky. Tím prakticky znemožnil centrální bance plnit její základní úkol, tedy pečovat o ceąnovou stabilitu. Výsledkem byla Erdoganova neortodoxní měnová politika založena na přesvědčení, že vysoké úrokové sazby způsobují vysokou inflaci. V roce 2021, kdy v Turecku rostla inflace, centrální banka začala snižovat úroky, čímž ztratila důvěru veřejnosti. Inflace pak vyšplhala přes 85 procent a podle nezávislých ekonomů dokonce ještě mnohem výš.

V Česku je nezávislost ČNB ukotvena ústavně, guvernér ani bankovní rada nejsou vládě za svá rozhodnutí odpovědní, což jim (alespoň teoreticky) umožňuje dělat nepopulární kroky bez ohledu na to, kdo právě sedí ve Strakově akademii.

Brání Aleš Michl nezávislost ČNB?

Premiér Andrej Babiš nepatří k politikům, kteří by si s ústavou a ústavními zvyklostmi příliš lámali hlavu. A neláme si ji ani v případě – z hlediska ústavy – svého nepřípustného tlaku na ČNB ohledně úrokových sazeb. Bankovní radu ČNB Babiš opakovaně veřejně napadá, členy označil za „teoretiky, kteří hlásí nějaké poučky“, a svého bývalého poradce Michla přímo vyzval, ať sazby sníží, protože nevidí důvod, proč mají být v Česku vyšší než v eurozóně.

Babiš totiž potřebuje „levné peníze“, aby mohl plnit své předvolební sliby. Dobře si uvědomuje, že vysoké úrokové sazby mají přímý dopad na dostupnost vlastnického bydlení. Byl to právě Babiš s Karlem Havlíčkem, kdo na billboardech s otevřenou náručí slibovali levnější hypotéky.

Babišovu kritiku podpořila i ministryně financí Alena Schillerová, která ale zvolila umírněnější a méně nátlakový tón. Sdělila, že respektuje nezávislé postavení ČNB a její odpovědnost za měnovou politiku. Zároveň ale dodala, že premiér má právo svůj názor na měnovou politiku veřejně vyjádřit a že s ním v tom, že vysoké úrokové sazby nejsou pro českou ekonomiku dobré, souhlasí.

Aleš Michl na tlak z premiérovy pozice reagoval podobně tvrdě. V podcastu Insider prohlásil, že bude tak tvrdý, že klidně zdrtí ekonomiku, a že mu to vůbec nebude vadit, jelikož jediným cílem centrální banky je nízká inflace. Guvernérův výrok je třeba upřesnit. ČNB usiluje o inflaci blízko svého inflačního cíle dvou procent.

Nedostupnost bydlení brzdí ekonomiku

Přesto tvrdá přestřelka mezi premiérem a guvernérem prozrazuje o české měnové politice zásadní věc. Nedostupnost bydlení stále víc ovlivňuje spotřebu domácností i měnovou politiku. Drahé bydlení snižuje výkon české ekonomiky, neboť domácnostem zbývá méně peněz na útratu (na jídlo, dovolenou atd.). Zároveň drahé bydlení zvyšuje celkovou inflaci, na kterou ČNB reaguje vyššími úrokovými sazbami, které zdražují českým firmám investice, což se promítá do nižší podnikatelské výkonnosti a celkově pomalejšího hospodářského růstu.

Na nižší celkovou spotřebu domácností v důsledku vysokých nákladů na bydlení upozorňuje i zpráva Evropské komise. Vyšší náklady na bydlení snižují celkový objem finančních prostředků, který by domácnosti jinak použily na běžnou spotřebu nebo investice. Ať už domácnost splácejí hypotéku nebo platí nájem, víc peněz zůstává vázáno v bydlení a míň zbývá na spotřebu. Naopak jižní sousedé mohou těžit ze zkušenosti s neziskovým družstevním bydlením, které v Rakousku dlouhodobě drží nájmy níže a podporuje tak každý rok spotřebu domácností v řádech stovek milionů eur.

Stále dražší bydlení se promítá i do měnové politiky ČNB v podobě vyšších úroků, a tedy i dražších peněz pro firmy a domácnosti. ČNB ve svých pravidelných měnových zprávách upozorňuje na to, že růst cen bydlení táhne nahoru celkovou inflaci, na což musí reagovat právě vyššími úrokovými sazbami.

Měnová politika nevyřeší bydlení

Je třeba pojmenovat meze toho, co měnová politika dokáže a nedokáže vyřešit. Aleš Michl a bankovní rada mohou úrokovými sazbami tlumit poptávku po nemovitostech. Na strukturální příčinu nedostupnosti bydlení, tedy na to, že se byty staly investičním aktivem spíš než místem k životu, jsou ale nástroje ČNB bezzubé. Za nedostatečnou bytovou výstavbu, chybějící obecní a sociální bytový fond, ministerstvo ovládané developerskými zájmy, celkově absentující bytovou politiku i daňový systém zvýhodňující investiční byty nese odpovědnost vláda, nikoli centrální banka.

Pokud vládní politici hledají viníka drahých hypoték v guvernérovi, míří spíš na snadný terč než na skutečnou příčinu problému. I když je třeba přiznat, že Michl, jehož veřejný obraz dlouhodobě formuje spíš arogantní rétorika a záliba v bitcoinu než empatie k dopadům vlastních rozhodnutí, je terč vskutku snadný. Výroky o „zdrcení ekonomiky“ důvěryhodnosti guvernéra též nepřispívají.

Ale ať to zní jakkoli neintuitivně, naplňování mandátu centrální banky je nakonec v zájmu především pracujících lidí bez velkého majetku. Vysoká inflace totiž nejvíc ožebračuje ty, kdo žijí z výplaty a nemají se před znehodnocováním peněz jak bránit. Movité domácnosti na tom jsou jinak, ty mají majetek v nemovitostech nebo akciích, jejichž hodnota s inflací typicky roste. Právě rozevírání nůžek mezi těmito dvěma skupinami jsme mohli sledovat i během vysoké inflace v letech 2022 až 2024. To dokládá i výzkum ČNB z těchto let. Aleš Michl tak nakonec, chtě nechtě, hájí zájmy pracujících lidí, byť by ho jako jejich zastánce asi nikdo neoznačil.

Autorka je ekonomka.