Česko patří mezi evropské lídry v nerovnostech ve vzdělávání. V praxi to znamená, že studijní úspěchy do velké míry závisí především na sociálně-ekonomickém statusu rodiny, z níž dítě pochází, a na regionu, v němž školu navštěvuje. Místo aby české školství poskytovalo všem dětem stejné šance bez ohledu na jejich původ, propast naopak prohlubuje – tento trend je navíc dlouhodobě na vzestupu.
Bytová nouze není problém, který začíná až za dveřmi školy, ale přímo ovlivňuje způsob, jakým se děti učí, jejich aspirace i šance na to, aby v rámci systému uspěly.
Zevrubný návod, jak se s touto situací vyrovnat, nabízí Strategie vzdělávací politiky České republiky do roku 2030+ od Ministerstva školství. Zatímco autorstvo dokumentu poměrně obsáhle rozebírá například modernizaci kurikula či finanční podporu vyučujících, o bydlení hovoří jen okrajově. Proč je to problém?
Otázky vzdělávání a širších sociálních problémů, jako je nedostupnost bydlení, totiž od sebe nelze oddělit. Podpora škol a jejich zaměstnanectva, ač velmi podstatná, sama o sobě kritický stav českého školství nevyřeší. Školy samotné rovný přístup ke vzdělání jednoduše garantovat nemohou, stejně jako není v moci sebelepší učitelky či učitele dosáhnout dobrých výsledků s dětmi, pro něž je absence stabilního domácího zázemí každodenní realitou.
„Nerovnosti ve vzdělávání nevznikají pouze ve škole. Školní úspěšnost, wellbeing i celkové duševní i fyzické zdraví dítěte ovlivňují také prostředí a životní podmínky rodiny, ve které vyrůstá. Děti, které žijí v sociálně znevýhodněném prostředí, potřebují ve škole o to větší podporu,“ vysvětluje právnička a advokační expertka neziskové organizace SOFA Lenka Hečková Benediktová.
O známkách rozhoduje adresa
Nejzásadnějším faktorem školní neúspěšnosti (například neukončení základní školy) je destabilizující chudoba. Děti zasažené destabilizující chudobou žijí v dlouhodobém stresu a nejistotě, typicky kvůli bytové nouzi. Ta má mnoho různých tváří, zdaleka se nejedná pouze o situace, kdy rodina žije na ulici, v azylovém domě nebo se stěhuje po příbuzných. Běžným projevem bytové nouze jsou případy, kdy jsou rodiny nuceny žít v nevyhovujících a zdraví nebezpečných bytech, kde chybí voda, elektřina nebo topení.
Do této kategorie zároveň spadají i extrémně stísněné a přelidněné byty. Formou bytové nouze jsou i enormně zatěžující náklady na bydlení, kdy nízkopříjmová domácnost vydává na bydlení více než 40 procent svých prostředků, které jí pak nezbývají na zajištění dalších základních potřeb – třeba na výdaje spojené se školní docházkou.
V bytové nouzi u nás žije přes 60 tisíc dětí a nezletilých. Podle Hečkové má bytová nouze na vzdělávání dětí celou řadu negativních dopadů. Ztěžuje totiž přípravu do školy, soustředění i možnost vytvořit si pravidelný režim. Nestabilita a časté stěhování navíc mohou vést k přerušování školní docházky, změnám kolektivu i ztrátě návaznosti ve výuce. Psychická zátěž a stres pak negativně ovlivňují nejen školní výkon, ale rovněž motivaci a duševní zdraví dítěte.
Kromě toho, že častěji propadají a mají obecně horší prospěch, čelí také děti zasažené bytovou nouzí ve větší míře šikaně a obtížněji budují vztahy se svými spolužáky. Bydlení v nevhodných podmínkách je zároveň ovlivňuje i při přechodu na střední školu, protože mají výrazně menší šanci uspět u přijímaček.
Diagnóza: bytová nouze
V okresech s vysokou mírou bytové nouze, jako jsou například Most nebo Děčín, jsou děti navíc v nepřiměřené míře diagnostikovány jako děti s „lehkým mentálním postižením“ a směřovány do speciálních škol. Přestože se jedná o vrozenou vývojovou predispozici, která by měla být ve společnosti rovnoměrně zastoupená, je její výskyt ve zmíněných oblastech až desetkrát vyšší.
Analytik Platformy pro sociální bydlení Jan Klusáček upozorňuje na to, že součástí diagnózy lehkého mentálního postižení jsou výsledky inteligenčních testů. Děti v bytové nouzi při nich častěji selhávají kvůli nižší účasti na předškolním vzdělávání – k jejich znevýhodnění tudíž dochází už před samotným nástupem do školy. Horší výkony při IQ testech jsou dány také nenaplňováním základních potřeb dětí žijících v bytové nouzi, včetně kvalitního spánku a celkové péče o fyzické i duševní zdraví.
Problém segregace se týká například sociálně vyloučeného žactva z romských rodin, které je do speciálních tříd neúměrně často zařazováno už během prvních let školní docházky. „Romský původ výrazně zvyšuje riziko bytové nouze kvůli prokázané diskriminaci Romů na trhu s bydlením. V určitých lokalitách mají navíc Romové častěji než většinová populace pozitivní zkušenost s určitou speciální školou. Tyto školy totiž mají obvykle velmi nízké nároky na děti, a to včetně docházky. Oproti běžným školám navíc nabízejí dodatečnou podporu pro děti v bytové nouzi, například stravování a volnočasové aktivity,“ zdůvodňuje Klusáček.
Je paradoxní, že náklady na vzdělávání dítěte ve speciální škole jsou pro státní rozpočet větší zátěží než podpora v bydlení, která by jeho bytovou nouzi ukončila. Žáci, kteří si projdou speciálním vzděláváním, si navíc mnohdy ponesou po zbytek života stigmatizující nálepku, která je může omezovat v dalším studiu a hledání práce. Podpora dostupného bydlení tudíž neznamená pouze finanční úsporu, ale především možnost vzdělávat se v běžném prostředí, jak to mají ostatní vrstevníci.
Nový zákon o podpoře bydlení by měl pomoci řešit alarmující situaci českých domácností. Zaručuje mimo jiné zřízení kontaktních míst pro bydlení na úrovni obcí, která může navštívit každý, kdo se potýká s problémy v nájemnickém vztahu, potřebuje poradit ohledně dávek nebo pomoci s hledáním dostupného bydlení. V případě potřeby zaměstnanectvo těchto center rovněž lidi propojí s příslušnými sociálními službami.
Lidé, kteří kontaktní místo navštíví, si zde navíc budou moci zažádat o takzvaná bytová podpůrná opatření. Jde o stabilní a finančně dostupné nájemní bydlení, jehož garanty jsou soukromí majitelé a obce. Aby si ohrožené domácnosti dokázaly bydlení udržet, bude jim až po dobu dvou let k dispozici odborné pracovnictvo, které jim pomůže zvládnout potřebnou administrativu i hospodaření.
Za hranice novely
Zákon o podpoře bydlení měl ve své původní podobě řadu poměrně klíčových nedostatků. Tím zdaleka nejzásadnějším byl rigidně nastavený limit pro příjmy domácnosti, do kterého by se nevešli ani lidé pobírající minimální mzdu. Tuto slabinu se do značné míry podařilo odstranit díky opozicí iniciované novele zákona, která nyní po úspěšném třetím čtení v Poslanecké sněmovně míří do Senátu. Díky navýšení příjmových limitů tak na podporu přece jen dosáhne více lidí, ačkoliv z ní stále vypadává například část ohroženého seniorstva, matky samoživitelky, lidé v exekuci a nízkopříjmové pracující domácnosti.
Novela však zároveň přináší nový problematický bod, kterým je přesun části agendy na Úřad práce. Platforma pro sociální bydlení, která vznik zákona iniciovala, varuje, že to může v praxi poskytovanou podporu významně omezit. Nejenže jsou úřady už teď přetížené, ale dojde také k oslabení role obcí. Jsou to přitom právě sociální pracovnice a pracovníci obcí, kteří jsou v každodenním kontaktu s domácnostmi zasaženými bytovou nouzí, disponují potřebnými zkušenostmi i osobními vazbami. Podpora by se tak ve výsledku nemusela dostat k lidem, kteří ji potřebují nejvíce, protože Úřad práce nevnímají jako instituci, na kterou by se mohli s důvěrou obracet.
Nová legislativa sice má potenciál pomoci přinejmenším části lidí v bytové nouzi, samotnou nedostupnost bydlení a její původ však neřeší. Pokud chceme docílit skutečné systémové změny, musíme se zaměřit především na komodifikaci bydlení. Za krizí bydlení v Česku totiž stojí do značné míry právě skutečnost, že jsou byty využívány jako investiční nástroje, místo aby sloužily primárně jako střecha nad hlavou. Investoři a spekulanti s bydlením jsou navíc současným systémem zvýhodňováni, například skrze daňové odpočty, odpočty hypotečních úroků či daňové osvobození zisku z prodeje investičních nemovitostí.
Rozšířeným mýtem je, že řešení současné krize spočívá v zintenzivnění výstavby. Problém totiž není v tom, kolik, ale co se staví – sociálního, obecního či dostupného nájemního bydlení, na jehož realizaci a správě by spolupracoval soukromý i veřejný sektor, u nás vzniká minimum. Chybí rovněž lepší ochrana nájemnictva, především podpora dlouhodobých nájemních vztahů, které jsou například na západě Evropy standardem, a efektivnější regulace růstu cen nájemného.
I přes své limity je však zákon o podpoře bydlení dosud nejkomplexnější snahou o legislativní ukotvení i praktické řešení bytové nouze v Česku. Jde o klíčový posun, jelikož na rovné šance ve vzdělávání nemůžeme pomýšlet, dokud budeme přehlížet podmínky, v nichž děti žijí. „Nyní, po jeho schválení, je nezbytné, aby stát i kraje vytvořily dobré podmínky pro to, aby byl zákon uveden v praxi. Řešení bytové nouze rodin s dětmi je efektivní tehdy, když funguje mezioborová spolupráce sociálního, školského a zdravotního sektoru a podílejí se na ní sociální a zdravotní služby, školy, obce i neziskové organizace,“ dodává advokační expertka Hečková.
Bytová nouze není problém, který začíná až za dveřmi školy, ale přímo ovlivňuje způsob, jakým se děti učí, jejich aspirace i šance na to, aby v rámci systému uspěly. Pokud chceme zabránit dalšímu prohlubování sociálních nerovností, nestačí investovat jen do vzdělávání – stejnou pozornost musíme věnovat i dostupnému a stabilnímu bydlení.
Autorka je novinářka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás