Novinky.cz se ve svém podcastu Řetězák, v němž se pouští do boje s dezinformacemi, rozhodly vypořádat s českým zpěvákem Tomášem Klusem. Ten jako jedna z mála českých celebrit upozorňuje na to, co se děje Palestincům v Gaze a na Západním břehu. Bohužel díl o Klusovi působí jako vyrobený na zakázku, kdy zadání znělo, pošpiňte nějak toho Kluse, ať to stojí, co to stojí. Samotná idea podcastu, který se zabývá fact-checkingem, tedy ověřováním informací, je přitom chvályhodná. Český veřejný prostor doslova zaplavují nejrůznější dezinformace a polopravdy. Tentokrát se ale autoři chytli sami do pasti, když se kvůli obhajobě Izraele, dopustili mnoha přešlapů.
Řetězák je vlastně v nezáviděníhodné situaci – neustále uznává, že Klusova tvrzení jsou pravdivá, ale přesto je nějak problém, že je říká.
Anežka Hněvkovská předkládá v podcastu, který vytvořila spolu s Jakubem Štěpánkem, rozbor vybraných tvrzení z Klusova příspěvku na sociálních sítích. Naprostou většinu informací, které Klus v příspěvku má, pro jistotu vůbec nerozporují a i ty, které podrobují kritice, většinou zčásti uznávají. Jen se je snaží rozmělnit poukazováním na údajné nepřesnosti a manipulace.
Je zabíjení dětí systematické?
Klusův text je přitom přesným popisem současného stavu a to, co mu Řetězák vyčítá, se nedá nazvat jinak než jako jedna velká manipulace. Jediná neobratnost v Klusově jinak příkladně přesném textu je tvrzení, že přes 21 000 dětí bylo úmyslně zabitých elitní armádou. Každému čtenáři je ale nejspíš zřejmé, že ani Klus si nemyslí, že by doslova všechny děti byly zabité cíleně.
Řetězák na to reaguje tak, že výrok má být manipulativní, protože neexistuje „žádné rozhodnutí mezinárodního soudu, které by konstatovalo, že izraelská armáda skutečně systematicky zabíjí děti.“ Autoři tedy uznávají, že v Gaze zemřelo víc jak 21 000 dětí a za „cílené útoky na děti nedávno kritizovala Izrael ve své zprávě komise OSN pro palestinská území.“ Ale část tvrzení o úmyslném zabíjení dětí není podle Řetězáku doložený fakt.
Existují ale veřejně dostupné informace, že izraelská armáda cíleně střílí do dětí, víme to dokonce nejen z různých zdrojů, ale i přímo od lékařů. Zároveň přitom víme, že k bombardování používala systém umělé inteligence nazvaný Where’s Daddy? (Kde je táta?). Tento systém sledováním signálů mobilních telefonů osob podezřelých ze spojení s Hamásem vyhodnocoval, kdy se tito podezřelí vrátí domů k rodině. Poté IDF vypálila na jejich domov raketu a zabila je spolu s příbuznými. Obhájci postupu izraelské armády v Gaze argumentují kolaterálními škodami, ale jak jinak si masové zabíjení civilistů, kteří jsou příbuzní s lidmi podezřelými z kontaktu s Hamásem, vykládat než jako absolutní nezájem o to, že umírají civilisté včetně dětí? Nikdo si přitom pochopitelně nemyslí, že by všechny děti byly zabité cíleně, část ale byla a ani ty ostatní nelze označit za kolaterální škody, protože jejich smrt je důsledkem toho, že nad ní jako nad zbytečnou smrtí civilistů armáda nebo tedy umělá inteligence ani neuvažovala.
Z dostupných zdrojů tedy víme, že vojáci izraelské armády cíleně střílí do dětí. Nevíme ale, zda je to tím, že jim to nikdo nezakázal, anebo tím, že jim to někdo přikázal. O tom, zda zabíjení dětí bylo systematické, případně do jaké míry, tedy skutečně rozhodnou až soudy. Nelze však vznášet nárok, že se do té doby nesmí o zabíjení dětí mluvit. Životy dětí i všech dalších civilistů, které se, pokud tu hrůzu svět dokáže zastavit, podaří zachránit, stojí nad pověstí izraelské armády, která se provinila minimálně tím, že takovému jednání svých vojáků nezabránila.
Řetězák se pozastavuje i nad přívlastkem elitní a rozporuje ho, protože v Gaze zasahují jednotky složené z velké části z branců. To nic nemění na tom, že izraelská armáda je elitní v tom smyslu, že je nadprůměrně dobře vyzbrojená a vycvičená. A podporovaná nejen finančně, ale i zbraněmi nejsilnější mocností světa.
Tábory, okupace a genocida
Další faul Tomáše Kluse má být slovní spojení „bombardování uprchlických táborů“. „Pod pojmem uprchlický tábor je možné představit si stany a provizorní přístřešky. Jenže řada palestinských uprchlických táborů je běžná městská zástavba,“ rozčilují se autoři. Jakoby umřít v uprchlickém táboře, který je zástavbou, bylo jiné než umřít ve stanu. A tvrdí, že Klus použil sice technicky správnou větu, formuloval ji prý ale tak, aby si čtenář představil něco jiného, než jaká je realita. Klus ale nic takového neudělal. V Řetězáku by si mohli aktualizovat své informace, protože v posledních dvou a půl letech vznikla v Gaze řada skutečně stanových uprchlických táborů, které IDF rovněž bombarduje. Klus tedy v žádném případě nemanipuluje, když to sousloví používá, zatímco Řetězák ano, protože explicitně tvrdí, že v Gaze jsou uprchlické tábory ve skutečnosti domy. Tím ovšem zakrývá skutečnost, že v Gaze žije velké množství lidí vysídlených ve stanech a že je izraelská armáda bombarduje.
Řetězáku se pochopitelně nelíbí, že Klus používá slova jako okupace nebo genocida. V případě Západního břehu okupaci Řetězák připouští, ale v případě Gazy se o tom prý „vedou právní spory“, a tak by to Klus neměl prezentovat jako nepochybný fakt. Území pásma přitom bylo považované za okupované Izraelem i před 7. říjnem Mezinárodním soudním dvorem, Mezinárodním trestním soudem, Mezinárodním červeným křížem, Valným shromážděním OSN, Evropskou unií, Amnesty International, Human Rights Watch a dalšími členy mezinárodního společenství. Je otázka, jakou autoritou by se měl ještě Klus zaštítit, aby mohl něco prezentovat jako nezpochybnitelný fakt. A taky odkud čerpají své informace v Řetězáku a jakými autoritami se zaštiťují oni.
O používání slova genocida, dokud nerozhodnou soudy, můžeme jistě vést diskuze. V mezinárodní debatě odborníků na toto téma nicméně čím dál více převládá konsenzus, že to, co Izrael páchá, genocida je. Je tedy absolutně nemístné snažit se umlčet obhájce lidských práv, který tento pojem používá zcela v souladu s konsensem odborníků na dané téma. To mnohem víc než prověřováním faktických tvrzení zavání snahou umlčet nepříjemnou kritiku.
Trest smrti a pár extremistů
Velmi rozšířeného argumentačního faulu se pak tvůrci dopustili v souvislosti se zákonem, který ukládá trest smrti pro Palestince obviněné z terorismu, jenž prosadila současná izraelská vláda. Autoři to sice uznají, ale volně přejdou k tomu, že to není problém celého Izraele, ale jen některých představitelů krajní pravice, jako jsou Itamar Ben Gvir nebo Becalel Smotrič. Jenže Klus mluví o jejich návrhu, který byl přijatý většinou v izraelském parlamentu, nikde nepíše o všech Izraelcích, pouze popisuje faktický stav. Odvádět řeč k jednotlivcům a vytvářet dojem, že se jedná o problém pár extremistů, jak to dělá Řetězák, je ukázková manipulace. Možná je na čase si přiznat, že problémem není jen pár extremistů, ale současná izraelská vláda jako celek. A přestat se vozit po Klusovi, jednom z mála veřejně známých lidí v Česku, kteří v sobě našli odvahu ozývat se proti zjevnému porušování lidských práv a nezměrnému utrpení Palestinců v Gaze a na Západním břehu, jež Česká republika podporuje.
Dalším Klusovým proviněním má být uplatnění dvojího metru, když upozorňuje, že v zakládající listině strany Likud je požadavek exkluzivní izraelské suverenity mezi Jordánem a Středozemním mořem, a zato pomíjí, že na demonstracích lze v arabštině slyšet slogan o arabské Palestině od řeky k moři. Těžko se ubránit dojmu, že naopak toto srovnání programu vládní izraelské strany s tím, co lze zaslechnout na demonstracích, je ukázkovým příkladem manipulativní symetrizace.
V závěru svého postu Tomáš Klus upozorňuje, že genocidu nelze ospravedlňovat pomocí „ale“ odkazujícího na odporný útok Hamásu 7. 10. Podle Řetězáku i tady Klus selhává, protože prý dělá to, co sám kritizuje, a jeho věta údajně má strukturu „Ano, Hamás udělal něco špatného, ale…“ Toto tvrzení je ze strany Řetězáku již čistým výmyslem, neboť Klus nic takového prostě neříká a jeho postoj evidentně je, že stejně jako nelze ospravedlňovat vraždění civilistů Hamásem, nelze ospravedlňovat ani masové vraždění palestinských civilistů Izraelem. Do takového ospravedlňování se naopak hned pouští Řetězák tvrzením, že Hamás může za způsob, jakým se válka vede.
Proč právě Klus?
Řetězák je vlastně v nezáviděníhodné situaci – neustále uznává, že Klusova tvrzení jsou pravdivá, ale přesto je nějak problém, že je říká. Tento přístup se na závěr autoři pokusí vysvětlit tím, že na Klusově textu není „největší“ problém kritika Izraele, ale to, že Klus vytváří pohádku o zlých Izraelcích a bezmocných Palestincích. Opět není vůbec jasné, o co své tvrzení autoři opírají. Dozvíme se v nějakém příštím díle, že popis ruské agrese proti Ukrajině vytváří pohádku o zlých Rusech a hodných Ukrajincích?
Fact-checking by si v českém mediálním prostoru zasloužilo nejedno médium, které ani neinformuje o tom, co v podcastu Řetězák museli díky Tomáši Klusovi připustit. O to víc se nabízí otázka: proč zrovna Tomáš Klus, proč se navážejí do jeho popisu toho, co se v Gaze a na Západním břehu děje a čemu měl tento podcast vlastně sloužit?
Při uvádění dezinformací o blízkovýchodním konfliktu na pravou míru by přitom bylo z čeho vybírat. Co takové Jedním hlasem, které šíří polopravdy a lži s jediným cílem: úplně dehumanizovat Palestince a omluvit tím všechny prostředky, které proti nim Izrael používá. Nebo co se podívat na Milana Mikuleckého, který má na Novinkách také svůj podcast a chodí v roli bezpečnostního experta do České televize. Ten se v dehumanizaci Palestinců rovněž vyžívá a v žaludku mu leží všechno, co se mu jeví jen trochu nalevo. V tomto týdnu například na Facebooku zveřejnil obrázky, ve kterých přirovnává Zohrana Mamdaniho k Chomejnímu a jeho volební vítězství k útoku 11. září. Ale skoro každý Mikuleckého post obsahuje nějaké zjevné manipulace. Vzhledem k tomu, že Mikulecký dostává mnohem větší mediální prostor pro šíření svých bludů než Tomáš Klus k šíření – jak jsme si ukázali – pravdivých informací, je tato dramaturgická volba podcastu Řetězák více než pozoruhodná.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás