Rekonstrukce náměstí Jiřího z Poděbrad: Fušeřina, plagiátorství a unifikace

V posledních týdnech diskutovaná rekonstrukce náměstí Jiřího z Poděbrad není jen o nové dlažbě, zeleni, dětském hřišti nebo úpravě parteru. Je to případová studie o tom, jak se v Praze nakládá s veřejným prostorem – bez respektu k autorskému dílu, historické kontinuitě a demokratickému dialogu. Když opadly první emoce, zůstala nám vcelku smutná fakta.

Místo technologické adaptace cenného originálu tak město investovalo miliony do jeho destrukce a výstavby náhrady, čímž navíc porušilo svoje vlastní pravidla hry.

Ať jde o ignorování autorských práv sochaře Petra Šedivého přes lži o technické nevyhnutelnosti demolice ikonického výdechu metra až po konceptuální plagiát památníku Johna Hejduka. Celý proces revitalizace se stal ukázkou systémového selhání: od obcházení pravidel pro umění ve veřejném prostoru přes téměř dvacetinásobné navýšení původního rozpočtu až po bohužel ve své podstatě sterilní technokraticko-fetišistický výsledek. Co nám tato rekonstrukce říká o současném vnímání města? A proč by nás to všechny mělo zajímat?

Pošlapání autorských práv

Začnu autorskou ochranou a právy žijícího autora obou objektů – fontány i výdechu Petra Šedivého. Akademický sochař Petr Šedivý je autorem jak původního ikonického brutalistního výdechu metra z roku 1980, tak monumentální žulové fontány (oficiálním názvem Sjednocení). Obě díla tvořila jednotný urbanistický a estetický koncept náměstí. Přesto k nim město přistoupilo s nepochopitelným despektem a vědomě Šedivého autorská práva ignorovalo. Architektonické a sochařské dílo vyjádřené v hmotné podobě je plně chráněno autorským zákonem. Oba předmětné objekty vzešly z oficiální architektonické a výtvarné soutěže v tehdejším Československu, což jejich tvůrčí charakter, jedinečnost a status uměleckého díla potvrzuje.

Osobnostní autorská práva jsou nepřevoditelná a zanikají až smrtí autora (pak nicméně nastává sedmdesát let trvající tzv. postmortální ochrana). I když byla stavba vytvořena v minulém režimu, současný autorský zákon plně a bezvýhradně chrání žijící autory i jejich dědice. Petr Šedivý je činný a jako autor má na nedotknutelnost svého díla právo. A i když vlastník může se svým majetkem nakládat, nesmí do něj zasahovat způsobem, který snižuje hodnotu díla, a už vůbec ho nesmí svévolně zlikvidovat, existuje-li jiné technické řešení. Které navíc v případě zlikvidovaného výdechu existovalo (viz dále).

Petr Šedivý k odstranění svého autorského výdechu metra souhlas nikdy nedal – naopak, proti tomuto záměru ostře, opakovaně a písemně protestoval. Magistrát hl. m. Prahy, Praha 3 i Dopravní podnik tuto skutečnost vědomě ignorovaly a ve stavebním povolení objekt zredukovaly na pouhý technický prvek „SO 702“, čímž nesouhlas žijícího autora tyto organizace prostě obešly. Město prostě k celému objektu přistoupilo jako k technické infrastruktuře a autorskoprávní ochranu zcela vytěsnilo.

Tím se dostáváme i k „rekonstrukci“ Šedivého fontány, byť se tuto amatérskou fušeřinu zdráhám takto vůbec nazývat.

Zpackaná oprava Sjednocené Evropy

Pokud byl výdech metra bezostyšně zlikvidován a nahrazen tvarovým plagiátem, osud Šedivého fontány je ukázkou čistého restaurátorského alibismu a profesního selhání. Restaurátorské práce na tomto ryze sochařském, kamenickém díle prováděl akademický malíř Zdeněk Fučík. Ten s Šedivým průběh prací vůbec nekonzultoval, přestože mu sochař svou pomoc s opravou svého díla opakovaně a nezištně nabízel. Výsledkem je devastace původního záměru, kdy se z uměleckého díla stal sterilní městský mobiliář. Tato destrukce musí být zřejmá každému, kdo porovná historickou dokumentaci se současným (restaurovaným) stavem.

Fontána Sjednocení (či Sjednocená Evropa) nebyla nikdy pouhým solitérním kamenem hozeným do prostoru. Myšlenkově dílo odkazuje na ideologicky oproštěnou symboliku historického mírového poselství krále Jiřího z Poděbrad. Ústřední žulový disk symbolizuje českou společnost permanentně rozdělenou na příznivce a odpůrce jakéhokoliv dějinného zvratu či faktu. Na toto společenské rozpolcení neustále naráží proudící a dopadající voda jakožto nositel hybné společenské síly. Šedivý upustil od původně zamýšlených figurálních reliéfů a nechal místo nich vyniknout čistou strukturu kamene v přímém kontrastu s dynamikou vodního živlu.

Plastika byla plně začleněna do širšího urbanistického kontextu (původní řešení náměstí arch. Hübschmannová) prostřednictvím vydlážděného dvacetimetrového okruhu, který symbolizuje svět. V této dlažbě je pak zapuštěn mělký bazén, který obkružuje tvar plastiky disku nad ním. Tento prvek z nábožensko-historického hlediska znázorňoval západní křesťanský svět, jehož je naše společnost integrální součástí. Voda stékající přes jeho hranu a mizející v zemi fungovala jako perpetuum mobile lidské touhy po nápravě konfliktů, které ze společnosti v pravidelných cyklech stejně nevyhnutelně a opakovaně vyhřezávají na povrch. Celé okolí fontány bylo součástí Šedivého výtvarného konceptu, schváleného ve výtvarné soutěži na konci sedmdesátých let. Výsledek dnes? Smutná destrukce původního záměru svébytného díla na unifikovaný bazének bez kontextu.

Fontána byla obehnána vyvýšeným betonovým/kamenným obrubníkem a zasazena do standardní pražské žulové mozaiky. Celá prostorová dynamika amfiteátru zmizela. Kamenné bloky byly neodborně a agresivně očištěny. Přišly o cennou přírodní patinu, kterou žula za desítky let získala a která dávala brutalistní hmotě texturu, hloubku a charakter. Dnes kámen působí sterilně a mdle. A voda z trysek fontány nestéká, tak jak má, ale drží se v horních částech.

Korunu tomu nasadilo skandální odstranění jména Šedivého i data zhotovení fontány. Kulturní barbarství schované za moderní floskule o „revitalizaci“. Jdeme dál.

Výdech, který (ne)musel dolů

V severní části náměstí byl podle návrhu sochaře Šedivého vybudován i výdech z metra. V kontrapunktu s fontánou Sjednocení zde autor analogicky použil motiv vzduchu. „…namísto pohybu vody jsem pracoval s pohybem vzduchu. To je na výdechu takový ten cíp, který ten vzduch symbolicky zachytává. A na samotnou realizaci jsem samozřejmě použil pohledový beton a nerezové lamely,“ vysvětlil Petr Šedivý výtvarný koncept a provedení objektu před lety v mé knize Nádech výdech. Tento svébytný betonový objekt se během čtyř desetiletí stal neodmyslitelnou součástí urbanistické identity Vinohrad a autentickou ikonou celého veřejného prostoru.

„Vylepšovatelům“ veřejného prostoru nicméně vadil. Autor „revitalizace“ náměstí, architekt Miroslav Cikán nutnost demolice Šedivého výdechu obhajoval opakovaně ryze technokratickými a domněle ekologickými alibi. Mezi ně patřilo konstatování, že původní boční proudění vzduchu decimovalo okolní trávu a osovou alej. Jak mi ve čtvrtek 2. července trefně řekl sám Petr Šedivý, autoři nové podoby náměstí tento „problém se scházející zelení“ vyřešili po svém – trávník i stromy v širokém okruhu jednoduše zlikvidovali a celé okolí vydláždili.

Velmi sporné je i tvrzení, že přestavba původního tělesa pro moderní odtah vzduchu přímo vzhůru nebyla technicky možná. Šedivý totiž městu prokazatelně zaslal návrhy na vnitřní technickou úpravu, která by směr proudění změnila, aniž by musel být zničen samotný ikonický sochařský „obal“ z pohledového betonu.

Místo technologické adaptace cenného originálu tak město investovalo miliony do jeho destrukce a výstavby náhrady, čímž navíc porušilo svoje vlastní pravidla hry. Podle manuálu IPR (Umění na veřejných prostranstvích hl. m. Prahy) totiž existuje několik zásad, podle kterých je v případě nahrazování nebo zásadní proměny uměleckých děl integrovaných do infrastruktury metra vyžadováno vypsání transparentní výtvarné a architektonické soutěže. Tím, že magistrát a Praha 3 pod Cikánovým projekčním vedením Šedivého výdech zlikvidovaly a nahradily ho rozměrově minimalizovaným objektem bez soutěže, nejenže pošlapaly práva žijícího autora, ale obešly i městskou metodiku.

Nový výdech: Plagiát a ostuda

Vedle výdechu metra stanice Staroměstská je od roku 2016 instalováno sousoší legendárního amerického architekta, pedagoga a konceptuálního umělce Johna Hejduka s názvem Dům matky a Dům syna – pomník Janu Palachovi. Necelé tři kilometry vzdušnou čarou, na stejné lince metra A, u stanice Jiřího z Poděbrad nyní na místě zbouraného Šedivého výdechu stojí výdech nový, který Heydukovo dílo nápadně připomíná.

Oslovil jsem proto člověka, který má k Hejdukovu odkazu nejblíže – jeho žáka, kolegu a světově uznávaného amerického architekta Daniela Libeskinda. Poslal jsem mu fotodokumentaci nového, nevysoutěženého výdechu od architektů Melkové a Cikána. Jeho reakce na sebe nenechala dlouho čekat.

„Dům sebevraha a Dům matky sebevraha Johna Hejduka nejsou pouhými monumenty. Jsou to památníky, jejichž forma je neoddělitelná od historie, kterou ztělesňují. Přisvojit si tento jazyk pro výdech z metra není vzdáním holdu – je to ztráta významu. Architektura nikdy není pouhým tvarem. Nese v sobě paměť, svědomí a lidskou zkušenost. Když je forma stvořená k uctění oběti zredukována na pouhý technický účel, ztrácí se z ní něco zásadního. Dílo Johna Hejduka, jednoho z klíčových architektů naší doby, si zaslouží víc – a my musíme zajistit, aby se nic podobného už nikdy neopakovalo,“ napsal mi Liebeskind.

Proč je to tak důležité? Původní Šedivého výdech byl sice svou funkcí ryze technickou stavbou, ale vzešel z výtvarné soutěže a nesl v sobě silný myšlenkový koncept. Fungoval jako promyšlený protiklad k sousední fontáně Sjednocená Evropa – tam, kde fontána oslavovala živel vody, výdech reprezentoval živel vzduchu, který jeho betonové cípy metaforicky zachytávaly. Byl to živý dialog dvou děl v jednom prostoru. Nová „větračka“, která Šedivého dílo v městské památkové zóně obsadila (navíc porušením autorského zákona, bez výtvarné soutěže a lží o nemožnosti výdech technicky upravit), je také technickou stavbou. Ale zde srovnání končí. Snaha povýšit ji na něco víc selhává v samém základu.

Hejduk své sousoší navrhl jako hluboce spirituální a politický památník lidské tragédie a boje za svobodu (plameny pohlcující tělo). Autoři nového výdechu vzali toto tragické, pietní tvarosloví a bez jakékoliv významové transformace ho použili jako designovou mřížku pro odvětrávání metra. Doslovná kopie? Asi ne. Projev kreativní bezradnosti a neúcty k nepříliš vzdálenému Hejdukovu dílu? Ano. Konceptuální plagiát? Ano – forma vykradena, obsah ztracen cestou (zřejmě někde v tubusu metra na trase A).

Smutný účet za rekonstrukci

Poslední, avšak neméně skandální rovina celého příběhu se promítá do finálního účtu. Částka 570 milionů korun je v kontextu výsledku ekonomicky těžko obhajitelná. Nejde o běžnou cenu za kultivaci městského parku – ale za výstavbu pomníku politické neschopnosti, projekčního fetišismu a selhání managementu veřejných prostředků.

Čtvrt století trvající byrokracie a od roku 2002 neustálé odklady znamenaly nekonečné kolečko aktualizací projektové dokumentace, nových průzkumů, expertiz, posudků, a především placení aparátu, který na projektu celé dekády pracoval. To poplatníky stálo miliony ještě předtím, než se poprvé koplo do země. Když je vedení města s touto astronomickou částkou konfrontováno, sahá po osvědčeném alibi: „Vždyť jde o obří a komplikovaný dopravní uzel s metrem!“

To je však záměrný argumentační klam. Veřejnosti je zde totiž předkládán dvojí účet: Kompletní modernizace samotné stanice metra Jiřího z Poděbrad stála další více než jednu miliardu. Tato obří investice však byla kompletně z rozpočtu Dopravního podniku. Částka 570 milionů korun šla čistě a jen na povrchové a parkové úpravy, novou dlažbu a související podzemní retenční nádrže. To dělá z ceny za jeden metr čtvereční zrenovovaného parku extrémní anomálii.

Historie pražského urbanismu pamatuje mnoho přešlapů, ale rekonstrukce náměstí Jiřího z Poděbrad se stává symbolickou tečkou za jednou érou bezradnosti. Na začátku tisíciletí ležel na radničním stole plán na estetickou kultivaci za cca 30 milionů korun. Po čtyřiadvaceti letech držíme v ruce účet na bezmála dvacetinásobek. Úřady za tyto peníze dokázaly lhát o technických možnostech záchrany původní architektury, zfušovaly a znehodnotily žulovou fontánu žijícího autora Petra Šedivého, obešly vlastní pravidla o soutěžích na umělecká díla a jako pomník tomu všemu vztyčily technologický výdech, který je vnitřně vyprázdněnou kopií díla Johna Hejduka.

Městský veřejný prostor není prázdné plátno ani technokratické hřiště pro svévoli úředníků a stavebních firem. Je to vrstvená paměť města, jejíž integrální součástí jsou i umělecká díla. Snad podle toho bude někdo někdy na těch správných místech konečně jednat, a ne o tom jen mluvit.

Autor je bývalý investigativní novinář ČTK, ČRo a ČT, dlouholetý člen BiggBoss, spoluautor trilogie Kmeny, autor knih Nádech výdech a Metrovize. V současnosti připravuje knihu Avanti! o italské racionalistické architektuře ve Středomoří a knihu Mosty 50 o nejzajímavějších českých železničních mostech.

---