„Pokud existuje na světě někdo, kdo necítí s palestinským lidem, pak to nejsou lidé – ať už jsou to Arabové, Evropané nebo Američané,“ prohlásil Husam Hasan. „Všude na světě, včetně Evropy nebo Ameriky, když někdo ublíží zvířeti, vidíme, že jsou hájena práva zvířat a celý svět reaguje. Stalo se ale normálním slyšet, že kvůli raketě zemřou za jediný den dva nebo tři tisíce lidí,“ pokračoval i v dalších minutách, na což přítomní novináři reagovali potleskem.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se nejednalo o trenéra Egypta a tiskovou konferenci během mistrovství světa ve fotbale. Hasan, který na sebe upozornil už věnováním vítězství nad Austrálií právě palestinskému lidu, tak neváhal využít masivní pozornosti médií i celého světa k nefotbalovým politickým záležitostem. I když po následném vyřazení s Argentinou a kritice rozhodčích bude zpětně vnímaný spíše jako hysterický kverulant, i v tomto případě ukázal, že si dokáže držet odstup. Na přímý novinářský dotaz, zda se v případě sudích nejednalo o potrestání za předchozí propalestinskou deklaraci, odvětil, že si to nemyslí, čímž dokázal oddělit sportovní politiku od té mezinárodní. V tomto ohledu se stal ale na současném mundialu výjimkou.
Když na začátku letošního roku Trump slavnostně zahajoval svoji alternativu k OSN s názvem Rada míru, Infantino nejenže opět nechyběl, ale objevil se i v červené kšiltovce MAGA.
Letošní šampionát totiž působí jako parodie na již notně otřepané klišé, že politika do sportu nepatří. I letošní zimní olympijské hry v Itálii vypadaly jako zlomový moment, po kterém již není možné chápat současný sport, alespoň v podobě globální megaudálosti, jako apolitický. Zároveň ne že by v minulosti politika nezasahovala do fotbalových šampionátů. Stačí si připomenout nechvalně proslulý pořadatelský čtyřlístek v podobě Mussoliniho šampionátu v roce 1934, pořádání argentinskou vojenskou juntou v roce 1978 a poslední dva turnaje v Rusku 2018 a Kataru 2022. Čeho jsme ale nyní svědky je politická až hypersenzitivita, kdy není chvíle, kdy by do sportovního svátku nezasahovala nějaká vyšší moc.
Červená pro Írán
Mundial přitom letos přináší několik historických poprvé. Pořádají ho tři země najednou, účastní se ho osmačtyřicet týmů, což taky znamená rekordní počet zápasů, a nyní už víme, že i diváků. A můžeme očekávat, že sledovanost samotného finále přesáhne minulých jeden a půl miliardy diváků.
Jsou tu také nová pravidla, která přinesla i první vyloučení za zakrytí úst při komunikaci s protihráčem. A neslavný historický primát si připsaly právě USA jako první pořadatelská země, která je během turnaje ve válce s účastníkem šampionátu. Když v únoru začaly Spojené státy bombardovat Írán, bylo to poprvé v historii, kdy pořadatel šampionátu vojensky napadl jiného účastníka ještě před samotným konáním her. Navíc americký prezident Donald Trump doporučil s odkazem na bezpečnost íránské fotbalové výpravě, aby svoji účast zvážila.
Po příletu nebylo do země vpuštěno hned jedenáct členů výpravy. A tisíce íránských fanoušků, kteří již měli zakoupené lístky, se z podobných důvodů nemohli turnaje zúčastnit. Pomyslnou třešničkou na dortu nerovných podmínek bylo nucené přesunutí základny z původně amerického Tusconu do mexické Tijuany. A to navzdory tomu, že všechny tři zápasy hrál Írán v USA.
Není divu, že se v takových podmínkách, kdy měli hráči na oba zápasy v Los Angeles omezení pouhých 24 hodin pobytu na americkém území, tým s turnajem rozloučil už po základní skupině. Což neváhal ministr vnitřní bezpečnosti Markwayne Mullin zcela nepokrytě okomentovat, že je osobně šťastný poté, co mohl íránské reprezentaci zrušit víza a oznámit nucený odjezd ze země. A to natolik, že to v něm vyvolává chuť si zazpívat nebo dokonce zatančit oslavný tanec.
Nejednalo se navíc o jediné využití hraničních kontrol a vízové politiky jako významného zásahu do průběhu turnaje. Útočník Iráku Aymen Hussein byl na letišti po příletu do USA zadržen na sedm hodin a vyslýchán kvůli podezření na napojení na teroristickou organizaci.
V jeho případě se jednalo ještě o to větší paradox, že jeho otce zabili a bratra unesli právě teroristé z Al-Kájdy. Hussein byl nakonec propuštěn a na šampionátu zaznamenal i první branku svého týmu. Hůře dopadl sudí Omar Abdulkadir Artan ze Somálska, kterému dokonce na letišti v Miami zamítli vstup do země a byl vyhoštěn. I když ho v jeho zemi po návratu vítali jako hrdinu, který se stal obětí zlovůle amerických imigračních úředníků, k překvapení mnohých se ho nezastala světová fotbalová federace FIFA, která zároveň nedokázala zajistit, aby se mohl šampionátu zúčastnit.
Sportwashingová bromance
A právě vztah FIFA a USA vyvolával již před šampionátem řadu otázek. Na jedné straně jedna z nejmocnějších mezinárodních organizací, podle sportovního novináře Davea Zirina fungující jako stát ve státě, kterou reprezentuje osoba jejího prezidenta Gianni Infantino. Na straně druhé pořadatelské Spojené státy americké, vzhledem k počtu utkání i hostování finále zcela nepochybně hlavní pořadatel aktuálního šampionátu, navíc v čele se sebestředným prezidentem Donaldem Trumpem.
V první řadě je třeba říct, že tento vztah je skutečně redukován personálně na oba zmiňované starší bílé muže, kteří v obou institucích zcela neochvějně autokraticky panují. Jejich vzájemný vztah, podle některých sportwashingová bromance, se ukazuje jako specifický druh perverzní symbiózy.
Když měl Trump prezidentskou inauguraci, Infantino na ní nechyběl. Když na začátku letošního roku Trump slavnostně zahajoval svoji alternativu k OSN s názvem Rada míru, Infantino nejenže opět nechyběl, ale objevil se v červené kšiltovce MAGA. Tím ale přesáhl jakoukoli pomyslnou červenou linii apolitičnosti a vyjádřil tak jasný postoj. Jenže jako předseda organizace, která se oficiálně deklaruje jako apolitická, a to i ve svých vlastních stanovách, jež svým výstupem porušil.
O to je zajímavější, že týmu Haiti zakázala z důvodu přílišné političnosti nastoupit v dresech s odkazem na revoluci roku 1804, která této karibské zemi přinesla nezávislost. Přitom Infantino jedná s jasným politickým sdělením zcela bezostyšně, zneužívá k tomu své mocenské postavení v této organizaci a tím i ve fotbale celosvětově.
Důvod, proč to dělá, je nasnadě. Z pohledu FIFA se totiž jedná skutečně o nejlepší šampionát v historii. Tato nadnárodní neziskovka si totiž i na úkor amerických daňových poplatníků a místních komunit připíše největší výdělek v dějinách, a to ve výši 11 miliard amerických dolarů, což přesahuje i roční HDP některých účastnických zemí.
Jakým způsobem FIFA komerčně vytěžila fotbal na jeho sportovní úkor, z čeho plynou její astronomické příjmy, v čem spočívá sportwashing a co pomáhají mediálně propírané kauzy ve skutečnosti zakrývat, se dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás