Boj o fiskální odpovědnost je pouhým předstíráním opoziční politiky. Česko potřebuje reformu daní

Pouze osmnáct procent voličů je podle nedávného výzkumu STEMu spokojeno s prací opozice. „Ani voliči opozice nejsou s její prací spokojeni,“ komentuje výsledek analytik STEMu Martin Kratochvíl. Není se čemu divit. Opoziční strany zatím nikoho nepřesvědčily, že proti oligarchickému únosu státu něco skutečně dělají. STAN, Piráti ani ODS neumí – a někdy ani nechtějí, pojmenovávat reálná nebezpečí spojená s autoritářskou vládou oligarchie. V čem by něco takového vlastně mělo vadit například ODS? Piráti to pro změnu zkoušejí třeba převlečením do kostkovaných košil nebo počkají na občanský vzdor, který svojí účastí nebo pár větami podpoří. S vděkem se proto opozice chytla „rozpočtové zodpovědnosti“, na kterou hodlají Babišovu vládu dostat. Nic jiného totiž neumí.

Opoziční lenošení

Opozice to opravdu v současné sněmovně nemá jednoduché. S menšinou poslanců a poslankyň toho strany fakticky příliš nezmůžou. Do příštích sněmovních voleb je daleko. Jednotlivá vedení stran můžou považovat přílišnou aktivitu v této volebně neatraktivní době za plýtvání silami a chtějí využít čas k přeskupení sil, navolení nových předsedů, sepsání programů, vymýšlení strategií a vyčkávání. Mezitím můžou obstruovat, točit videa na sociální sítě nebo postovat fotky z demonstrací Milionu chvilek.

Tito dva bojovníci za fiskální střídmost jsou mimo jiné zodpovědní za to, že v Česku trvala ekonomická krize z roku 2008 nejdéle v celé Evropě – zatímco Polsko si za krize půjčovalo, aby nastartovalo mnohaletý boom, v Česku se škrtalo a chudlo.

Za těchto okolností by opoziční strany potřebovaly velké množství politické odvahy a fantazie, aby dokázaly současné dění zarámovat jako příležitost pro nový politický projekt, jehož prvním bodem samozřejmě musí být porážka oligarchie a speciálně Babiše. Ale taky by takový projekt znamenal vykročení někam dál. Válka v Ukrajině, rozvrat klimatu dopadající na Evropu i Česko, rostoucí nerovnost, bytová krize, demografie, volný pád porodnosti a celková multikrize otevírají pole, které potřebuje politické řešení. Nejsou to problémy, které mají lidé možnost řešit jako jednotlivci, respektive se tyto problémy buď budou řešit kolektivně, tedy politicky, nebo je budou „řešit“ jednotlivci – oligarchové. Oligarcha Andrej Babiš nahrávající oligarchům Pavlu Tykačovi nebo Michalu Strnadovi a zároveň premiér dusící ochranu přírody, vzdělávání, dostupné bydlení nebo popírající lidská práva je přitom pro opoziční mobilizaci ideální politický nepřítel.

Místo toho začaly opoziční strany jako jeden muž dělat to jediné, co čeští liberální pravičáci umí – nadávat „na rozdávání peněz“. „Ministerstvo financí by se mělo přejmenovat na ministerstvo dluhu,“ dramaticky varoval veřejnost ekonomický expert ODS Jan Skopeček. Za ním v tu chvíli stáli Vít Rakušan a Zdeněk Hřib. Byli tedy přítomní zástupci všech tří opozičních stran s preferencemi slibujícími vstup do sněmovny. Trojice se sešla, aby řekla, že takto tedy ne. Skopeček tak vystoupil proti zákonu, který ani samotná ODS kdysi nechtěla přijmout a který omezuje, jak moc může vláda zadlužovat stát. Trojice všem bezděčně připomněla minulou koalici, která škrtala na úkor nejchudších a za jejíž vlády extrémně bohatlo pár nejbohatších a z jejíchž opatření celkově profitovala lépe situovaná menší část společnosti. Proto nedávná Fialova vláda vyvolá nostalgii v málokom. Ze všech nejspokojenější z jejího konce je, aspoň podle prezentace na sítích, Petr Fiala.

Pravicoví politici vstoupili do jim dobře známého území. Nemusí řešit žádné reálné otázky, z nichž ta nejnaléhavější by jistě zněla, jak to, že do plusu dokázal dostat státní rozpočet jen premiér „socan“ Sobotka s Babišem na pozici ministra financí? Opoziční politici zkrátka nemusejí řešit, kdo peníze do rozpočtu přinese, a nic takového nechtějí ani po vládě. Otázky na to, proč v Česku skutečně dál bohatne jen malá skupinka lidí, a jak proto přenastavit daně? Nic takového.  

Stejně tak tomuto tématu rozumí novináři a novinářky. Velikost dluhu v Česku může být takřka jediným obsahem politiky dlouhé roky. Věta „kde na to chcete vzít?“ je v Česku synonymem kritického kladení otázek, někdy spolu s tím, jestli náhodou nechce vláda zvýšit daně a jestli dost šetří.

K tomu, že se právě „fiskální nezodpovědnost“ stane vlajkovou lodí opozičního boje proti Babišovi pomohlo i veto novely zákona od prezidenta Petra Pavla. Ten si jako symbol svého odporu k vládě vybral právě tento zákon. Při zdůvodňování svého veta mluvil prezident Pavel také o zvyšující se moci vlády vůči sněmovně, protože omezení příslušného zákona zvětší pravomoc vlády nad rozpočtem mimo dohled sněmovny. V tomto ohledu se vláda chová opravdu nevybíravě a nedávný návrh Tünde Bartha se přidal k celému dlouhému seznamu opatření, která posilují moc vlády a premiéra. Ať už jde o netransparentní rozhodování na ministerstvech, schvalování zákonů skrze poslanecké návrhy, omezování financování veřejnoprávních médií nebo útoky na Ústavní soud.

Předstíraná odpovědnost

Z toho všeho ale nejspíš od opozice uslyšíme především staré dobré nadávání na příliš velké utrácení. Z politického hrobu do televizních studií za tímto účelem dokonce vylezli takoví veteráni rozpočtové odpovědnosti, jako jsou Miroslav Kalousek a Petr Nečas. Nečas se v ČT nechal slyšet, že je „rozpočtový jestřáb“, a Kalouskovy řeči o rozpočtové odpovědnosti citují média stále dokola. Tito dva bojovníci za fiskální střídmost jsou mimo jiné zodpovědní za to, že v Česku trvala ekonomická krize z roku 2008 nejdéle v celé Evropě – zatímco Polsko si za krize půjčovalo, aby nastartovalo mnohaletý boom, v Česku se škrtalo a chudlo.

Společně se rozčilovat nad rozpočtovou nezodpovědností a kázat přísnost nic neznamená, pokud to zároveň neznamená sebrat politickou odvahu a vůli k daňové reformě. V tomto ohledu tak nic nepřináší ani opozice, ale ani samotná vláda. Ta spoléhá na to, že ekonomiku nastartuje investicemi, ale sama se k výrazným prorůstovým opatřením nechystá. Dál bude tvrdě danit práci a chudší lidi, nechávat strádat regiony a upadat veřejné služby. Pochopitelně se vzhledem k premiérovým zájmům nechystá měnit ekonomicky sebevražedný daňový systém, který zvýhodňuje majetek a extrémně znevýhodňuje práci, tedy je nastaven ve prospěch bohatých a nejbohatších, a naopak v neprospěch středních a chudých vrstev.

„Česká republika je do značné míry rájem pro kapitálové příjmy. Když si porovnáte jejich zdanění v různých zemích, Česko se výrazně vymyká. Po uplynutí určité doby se u nás například nezdaňují příjmy z prodeje akcií, firem či nemovitostí, včetně těch investičních. Nemáme daň z dědictví, nemáme daň z majetku. Takové nastavení v podstatě nemá žádná jiná země. Zároveň máme řadu výjimek i v oblasti danění práce nebo spotřeby, například u alkoholu či některých položek ve snížené sazbě DPH, kde to není příliš opodstatněné,“ popsal nedávno například Daniel Prokop. Daniel Prokop není jediným hlasitým kritikem českého daňového systému. Vláda ani opozice se nemůžou vymlouvat na to, že o příjmových disproporcích státu nevěděly. Společnost, kterou máme, je výsledkem politických rozhodnutí. Pro opozici je sice pohodlné sáhnout po srozumitelném tématu, ale pohodlnost se vymstí. Těžko takto přitáhne k politice lidi, kteří se o ni výrazně nezajímají už teď, přičemž „vyrovnaný rozpočet“ je vůbec tou nejnudnější vizí v dějinách. Zvláště v časech, kdy čelíme souběhu mnoha strukturálních krizí. Politické a ekonomické odpovědi na ně ale otázky soustředěné na rozpočtovou odpovědnost nepřinášejí.