„Jestli chceš, budu ta, co nikdy nezlobí / Budeš mě milovat, ale nikdy se nedozvíš, co cítím / Že jsem špatná, malá potížistka,“ zpívají ikony alternativního rocku Kim Gordon a Kim Deal v písni Little Trouble Girl od skupiny Sonic Youth. Skladba popisující tlak na dívky, které zakrývají svou nespoutanou povahu, inspirovala slovinskou režisérku Uršku Djukić a dokonce dala název jejímu celovečernímu debutu, v tuzemské distribuci uvedenému pod názvem Co je ti, holka?, původně ale pojmenovanému Little Trouble Girls. Píseň také zazní při závěrečných titulcích.
Pro Lucii spirituální stránka nepředstavuje překážku pro vlastní sexuální probuzení.
Působivý debut Uršky Djukić přímo vybízí ke srovnáním s dalšími hudebními i filmovými díly. Důrazem na tělesný prožitek a ženskou touhu připomíná Portrét dívky v plamenech od Céline Sciammy. Sama režisérka jako inspiraci zase uvádí film Svatoušek od Lucrecie Martel – kvůli schopnosti zachytit probouzející se adolescentní sexualitu. Přesto je snímek Co je ti, holka? suverénním debutem, pokrývajícím možná známá témata, ale se silnou autorskou vizí. Jeho hlavní síla spočívá v evokaci niterných pocitů dospívající dívky.
Svázané dospívání
Hned první scéna nás zavádí do katolického sboru. Nedostáváme se do ní však klasickým způsobem přes ustavující záběr, který by nás zorientoval v prostředí. Naopak nás do situace vtahuje detail ucha překrytého vlasy a zvuky dýchání, nervózního pohrávání si s rohem sešitu nebo bzučící mouchy poletující prostorem. Do sboru vstupuje šestnáctiletá Lucie (Jara Sofija Ostan), která je na první pohled plachá a uzavřená. Přesto se jí podaří s novými kamarádkami sblížit díky drahé rtěnce, kterou dostala od tety.
Vzápětí zjišťujeme možný důvod Luciiny nesmělosti. Její matka ji podrobuje přísně katolické výchově, se kterou je používání rtěnky stěží slučitelné. Ačkoliv spolu dokáží prožít společné radosti jako pojídání zmrzliny u televize, jejich sounáležitost má úzké meze. Když na obrazovce naskočí erotická scéna, Lucie ji fascinovaně sleduje, zatímco matka po trapné chvíli přepne kanál. Přesto dceru pustí na třídenní soustředění se sborem, které se pro ni stane formativním zážitkem.
Scénář v některých momentech pracuje s možná až příliš modelovými situacemi, jimiž se snaží zachytit různé tlaky na dospívající dívku či její odlišnost od vyspělejších vrstevnic. Dále se však snímek ubírá směry, které zpočátku nejsou úplně očekávatelné. V úvodu filmu působí katolická výchova jako jednoznačná forma represe. Na soustředění se pak Lucie otevírá bohatším zkušenostem svých kamarádek a se zájmem si prohlíží dělníky na stavbě. Se stejnou fascinací však pozoruje i prostředí kláštera včetně sochy Panny Marie s ulomenou rukou. Náboženství tak začíná představovat něco víc než jen svazující morálku, v níž byla doposud držena.
Více než nastolení jednotlivých témat je pro film zásadní to, jak je dokáže zpřítomnit pocity a rozpoložení protagonistky. K navození subjektivních stavů napomáhá především velmi důsledná práce s kamerou. Snímek pracuje s rozostřeným pozadím, čímž vyděluje sledované postavy z celkového prostoru. Lidé jsou často snímáni z detailní blízkosti – film využívá zúžený formát obrazu, takže nezabírá celé postavy, ale spíše jejich fragmenty. Výsledkem tak není úplná orientace v dění, ale spíše intenzivní procítění dané situace.
Cesta k sebepřijetí
Soustředění v klášterním prostředí sice zavedlo Lucii do nového prostředí, zdá se však, jako by i zde měla být držena v pevně vymezené roli. Djukić zdůrazňuje uniformitu dívčího sboru, která je patrná v souzvuku hlasů, držení těla, ale i v požadavku na stejné oblečení. Je zjevné, že pro dívky je zpěv důležitým nástrojem sebevyjádření. Přísné dirigování se však postupně stává metaforou pro různé formy kontroly. Lucie má být podle dirigenta výraznější, vzápětí ji však napomíná, že příliš křičí. Nedopřává jí tak vlastní hlas. Tato snaha o usměrnění jejího hlasového projevu i těla graduje v intenzivní scéně snímané v promyšleném nepřetržitém záběru, v němž se kamera postupně přibližuje k Lucii, zatímco instrukce dirigenta začínají hraničit s psychickou šikanou.
Scénář však nezůstává u popisu svazujícího prostředí sboru. Lucii totiž přitahuje jeden z dělníků opravujících klášter a subjektivní kamera zdařile přibližuje její zvídavý pohled. Spolu s živelnější Annou Marií (Mina Švajger) provokují dělníka tím, že mu ukradnou tričko. Současně se Lucie na popud Anny Marie otevírá prvním erotickým zkušenostem a uvolněnějšímu přístupu k vlastnímu tělu. Film ale i zde dokáže chytře nuancovat. Prvotní dívčí pomoc se totiž může vzápětí proměnit do další formy skupinového nátlaku. Toto napětí ukazuje podmanivá scéna, ve které Lucie hraje flašku s dalšími dívkami a ty ji nutí políbit nejpřitažlivější osobu v klášteře. Lucie však navzdory očekáváním políbí sochu Panny Marie.
Co je ti, holka? těmito momenty uhýbá z předvídatelné trajektorie. Pro Lucii totiž spirituální stránka nepředstavuje překážku pro vlastní sexuální probuzení, ale naopak jsou pro ni obě oblasti hluboce propojené. Už od začátku ji ve spánku provázejí záhadné výjevy a tajemný šepot, který působí jako volání něčeho, co v sobě doposud potlačovala a co ji současně přesahuje. Film sice pracuje se symboly víry i ženskosti, nikdy je však okázale nestaví do popředí, spíše jimi dokresluje Luciin vnitřní prožitek. Tato rovina kulminuje v závěrečné enigmatické sekvenci s prvky magického realismu, ve které se cesta do vlastního nitra proměňuje v moment tělesného i duševního osvobození.
Působivé výjevy však i zde jen subtilně navozují Luciino smíření víry a tělesnosti a schopnost přijmout sebe samu. Co je ti, holka? sice může svým tématem připomínat řadu coming-of-age dramat, díky promyšlenému záběrování i zvukovému designu však staví především na schopnosti zachytit subjektivitu své protagonistky elegantně a bez didaktičnosti. Když v závěru sledujeme Lucii, která se uvolněně projíždí na kolečkových bruslích, je řeč jejího těla výmluvnější než sebelépe napsané dialogy.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás