Proč bránit nezávislost České televize, přestože v informování o Gaze selhala

Kritika zpravodajství České televize v informování o dění v Gaze a na Západním břehu je zcela oprávněná. Přesto je nestrategické přát si konec její veřejnoprávnosti.

Jan Bělíček
Foto Alena Pokorná, WikiMedia Commons, CC BY-SA 4.0

Přestože souhlasím se svou kolegyní Sašou Uhlovou, že Česká televize zcela selhala v informování o zločinném izraelském postupu v Gaze a o dění na Západním břehu, pořád si myslím, že má smysl bránit nezávislost veřejnoprávních médií. A to zvlášť dnes, kdy jsou pod obrovským tlakem ze strany autoritářské pravice, která je chce dostat pod politickou kontrolu. Chtěl bych tady uvést několik argumentů, proč je důležité se za veřejnoprávní média postavit. Zároveň bych byl ale rád, aby ta podpora nebyla nekritická. Zvlášť v případě České televize se totiž musí řada věcí změnit.

Měli bychom vést debatu o tom, do jaké míry mohou být ředitelé veřejnoprávních médií napojení na oligarchické struktury, a jasně stanovit hranice toho, co už možné není.

Veřejnoprávní média by měla být hrází proti oligarchizaci českého mediálního prostoru. A tato oligarchizace je už nějaký čas v plném proudu. Takřka dvě třetiny českého mediálního trhu patří oligarchům a miliardářům. Nejviditelnější je asi Daniel Křetínský se svou Czech News Center (Blesk, Aha, E15, Reflex). Novým majitelem poloviny akcií Mafry (iDnes, Lidovky, Impuls, MF Dnes) je Pavel Tykač, druhou polovinu vlastní miliardář Karel Pražák. Skupina PPF zemřelého Petra Kellnera vlastní společnost CME (TV Nova, Voyo) a v poslední době posiluje i oligarchická struktura Penta, která vlastní mediální dům Vltava Labe Media (Květy, Vlasta, regionální Deníky). Economii vlastní miliardář Zdeněk Bakala a i redakce Seznam Zpráv patří miliardáři Ivo Lukačovičovi.

Za této situace mi přijde klíčové, abychom zde měli veřejnoprávní média, která podléhají veřejné kontrole. Veřejná kontrola těchto médií se však musí reformovat a prohloubit. V žádném případě nemůže tato kontrola přicházet od politiků, což se bohužel v poslední době děje. Rada ČT je nominována politicky, a proto vypadá tak, jak vypadá. Důležitou roli v ní dnes hrají lidé jako Luboš Xaver Veselý nebo Pavel Matocha, kteří zde dlouhodobě fungují ve prospěch autoritářské pravice. Ze zahraničí známe modely kontroly, které se snaží politiky od veřejnoprávních médií co nejvíce oddělit, a tady je potřeba jít stejným směrem.

Musí být také nastavena striktní pravidla toho, jak vyloučit vliv bohatých a mocných na fungování veřejnoprávních médií. Dnes se v souvislosti s Českou televizí nejvíce mluví o vlivu Pavla Tykače a Andreje Babiše, kteří toto médium chtějí dostat pod svou kontrolu. Nemělo by ovšem zapadnout, že někdejší generální ředitel Petr Dvořák byl vrcholným manažerem společnosti CME spadající pod PPF. Ještě předtím byl Dvořák dokonce manažerem pro mediální investice samotné PPF. Měli bychom vést debatu o tom, do jaké míry mohou být ředitelé veřejnoprávních médií napojení na oligarchické struktury, a jasně stanovit hranice toho, co už možné není.

Jedno procento nejbohatších v Česku vlastní podle některých výzkumů až 38 procent veškerého majetku a v tomto ohledu patříme mezi vůbec nejhorší země v Evropě. Měli bychom se zaměřit na legislativu, která těmto lidem zamezí ve vstupu do české politiky i státních institucí. Právě to je totiž hlavním motorem oligarchizace české společnosti. Týká se to i veřejnoprávních médií.

Horší David Borek je možný

Přestože naprosto chápu naštvání některých lidí na zpravodajskou redakci ČT ohledně toho, jak informuje o dění v Palestině a Izraeli, zničení veřejnoprávních médií by ničemu nepomohlo. Nepůjde navíc o pouhé zničení těchto institucí, ale o jejich proměnu v provládní propagandistický nástroj, který už nebude možné zastavit. Opravdu nechápu, v čem by to za současné situace mělo být prospěšné.

Ideální by bylo, kdyby se vedení zpravodajské redakce ČT pravidelně obměňovalo a bylo prostupnější. Vidíme zde stále ty stejné tváře, což naznačuje, že zde převládají silné kolegiální vztahy a hlavní slovo hraje loajalita. To v institucích tohoto typu rozhodně není dobrá zpráva. Byl bych rád, kdyby příležitost dostaly neokoukané a talentované osobnosti, a ne aby redakci zpravodajství léta ovládala skupina arogantních mužů, kteří nemají žádnou sebereflexi.

A to je asi něco, co mě v reakcích na text Saši Uhlové šokovalo nejvíce. Ukázalo se, že někteří novináři České televize vůbec nedokážou pracovat s kritikou. Možná jsou tak vycvičení, protože jsou pod permanentní palbou a musí se agresivně bránit, přesto reakce některých lidí z České televize na věcnou kritiku naznačují, že zevnitř žádnou změnu asi očekávat nemůžeme.

Abychom si dobře rozuměli, nejde mi o to, aby se z České televize stala „hlásná trouba“ propalestinských postojů (i když humanismus bych očekával), ale aby měli ve vysílání větší zastoupení také odborníci, kteří jsou k Izraeli a jeho postupu v Gaze kritičtí. Saša Uhlová ve svém textu upozorňuje na vážné chyby v samotném zpravodajství České televize. To by se nemělo stávat ani podle samotného Kodexu ČT, ale žádná změna zatím bohužel nepřichází. Možná si vzpomenete na analýzu týmu mediálního experta Jana Motala, která se zaměřovala na informování o válce v Gaze a konstatovala vážné nedostatky. Tehdejší ředitel ČT Jan Souček ovšem o této analýze odmítl diskutovat a označil ji za podjatou.

Chápu, že ve světle těchto událostí má už málokdo důvěru, že je možné zpravodajství ČT změnit k lepšímu. Vzhledem k tomu, jaké názory na Izrael a Gazu mají premiér Andrej Babiš nebo ministr zahraničí Petr Macinka, je hodně naivní si myslet, že by se situace v ČT mohla zlepšit, jakmile se dostane pod přímou politickou kontrolu. Dokážu si představit, že by její informování v této věci mohlo být ještě výrazně horší. Některým kritikům ČT v této věci evidentně chybí imaginace. Je těžké si představit, že by o Izraeli a Palestině mohl reportovat někdo ještě zoufaleji než David Borek, ale věřte mi, že je to určitě možné. I to je jeden z důvodů, proč si likvidaci veřejnoprávních médií nepřeji.

Česká veřejnoprávní média do velké míry formují postoje české veřejnosti, protože jsou stále nadprůměrně sledovaná. Reportování ČT o Izraeli a Gaze zcela jistě ovlivňuje veřejnost ve prospěch Izraele, což je jádrem kritiky České televize. Naši známí a kamarádi z Polska a Maďarska mi ale v posledních letech popisovali, jak vypadala jejich veřejnoprávní média v situaci, kdy se skutečně stala propagandistickými nástroji vlád. Opoziční politici do nich neměli takřka přístup, novináři vše prezentovali optikou vládních stran. Pokud se od rána do večera neustále ve vysílání opakují sebevětší bláboly, začne i ten nejzavilejší kritik establishmentu přemýšlet, jestli na nich skutečně něco není. Vliv těchto médií na veřejnou debatu byl naprosto devastující. Podobné vymývání mozků si u nás rozhodně nepřeji.

Objevily se také argumenty, že je potřeba veřejnoprávní média zničit a vybudovat znovu. Jsem si naprosto jistý, že v současné společenské atmosféře nebude možné veřejnoprávní média vybudovat znovu. Koncept veřejnoprávních médií je evropským výdobytkem poválečného sociálního státu s jeho striktní představou, že je potřeba posílit hlas veřejnosti proti vlivu ekonomických elit a politiků. Dnes bohužel vidíme zcela opačný trend, kdy některým lidem není hanba mluvit o privatizaci zdravotnictví, školství nebo důchodového systému. Nevěřím tomu, že by se taková instituce vybudovala znovu, prostě by bez náhrady zanikla. Proto mi dnes dává smysl ji bránit před politiky a oligarchy.

Změnit ČT je možné, oligarchii ne

Přestože mě zpravodajství České televize často štve a v případě Gazy je zcela jistě neobjektivní, stále je to jen malá část toho, co veřejnoprávní média produkují. Pokud se dostanou pod politickou kontrolu, ovlivní to i další aspekty jejich fungování. Máme tady stanici pro mladé Radio Wave, která dlouhodobě dělá výbornou práci, a navíc dává prostor začínajícím novinářům a moderátorům, kteří by jinak příležitost nedostali. Věnuje se navíc tématům, která současným vládním politikům leží v žaludku. Osobně jsem také fanoušek stanice Vltava. Jejich dokumenty, adaptace již proslavených i novějších knih i kulturní pořady pravidelně poslouchám. Vždy se zde objeví něco, co opravdu stojí za pozornost. Stejně tak jsou skvělé historické pořady a pásma, ve kterých zaznívají osvěžující informace a na jejichž výrobě se podílejí skuteční odborníci.

I samotná Česká televize vytváří řadu skvělých pořadů, filmů a dokumentů a dává prostor začínajícím filmařům. Často jsou to pořady a filmy, které by asi neměly šanci se na soukromých televizích prosadit, protože nejsou nutně finančně výnosné, přestože jejich společenský dopad je obrovský. Potřebujeme také kreativní laboratoř pro začínající tvůrce, novináře a moderátory. Jenom tak se může česká kultura a mediální produkce kvalitativně rozvíjet. Veřejnoprávní média tuto roli zcela jistě plní. Je naivní si představovat, že by podobná tvorba vznikala i pod politickým dohledem současné vlády. Jako příklad nám můžou posloužit třeba slova Oty Klempíře, který by rád určoval, co má v kultuře stát (tedy vláda) podporovat a co ne.

Veřejnoprávní média jsou pro rozvoj naší společnosti klíčová a měla by vyvažovat produkci médií vlastněných oligarchy a miliardáři. Většina liberálních a seriózních médií je navíc momentálně za paywallem a dostupné zpravodajství a publicistika začínají být vzácným zbožím. Postupně tak mizí mediální obsah, který by mohl konkurovat dezinformačním platformám, což má destruktivní vliv na podobu české veřejné debaty. Je zásadní, aby veřejnoprávní média nadále zveřejňovala objektivní novinářskou práci, která bude dostupná všem. I to má totiž vliv na podobu české demokracie.

Pokud skutečně toužíte po tom, aby se fungování České televize změnilo, můžete se dnes organizovat a vytvářet veřejný tlak na práci jednotlivých novinářů, zpravodajů a manažerů České televize. Bylo by skvělé, kdyby se Česká televize odstřihla od přímého vlivu politiků, který se dnes realizuje primárně skrze Radu ČT. Měla by se také prohloubit veřejná kontrola těchto institucí a média veřejné služby by se měla kritikou skutečně zabývat. Potřebujeme silnější kontrolní mechanismy a také skutečnou sebereflexi ze strany vedení ČT, aby kritika měla reálný dopad. Byl bych rád, kdyby se lidé na vrcholných postech v ČT pravidelně měnili a měli třeba i časově omezený mandát na své působení ve funkci. I to by za jasně stanovených podmínek mohlo mít vliv na to, jak bude Česká televize v budoucnosti vypadat.

Takové požadavky nepovažuji za přehnaný idealismus či naivitu. Média veřejné služby v konečném důsledku patří nám všem a měla by odrážet rozmanitost názorů a postojů české společnosti. Jejich likvidace nebo podmanění politickou mocí nepomůže vůbec nikomu – kromě politických sil, které se o jejich likvidaci a ovládnutí dlouhodobě snaží. Veřejnoprávní média považuji za jeden z evropských výdobytků poválečných demokracií podobně jako univerzální zdravotní péči, veřejné školství nebo důchodové zabezpečení. Proto si nikdy nebudu přát jejich konec, i když mě některé známé televizní tváře umí vytočit doběla.

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Jan Bělíček je literární kritik a novinář. Od konce roku 2019 je šéfredaktorem Alarmu, který v roce 2013 spoluzakládal. Píše o literatuře, kultuře, ale i politice a společnosti. S Pavlem Šplíchalem moderuje podcastu Kolaps a společně s Evou Klíčovou vytvářejí literární podcast TL;DR. | [email protected]