Druhý ročník Bienále UMPRUM, probíhající v mezaninu Veletržního paláce od 27. března do 28. června 2026, opět představuje tvorbu současných studentů školy v celé oborové šíři: obsahuje stejně užité umění, umělecko-teoretické projekty, grafický design nebo volné umění. Architekturu výstavy navrhli Jakub Herza a Magdalena Uhlířová.
Postavit koncept výstavy na generační příslušnosti do jisté míry odporuje důrazu na pluralitu a mnohočetnost perspektiv. Kurátoři Tereza Vernerová Volná a Michal Novotný se k této problematice v katalogu výstavy vyjadřují: „Přestože jsme si vědomi těchto rizik, nabízíme generační pohled na čtení tvorby současných studujících a absolvujících nikoli jako univerzální přístup, ale jako jednu z mnoha perspektiv.“
Výstavou prostupuje několik motivů charakteristických pro zkušenost generace Z. Studenti se zabývají všudypřítomností digitální reality, reflektují snahu o mnohosměrnou péči a vzájemný respekt, chaotický vztah k identitě a také sdílejí kritický postoj ve vztahu k prostředí a veřejnému prostoru.
Saturace, digitál
Určující pro formování identity jsou pro generaci Z současná digitální média nebo internet, s nimiž už její příslušníci vyrůstali. Saturace digitální realitou je součástí nás samých, digitální přístroje jsou jako další orgán v našem těle. Extrémně relevantní téma informačního přehlcení a neuchopitelnosti labilních spektakulárních vjemů zpracovala Anastázie Rainischová v krátkém animovaném snímku Sleep Dreams. Podněty přehlcený svět 2D animace se střídá s klidnou stop-motion krajinou, do níž lze alespoň na chvíli uniknout. Snímek graduje, nikoli však ke šťastnému rozuzlení, ale spíše k „uncanny“ pocitu úzkosti a beznaděje, kterým se bohužel nedá jednoduše utéct. Rainischová přitom čerpá z vlastní zkušenosti. „Často mě přepadá pocit zahlcení a mám dojem, že už nemůžu dál. Chci jen utéct, schovat se a vypnout. Není ale eskapismus jen krátkodobé a neefektivní řešení problému?“ říká v katalogu výstavy.
Jedná se o jednu z prvních českých výstav programově se věnujících generaci Z.
Markéta Královcová využívá estetiku vizuálních trendů a raných sociálních sítí a fotografii, tedy klasickou formu vyjádření na sociálních sítích, převádí do média malby. Pracuje s alternativními, inscenovanými identitami, které převádí ze světa sociálních sítí do média malby a kontextu vysokého umění. Své dvě série maleb nazvala Passenger Princess a Horse Power.
Eva Rotreklová v diplomové práci zkoumá personifikaci komerčních sfér, a to především ve formě maskotů a postaviček, jejichž funkcí je vyvolávat ve spotřebitelích osobní emoce a sympatie vedoucí k loajalitě k značce. Projekt je výstižně a ironicky pojmenován Cute Face, Nice Body, Babe, You Can Sell Me Anything. Je složený z autorské knihy, plakátů i jiných designových prvků včetně samotné instalace díla. Pojmenovává jednotlivé prvky anatomie komerčního maskota a vytváří vlastní postavičku, zvanou Mr. Moralist. V autorské knize pak popisuje maskotův fiktivní den. Kniha je prostoupená marketingovou estetikou roztomilosti a nostalgie, která je však narušovaná velkou dávkou morbidní ironie. Ironie je nedílnou součástí jazyka generace Z.
Identita v době inscenace
Anna Černíková ve videu My Body Is an Echo Chamber dekonstruuje vlastní identitu a zároveň identitu současných vizuálních médií. Využívá retro-pop estetiku hudebního videoklipu společně s chaotickým střihem, divokou subjektivní kamerou padající do tváří herců nebo technickými zastaralostmi. Vizuální jazyk klipu je nostalgicky povědomý, ale i odosobněný a naléhavý. Forma diplomové práce odkazuje k nekonečné recyklaci minulých obrazů i proměnlivosti identit.
Ondřej Kubeš reflektuje zkušenost s queer dospíváním. Queer zkušenost je téma, které generace Z obecně otevírá s větší odvahou, a je tak dalším významným pilířem generační výpovědi. Kubešova diplomová práce Fracture of the Sun je velmi tělesná – autor se dotýká témat hanby, sexuality a nahoty fyzické i symbolické. Dokumentované tělo je vizuálně přítomné v nástěnných objektech i v rezavém šatníku s oblečením. Jaký význam má oblečení v kontextu queerness? „Oděv se v queer zkušenosti stává nástrojem mimikry – prostředkem přizpůsobení, zneviditelnění i ochrany před pohledem okolí,“ dočteme se v katalogu výstavy.
Kubeš používá také materiál kůže. Ta sugeruje odcizenost i zranitelnost zároveň, sdílenou s němým živočišným druhem. Přes občasnou prvoplánovost symbolů je exprese díla citlivá a hloubavě znepokojivá. V přirozené životní situaci, kdy člověk neustále prezentuje tři verze své identity, tedy privátní, veřejnou a digitální, je těžké se ubránit vnitřní kolizi a korozi. Umělecký výraz je jen jednou z cest, jak se s osobní roztříštěností vypořádat.
Péče jako princip
Častýmtématem současných umělců je také mezidruhová empatie a respekt. Karla Kislingerová se v bakalářské práci Spolu a živí ptá, proč ubližovat dalším zvířatům pro získání nového materiálu, když jsou k dispozici způsoby, jak využít již existující „odpadní“ kusy tkaniny. Kislingerová konkrétně pracuje s českou vlnou, která svými vlastnostmi už nevyhovuje komerční produkci. Za pomoci programovatelného šicího stroje navrhuje a šije vlněné sportovní dresy, reprezentující „hru“ člověka a nečlověka v rámci jednoho habitatu a smutek nad skutečností, že většinou neprobíhá v režimu spolupráce, ale souboje. Dílo tematizuje udržitelnost i problematickou mezidruhovou hierarchii.
Napětí mezi citlivou, lidskou (až morbidní) tělesností a mimozemským, technickým chladem buduje v diplomové práci Soft Graze Marie Holá. Divákovi prezentuje skupinu objektů, které připomínají zvětšené lékařské nástroje. Skalpely a šicí jehly naznačují vyprávění o zranění a následné péči. Materiálové i významové kontrasty vybízejí k „liminálním“ diváckým pocitům. Vznikající napětí komunikuje „ambivalentní vztah mezi léčením a zraněním, péčí a násilím“.
Mezi vystavenými díly dominuje určitá aura odosobnění nebo nihilismu, příznačného vedlejšího efektu existenciálních reflexí generace Z. I práce Johany Hnízdilové Když vidím padat hvězdu, něco si přeji jako by ustupovala od sentimentu. Keramický totem inspirovaný dětskou vzpomínkou sjednocuje bělavá glazura, která emoční výpověď částečně neutralizuje.
O veřejném prostoru
Nastupující generace aktivně kriticky přemýšlí o prostoru, který sdílí s ostatními. Ve vyjádření těchto myšlenek je často aktivistická a „punkově“ smělá. Michal Tůma v projektu How to Small Budget Big Prints využívá plakátový formát A4 či A3 jako článek, ze kterého lze vytvořit alternativní typ monumentálnějšího plakátu. Je to levná DIY (zároveň kreativní a ironicky vtipná) cesta, jak se projevit ve veřejném prostoru. Tento motiv autor staví do paralely s algoritmy bojující o pozornost v digitálním prostředí.
Veřejnému prostoru se přirozeně věnovali studenti katedry architektury. Adéla Vavříková v rámci diplomové práce Notes on Prison kriticky zkoumá vězeňský systém a jeho nedůstojné struktury. Projekt s politicko-aktivistickým přesahem se věnuje jak instituci věznice jako takové, tak jejím architektonickým řešením.
Hana Turnovská se pak ve své diplomové práci věnuje otázce, co kdybychom gigantické kontejnerové překladiště v pražské Uhříněvsi propojili s městským životem odehrávajícím se bezprostředně u něj? Turnovská na překladiště nahlíží jako na příklad „ne-místa“, jak ho definuje Marc Augé. Komentuje absolutní izolovanost tohoto „přístavu“ od zbytku městské infrastruktury a zkoumá možnosti vzájemné integrace obou teritorií.
Otázky udržitelnosti a ekosystému
Generační hodnotové systémy založené na empatii a vzájemné spolupráci se dotýkají i otázek životního prostředí a udržitelnosti. Kromě už zmiňované práce Kláry Kislingerové se hierarchické pozici člověka vůči okolnímu světu věnuje třeba Marek Bulíř ve své VR videohře Remember I Was Carbohydrate. Hráč zde není postaven do klasické pozice hrdiny či hybatele děje, ale spíše do role pozorovatele. Pohybuje se světem, který nemá úplně známou podobu, ačkoliv základní fyzikální logikou stále připomíná Zemi. Hráč je nucen pouze přijímat podněty, koukat se kolem sebe a poslouchat endemické entity ve svém bezprostředním okolí. Autor tak odmítá antropocentrickou ekologii a navrhuje kompletní přehodnocení úhlu pohledu.
Adam Kvaček v diplomové práci rozvíjí tezi, že pro záchranu ohroženého druhu je nutné tento druh nejprve komodifikovat pro lidský užitek. Divákovi (spotřebiteli) nabízí jednorázový kompostovatelný příbor z přírodního zdroje. Ačkoliv se prototyp příboru může zdát jako nová udržitelná alternativa, skrývá se za ním kritická polemika. Užitý biomateriál je totiž ze šídlatky, kriticky ohroženého druhu rostliny. Možná, že když pro šídlatku najdeme nové, ekonomicky atraktivní využití, budeme mít motivaci tento druh chránit. Svůj projekt Kvaček nazval Paradox of Isoëtes: Future of Almost Lost Species.
Děsivá neuchopitelnost budoucnosti
Bienále UMPRUM představilo tvůrčí tendence současných studentů perspektivou jejich generační příslušnosti. Jedná se o jednu z prvních českých výstav programově se věnujících generaci Z jako takové. Umělecká škola ve spolupráci s galerií mladým vystavujícím poskytuje významnou platformu a zve novou generaci k dialogu na profesionální bázi.
Co se týče „uživatelského rozhraní“ výstavy, hned ze začátku mě zaskočily fluorescentně zelené štítky s anotacemi popisujícími jednotlivá díla. Jejich sytý neon po pár desítkách sekund přehlcoval moje sítnice až k závrati. Mohl by to být vtipný kurátorský záměr přiblížení všudypřítomné informační povodně, po chvíli procházení výstavy ale štítky působily spíš jako překážka.
Samotní umělci využívají různých médií, patrný je vztah k digitálním formátům nebo naopak cílený odklon od nich. Některá díla bohužel nekomunikují svůj záměr dost vrstevnatě a výstižně. Převládající nálada každopádně koresponduje s mnohými teoretickými úvahami o generaci Z z posledních let. Autoři tvoří spíše v úzkostných a pesimistických expresích, případně v reakci na tyto pocity volí jako strategii péči a společné fungování. To přímo koreluje s děsivou neuchopitelností přítomnosti, do které raně dospělá generace vstupuje.
Autorka je umělkyně a kurátorka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás