Pražské zastupitelstvo schválilo návrh na postavení pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí v Praze. Díky soustavné činnosti Spolku Radecký je věc do velké míry připravena a v roce 260. výročí vojevůdcova narození by mohla realizace pomníku pokročit. Nebo je to jen předvolební plácnutí do vody, protože se těžko sežene dostatek peněz? A proč by nás to vůbec mělo zajímat?
Již řadu století je v evropských městech zvykem stavět monumentální, často jezdecké sochy na počest významných panovníků a vojevůdců. Stávají na vysokém soklu, provedeny v bronzu a kameni, ztělesňují ambici na věčné trvání slávy a nevyhnutelně kolem sebe šíří atmosféru nadvlády. I když se postupem času začaly vztyčovat podobné pomníky i dalším mužům, a nakonec i ženám či nemateriálním ideám, muži zvláště proslavení úspěšně organizovaným násilím na nás shlížejí z výšky i nadále.
K nastolujícím symbolickým aktům nového pojetí české politiky patřilo po první světové válce celkem samozřejmě také odstranění veřejných pomníků, které ztělesňovaly nadvládu starého režimu. Opravdu je na místě je revokovat?
Podle spisovatele Roberta Musila sebemonumentálnější pomník zevšední a už ho ve skutečnosti nevidíme, i když kolem něj chodíme každý den. Je to možná pravda psychologická, ale nikoli politická. Pomník obsazuje své místo, ovládá sdílený prostor města, je vždy připraven být centrem oslavné – ale třeba i subversivní – performance, jiným akcím může svou přítomností bránit. Dá se dokonce říci, že pomník jako ohnisko společenské paměti sestává nejen z hmotné sochy a stabilizační masy soklu, ale že k němu nezbytně přísluší také všechno dění, které se k němu vztahuje, a tím se podílí na utváření politické veřejnosti. Pomník Svatého Václava od Josefa Václava Myslbeka (1912) před Národním muzeem v Praze je centrem, k němuž se lidé scházejí, když se něco dramatického děje, aniž by se museli na místě domlouvat, a aniž by nějak vědomě věřili ve Václavovu úlohu jako nehmotného ale reálného „vládce české země“.
Naplnění touhy po věčném trvání pomníku státníka či válečníka nejednou znemožní běh dějin, kdy se dotyčné osobnosti a jimi ztělesněné události mohou stát nežádoucími. Nedávný rozruch z odstraňování soch otrokářů a amerických jižanských vojevůdců v anglosaských zemích nemohl překvapit Středoevropany, kteří bourání pomníků znají velmi dobře. V Praze jsme se dokonce zapsali do dějin vztyčením (1955) a rychlým zbouráním (1962) rekordně velikého, šestnáctimetrového Stalinova pomníku od sochaře Otakara Švece. Stalin věren svému jménu podlehl až několika detonacím výbušnin, Radecký byl díky ochranářskému zásahu Klubu za starou Prahu v roce 1919 racionálně rozmontován a uložen do muzea.
Umění na ulici
Kníže Václav na koni je vybaven vojenskými atributy, přestože nebyl vojevůdcem, naopak byl světcem, konstruovaným jako ztělesnění křesťanské lásky ve světě plném vzájemné krutosti. Pokud je pomník dobrým a úspěšným uměleckým dílem, dokáže právě takové mnohoznačnosti výmluvně a přesvědčivě vyjádřit. Stejně jako jiná díla ve veřejném prostoru pak lze pomníky oceňovat jako způsob, jakým mohou být konfrontováni s uměním i lidé, kteří by je sami nevyhledali. Jde tedy v tomto smyslu o cennou demokratizaci přístupu k uměleckému prožitku pro nejširší vrstvy obyvatelstva. I když se někteří domnívají, že politicky motivovaný pomník uměleckým dílem vůbec být nemůže, ty, které zmiňuji v tomto textu, lze zároveň hodnotit jako umělecká díla.
Nijak strhující figurální styl sousoší maršála Radeckého od pozdně neoklasicistních pražských sochařů, bratrů Josefa a Emanuela Maxů, se soustřeďuje na suše popisné ztvárnění věcných detailů vojenské výzbroje a výstroje i fyziognomie vojáků. Hlavním výrazovým prostředkem díla je ikonografie vojevůdce vyzvednutého na štít zástupci jednotlivých zbraní v jeho armádě. Mělo jít podle dobového přesvědčení o germánské triumfální gesto, ve skutečnosti je balancování na štítě antikizující figura, jejíž proměny lze až k Radeckému sledovat v umění kontinuálně od 15. století. Obecněji viděno je to kompozice, která zcela přímočaře vyjadřuje hierarchický ideál nadřazenosti ovládajícího nad ovládanou masou. Srozumitelnost ve spojení s nereálnou stylizací ji také předurčily pro hojné využívání v politické karikatuře.
Pokud mohu soudit z nadšení studenstva, které jsem každoročně vodila do Lapidária Národního muzea na Výstavišti (což je jedno z nejzajímavějších pražských muzeí, pro havarijní stav bohužel již zase uzavřené), Radeckého pomník velmi dobře funguje jako umělecké dílo v muzeu. Je tam nenásilně aktualizován při blízkém fyzickém setkání s obrovskou hmotou v těsném prostoru. Jeho bizarní figury a nelogická ikonografie vyvolávaly velký zájem, směs pravého uměleckého prožitku s cimrmanovskou absurditou a postmoderním bizárem.
Pražští maršálové
Josef Václav Radecký z Radče se odhalení svého pomníku málem dožil, když ve věku dvaadevadesáti let v roce 1858 zemřel. Pocházel z domácího (nejen zemsky, ale i „etnicky“ českého) šlechtického rodu, byl ovšem úspěšným příkladem nad-etnické politické identity Rakušana. Proslavil se jako vojevůdce ve válce proti Napoleonovi, organizátor armády, a především pak vítězným potlačením italských povstání proti Habsburkům. Mladý císař František Josef I. si jej vážil jako zachránce monarchie, a proto se stal maršál Radecký symbolem soudržnosti jejích národů. Koncepce pomníku, tehdy dobře srozumitelná, spočívala především v oslavě rakouské armády jako nadnárodního organismu, jehož hierarchická povaha je naplněna upřímnou oddaností mužstva vůči velení a „otcovskou“ péčí velitele o mužstvo. Je zcela pochopitelné, že hned po vyhlášení republiky na podzim 1918 byl pomník zakryt plachtou, protože současníci měli ještě v živé paměti záměry při jeho vztyčení i význam ikonografie.
Porovnejme otázku obnovy Radeckého pomníku s nedávnou argumentací kolem odstranění pražského pomníku jiného maršála, sovětského vojevůdce Koněva od sochaře Zdeňka Krybuse (1980). Pro jeho odstranění byly tři důvody. Koněv sice velel vojskům, která osvobodila Prahu v květnu 1945, ale kromě dalšího měl na svědomí potlačení maďarského povstání 1956. Radecký jako vítěz nad revolučními povstalci roku 1848 je sice nikoliv v domácích, ale v italských dějinách nepřehlédnutelným reprezentantem reakce. Zadruhé Koněvův pomník byl vztyčen v době normalizace, kdy už sovětský tank nebyl ztělesněním osvobození, nýbrž okupace ze srpna 1968. Radecký byl instrumentalizován pro ideu armády jako opory a pojiva rakousko-uherské monarchie. A nakonec se mluvilo také o nevelké umělecké kvalitě Koněvovy sochy. Radeckého pomník byl po většinu 20. století považován za exemplární doklad formálního i ideového úpadku českého umění, dnes je ovšem uznáván jako kvalitní projev své doby. V tomto bodě má 167 let starý pomník výhodu, protože umělecké docenění pozdně socialistického realismu nás teprve čeká.
Minulost se neopakuje
Obnovu Radeckého monumentu podporuje řada odborníků a odbornic s tím, že je nejvyšší čas, abychom se naučili vnímat dějiny českých zemí za vlády rodu Habsburků jako dějiny „naše“, a ne „jejich, cizí“. Radecký byl významnou osobností tohoto příběhu. S tím lze určitě souhlasit. Dokonce ani úvahu o potřebě povzbudit vzorem velkého vojevůdce českou tradici brannosti nelze v dnešním stavu světa jednoduše odmítnout, i když duch a smysl Radeckého obrany monarchie měl spíš koloniální rysy. Ostatně pro povzbuzení bojového ducha v Praze už jeden monumentální pomník máme: protivládního rebela a nábožensky motivovaného husitského válečníka Jana Žižku od Bohumila Kafky (1950).
Zásadní problém takového odůvodnění potřeby Radeckého pomníku ale je, že dějiny se nejen neopakují, ale jsou jednosměrné. Co se stalo, stalo se – a to se v tomto případě týká silného politického gesta odstranění pomníku. Můžeme si o první republice myslet leccos, nelze ale popřít její demokratický étos. Na něj se ostatně dodnes česká politika odvolává jako na vlastní legitimizační mýtus, takže roli vlídného, byť přísného tatíčka obsazuje T. G. Masaryk a nikoli Radecký. K nastolujícím symbolickým aktům nového pojetí české politiky patřilo po první světové válce celkem samozřejmě také odstranění veřejných pomníků, které ztělesňovaly nadvládu starého režimu. Opravdu je na místě je revokovat?
Související článek:
Je nasnadě se takto ptát, protože některá z těchto symbolických gest nastolení demokracie už odvolána byla. Mariánský sloup máme zpět v napodobenině, císař František I. se do svého pomníku s kašnou (1850) na Smetanově nábřeží potichu vrátil už v roce 2003 coby kopie originálu, který zůstal v Lapidáriu (a je mimochodem od téhož Josefa Maxe). Lze předpokládat, že stejně jako před časem bude stanovisko Národního muzea k vydání Radeckého sousoší, přinejmenším to odborné, negativní. Proces stávání se sbírkovým exponátem je samotným principem jednosměrnosti dějin a deakvizice vyžadují opravdu mimořádnou situaci, jakou byly například restituce majetku církevních institucí počátkem devadesátých let. Můžeme vytvářet interpretační časové smyčky, ale materiální rekonstrukce je vždy zároveň také aktuální konstrukcí.
Na parlamentním parkovišti
Masivní pomník Radeckého byl silným gestem obsazení veřejného prostoru a masivně hmotným ztělesněním symbolických hodnot. Na místě, kde stál původně, vedou tramvajové koleje, takže k argumentům proti obnově před patnácti lety patřilo tvrzení, že se tam dnes už prostě nevejde. Poté, co byla Poslanecká sněmovna donucena zrušit své parkoviště v centru památkové rezervace, se místo pro obnovený Radeckého pomník uvolnilo v levé horní části dolního Malostranského náměstí. Jenže nové místo není zdaleka neutrální. Prázdné je proto, že pomník francouzského historika Ernesta Denise od Karla Dvořáka (1928), postavený v rámci oslav desátého výročí vzniku meziválečné Československé republiky, byl odstraněn v roce 1941 (a 2003 nahrazen jen pamětní deskou). Dnes zapomenutého Denise totiž frankofilní politika první republiky připomínala jako spolutvůrce ideje samostatného státu, což nevyhovovalo stejně nacistické správě jako nadvládě marxisticko-leninské ideologie dějin.
Parlamentní parkoviště v těchto místech dlouho vzdorovalo nejen proto, že jsou poslanci líní chodit. Hodilo se jim mít „technicky“ obsazenou jedinou plochu v blízkosti budov Parlamentní sněmovny i Senátu, kde se mohou konat politické demonstrace. Od roku 2016 je ve všech ostatních ulicích v okolí výslovně zakázala novela zákona o právu shromažďovacím, a poslance tedy nelze fyzicky konfrontovat s protestem občanů. Opětovné zabrání větší části jediné dostupné plochy poblíž parlamentu, kde lze vyjadřovat politický názor, pomníkem, jehož vlastním tématem je názorně ztělesněná nerovnost a adorace mocenské složky státu, by bylo gestem, které by snadno mohlo být podezřelé z dalšího omezování svobody politického projevu.
Kulturní války se vedou v realitě
Pomník nestačí hodnotit pouze z hlediska historického kádrového profilu toho, koho připomíná. A nestačí o něm uvažovat jako o více či méně kvalitním umění. Podstatné je to, co dělá materiální realita pomníku ve městě. Není to totiž informace o minulosti, ale živé místo současnosti, zhmotněná idea tělesně přítomná ve veřejném prostoru, který obsazuje i formuje.
Nelze se jen tak tvářit, že se nestala nějaká minulost, která se někomu nelíbí, tedy v tomto případě že habsburská monarchie z boží milosti nebyla nahrazena demokratickou a sekulární republikou. Přesněji řečeno, hmotné symboly nežádoucí minulosti se dají odstranit (jako třeba Hotel Praha nebo Transgas), ale jejich obnova nebo náhrada dokumentem té „správné“ minulosti není neutrální restitucí, ale aktuálním činem nové redefinice dějin. Mariánský sloup od Jana Jiřího Bendla (1650) byl vztyčen jako památník náboženských válek a jeho obnova mohla být nesena určitým druhem konzervativní ale upřímné zbožnosti, byť ji využil konzervativní klerikalismus. Habsburským památníkům tento rozměr chybí. O Radeckém by se mělo diskutovat jako o nově stavěném pomníku. Kolik a jakých zastánců kromě radních Jana Wolfa (KDU-ČSL) a Jiřího Pospíšila (TOP 09) má nostalgie po před-demokratických poměrech, hierarchické společnosti a po silné armádě oddané svému (voje)vůdci?
Jako předvolební téma kulturní války bude spor o nové postavení Radeckého pomníku zdánlivě neškodným zástupným tématem odvádějícím pozornost od ekonomických a sociálních otázek. Ovšem redukovat společnost jen na ekonomicko-politickou rovinu a domnívat se, že spory o symboly a hodnoty lze vždy převést buď na třídní boj nebo na finance, se již často ukázalo jako nerozumné. Pomníky jsou významnými uzly sítě celospolečenské komunikace, která tvoří osnovu politiky jakožto managementu sdíleného světa. Není lhostejné, jaké mocenské gesto a která ztělesněná idea obsazuje veřejný prostor jako místo, kde politiku tvoří její skuteční aktéři, což jsme my všichni.
Milena Bartlová je historička umění.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás