Je horko. Nedá se s tím nic dělat

Je teprve červen a v Evropě udeřila bez nadsázky smrtící vlna veder, která tentokrát nemíjí ani Českou republiku – tuto Mekku zdravého rozumu, v níž se s klimatickou krizí nedá nic dělat a kde se mantrou politiků stalo maximálně tak tvrzení, že se musíme adaptovat. Adaptace nicméně s vládou Andreje Babiše vypadá jako fakticky zrušená Zelená úsporám, v jejímž rámci byly dotovány projekty na akumulaci dešťové vody nebo izolaci domů a budov, což je funkční ochrana před úniky tepla v zimě a přehříváním budov v létě.

Politici přesouvající se mezi klimatizovanými kancelářemi klimatizovanými auty neberou životy a zdraví obyvatel na ulicích evidentně vážně.

Energii pak vláda napřela do likvidace ministerstva životního prostředí, boje proti „větrným mlýnům“, vyhazování expertů a nabírání klimatických dezinformátorů. Adaptace v této zemi připomíná ze všeho nejvíc vystřelení mozku z hlavy, abychom se složitými zákrutami světa zbytečně netrápili.

Sebevražda jako adaptační strategie

Nicméně „adaptace“ stejně jako boj proti klimatické změně je dlouhodobá záležitost a ani žádná z předchozích vlád se v tomto směru nepřetrhla. Nejvýraznější zásek Fialovy vlády tak nejspíš byl boj za zrušení emisní normy Euro 7. V jiných oblastech převažoval despekt k obnovitelným zdrojům energie a nulový zájem o zajištění uhlíkové neutrality České republiky.

Jistě, na opatření proti změnám klimatu tato země nevěří. Politické elity ve státě ovládaném fosilními oligarchy prostě shodou náhod přísahají na přizpůsobení se. A toto přizpůsobení pak připomíná stromy evropských lesů, které – jak vědci nedávno zjistili – reagují na extrémní stres z horka faktickou sebevraždou.

K samotné adaptaci by mělo docházet lokálně. Specificky v místech, kde se nachází největší koncentrace obyvatel ohrožených extrémními vedry, která přináší klimatická změna, bez ohledu na to, co si o ní myslí Motoristé. Tuto adaptaci zažíváme v těchto dnech zvláště intenzivně v největších českých městech, v nichž například cesta veřejnou dopravou je regulérní ruskou ruletou se zdravím a lidskými životy. V Praze i Brně je šance na klimatizovaný dopravní prostředek zhruba padesát na padesát. V obou městech však šance na výhru v loterii dramaticky klesá v případě tramvají, neboť v obou městech drtivě převažují pojízdné pečící trouby bez přísunu chlazeného vzduchu. Nedá se nic dělat, rozpočty měst mají jiné priority. Třeba další městské okruhy a parkovací domy pro auta.

Adaptace se však netýká jen dopravy, je to komplexní transformace měst. Problém je přitom už v samotné rétorice, která se stále vztahuje k budoucnosti – že se tedy adaptovat teprve budeme, zatímco extrémní teploty už jsou tady několik let s námi. Politici mají štěstí, že si lidé nekladou častěji otázku, co v uplynulých letech dělali a proč to ve městech působí dojmem, jako by se vůbec nic nezměnilo.

Ne že by se nedělalo nic. Praha, Brno i další města mají své klimatické plány a postupně „něco“ dělají. Počet klimatizované veřejné dopravy pomalu, hodně pomalu, roste. Sem tam přibude kus trávníku na nějaké střeše, někam se podaří vysadit pár stromů, občas přibydou průsaky pod chodníky k zadržení dešťové vody nebo jedno dvě pítka do veřejného prostoru. Tempo však absolutně nestíhá realitu. Politici přesouvající se mezi klimatizovanými kancelářemi klimatizovanými auty neberou životy a zdraví obyvatel na ulicích evidentně vážně.

Dohnala nás absurdní rétorika postavená na falešném dilematu: nebudeme s klimatem bojovat, ale přizpůsobíme se, což ve skutečnosti vedlo pouze k tomu, že neděláme prakticky nic v žádné oblasti. Celé toto dilema je falešné. Stav klimatu je už natolik vychýlen, že se musíme drasticky adaptovat a současně musíme zabránit tomu, aby se situace dále prudce zhoršovala – což znamená dekarbonizovat a změnit současný způsob života. Není úplně náhoda, že v adaptačních opatřeních jsou nejdále ty země či města, které současně prudce změnily kurz směrem k obnovitelným zdrojům a uhlíkové neutralitě – protože buď děláte obojí, nebo nic.

Vídeň aneb jiný svět

Příkladem může být nedaleká Vídeň, která se nachází v prakticky stejných klimatických podmínkách jako většina našich měst. Její strategie sahá v obou oblastech mnohem dál, než si česká města dovolí představit. Pokud jde o dekarbonizaci, chce být Vídeň do roku 2040 klimaticky neutrální, získávat energii z obnovitelných zdrojů, stát se cirkulární a udržitelnou ekonomikou a přesunout většinu dopravy z aut do veřejné a cyklistické dopravy. To znamená, že přijímá opatření, která auta eliminují a upřednostňují lidštější způsoby dopravy. Ulice mohou být díky tomu mnohem více osázené stromy a zelení, což snižuje teplotu. Město je vybaveno stínícími plachtami nebo vodními prvky v rámci konceptu Coole Straße. Jiným principem je „houbové město“, kdy se pod zpevněnými povrchy vytváří speciální podkladová vrstva z drceného kamene a humusu. Tento prostor funguje jako obří podzemní houba – zadržuje dešťovou vodu, která pak napájí kořeny stromů, díky čemuž mohou přežít vedra a současně ochlazovat prostor okolo sebe.

Klimatická opatření jsou integrována do vídeňského stavebního řádu. Zelená infrastruktura je zákonnou povinností. Územní plány Vídně u novostaveb plošně nařizují instalaci zelených střech všude tam, kde je to technicky možné. Zákon o kanalizaci striktně omezuje plošné napojování dešťových svodů do jednotné kanalizační sítě. Nové developerské projekty i velké městské rekonstrukce musí srážkovou vodu zadržet, zasáknout nebo odpařit přímo na pozemku prostřednictvím tzv. dešťových zahrad.

Vídeň do adaptačních opatření investuje jen letos miliardu eur, která zamíří například do vodní infrastruktury nebo do rekonstrukce a budování nových zelených ploch v celkovém rozsahu 240 tisíc metrů čtverečních do poloviny příštího roku. Součástí adaptačních opatření jsou také například cenově dostupné plovárny pro všechny obyvatele nebo budování malých parků v husté zástavbě.

Pro srovnání: největším investičním projektem takřka sousedního Brna je letos nejspíš hokejová hala za cca sedm miliard, což je obří plechová bouda obehnaná černou asfaltovou plochou povrchového parkoviště, jako by se snad klimatická změna města na samém jihu země vůbec netýkala. Přitom vlny veder zasahují právě Brno třikrát častěji, než je průměr republiky. Politikům je to jedno, hlavně, že se do voleb stihne fotka před hokejovou arénou.

Sociálními sítěmi koluje obrázek z francouzské televize z roku 2014, kde se snažili ilustrovat hrozbu klimatické změny pomocí fiktivní předpovědi na rok 2050. Mapa ukazuje fiktivní teploty atakující čtyřicet stupňů. Uběhlo pouhých dvanáct let a realita tuto dystopii překonala. Mnohem dříve a s vyššími teplotami. Možná, že kdyby politici jezdili alespoň po městech méně svými limuzínami a častěji tramvajemi, žili bychom všichni v trochu lepším světě.