„Až příště uvidíš dvě ženský, jak utíkají z Gapu / s náručí plnou hadrů ještě přidělaných k ramínkám, / skočí do auta, šlápnou na plyn a jsou pryč, / tak jestli chceš něco udělat, vstaň a zatleskej jim,“ rapoval Boots Riley v roce 2006 na desce své skupiny The Coup. Píseň se jmenovala I Love Boosters a byla ódou na zlodějky, které kradou v obchodech značkové oblečení a pak je prodávají na černém trhu za pár šupů. Takže si je mohou dovolit i chudí rappeři z The Coup.
Přesně o dvě dekády později věnoval Riley v roli režiséra a scenáristy zlodějkám z písně svůj druhý celovečerní film. Ztřeštěná, surreálná sci-fi s jasným antikapitalistickým poselstvím I Love Boosters měla v březnu premiéru na festivalu SXSW (South by Southwest) a o dva měsíce později vstoupila i do amerických kin.
I Love Boosters můžeme považovat za první výraznější celovečerní filmový příspěvek k afrosurrealismu.
Trio zlodějek Corvette, Mariah a Sade (alias Velvet Gang) operuje v ulicích sanfranciské Bay Area a jejich cílem jsou hlavně butiky korporace Metro Designers slavné módní návrhářky Christie Smith (Demi Moore). Corvette (Keke Palmer) sama navrhuje oblečení a módní ikonu obdivuje, ale když zjistí, že jí ukradla její nápad a Velvet Gang v televizním rozhovoru nazve „pouličními děvkami z nižší třídy“, dopálí ji to a její zlodějský zápal dostane ještě zuřivější rozměr.
Do války Velvet Gangu proti Metro Designers pak nečekaně zasáhne dělnice Jianhu (Poppy Liu), která pracuje v čínském sweatshopu korporace. Když se zmocní tajného vynálezu teleportéru, přesune se do San Francisca a přidá se k Velvet Gangu. Zlodějky teď s pomocí přístroje mohou z butiků doslova vysávat oblečení a teleportovat ho zpátky na druhou stranu zeměkoule. Tady se příběh I Love Boosters utrhne z řetězu a v druhé polovině filmu hraje důležitou roli mimo jiné i nový druh oblečení, který nahrazuje lidskou kůži.
Stroj na dialektický materialismus
Boots Riley s I Love Boosters navazuje na osm let starou úspěšnou filmovou alegorii Sorry to Bother You, která byla pro změnu pojmenovaná podle alba The Coup z roku 2012. Hlavní hrdina Afroameričan Cassius začne mluvit bělošským akcentem a odstartuje oslnivou kariéru v telemarketingu. Ani tady ale Rileymu kritika institucionalizovaného rasismu a společenských nerovností nestačí a přepne do surreálného modu. Jak Cassius stoupá v korporátním žebříku, odhalí, že se firma chystá zmutovat své zaměstnance do podoby výkonného hybridu člověka a koně a že jeho chtějí využít jako náborového pracovníka, který má přesvědčovat zaměstanance, jak výhodné to je.
Sorry to Bother You nakoplo kariéru herce Lakeitha Stanfielda, který pak zazářil v roli Daria v seriálu Atlanta Donalda Glovera a má i oscarovou nominaci za film Jidáš a černý mesiáš. V I Love Boosters si Stanfield zahrál vedlejší roli démona, který vysává své oběti při orálním sexu. Metafora vysávání je ve filmu všudypřítomná a odkazuje k Marxovu popisu kapitalismu jako systému, jenž z práce dělníků vysává nadhodnotu. „Zlodějina není vně kapitalismu, ale je tím, na čem je postavený,“ prohlašuje Riley v aktuálním rozhovoru pro The Guardian a ve filmu upozorňuje na zneužívání levné pracovní síly ve třetím světě.
V jedné scéně prodavači z butiků Metro Designers zjistí, že jim společnost strhává z platu peníze za pracovní oblečení, které musí povinně nosit. Čínský transportér/vysavač má alternativní nastavení podle pouček dialektického materialismu jako „situační akcelerátor“ (akceleruje konflikty uvnitř věcí) a „dekonstrukce“ (rozloží věci na původní materiál). Když se tato funkce aplikuje na oblečení Metro Designers, promění se šaty v kusy látky a zároveň se vyléčí nemoci, kterými se při práci v toxickém prostředí nakazili dělníci v čínském sweatshopu. Ve finále ho proto hrdinky použijí na celebrity během opulentní módní přehlídky, kde všichni zůstanou nazí.
Realita plná absurdity
Nejviditelnějším terčem satiry je ve filmu módní průmysl. Nafoukaná návrhářka Christie trousí moudra o tom, že nemůžeme změnit svět, ale můžeme změnit, jak ho lidé vnímají, a tím ho udělat krásnějším. O svých módních experimentech mluví jako o umění, ale lidé jsou zjevně jen prázdné plátno pro její velikášské ambice. Naproti tomu Corvette chce lidi oblékat co nejlevněji a nejudržitelněji.
Z estetiky divoké módní přehlídky vychází i vizualita snímku – pestrobarevný film je doslova přeplněný bizarními módními kreacemi. Vytvořila je návrhářka Shirley Kurata, která stála i za podobně maximalistickými oděvy v indie komedii Všechno, všude, najednou z roku 2022. Každá scéna je napěchovaná drobnými vizuálními vtipy a film občas s chutí přepne do grotesky. Jako když se ocitneme v sídle Metro Designers, umístěném v extravagantní budově schválně postavené nakřivo, což z každého pohybu po místnosti dělá scénku jako z filmů Bustera Keatona.
K vrcholům filmu patří také automobilová honička v několikapatrovém hypermarketu nebo opakující se snová scéna, v níž hrdinku pronásleduje obří koule z nezaplacených účtenek, která se valí strmými ulicemi San Francisca. K tomu připočtěte ještě partu nešťastníků doslova vysvlečených z kůže, kteří bloudí městem a hledají svoje „obleky“.
Je to zábavná podívaná, která se ale až příliš často rozpadá do série vtipných scének, jež trochu podkopávají hlavní kritickou linku filmu. Právě tato fragmentárnost a ochota podřizovat vyprávění asociacím ovšem dobře odpovídá principům afrosurrealismu, jehož obrysy načrtl už v sedmdesátých letech afroamerický esejista Amiri Baraka. Na rozdíl od známějšího afrofuturismu tvůrce afro-surrealismu nezajímá budoucnost, ale soustředí se na žitou současnost rasové menšiny, kterou nahlížejí jako plnou absurdity. Od spisovatelů, jako jsou Toni Morrison (román Milovaná), Ralph Ellison (Neviditelný muž) nebo Henry Dumas (Koráb kostí), se impulzy afro-surrealismu rozšířily i do vizuální tvorby. Dobrým příkladem je klipový film Lemonade zpěvačky Beyoncé, už výše zmíněná Atlanta nebo seriál Náhodný hustokrutěpřísný skutky (Random Acts of Flyness) od Terence Nanceho.
„Afrosurrealismus vychází z předpokladu, že za tímto viditelným světem existuje neviditelný svět, který usiluje o své zjevení, a naším úkolem je jej odhalovat,“ píše ve svém Manifestu afrosurrealismu (2012) publicista D. Scot Miller a žánr spojuje třeba s díly rapperů jako Ghostface Killah či DOOM nebo malíře Jeana-Michela Basquiata. Žitá zkušenost afroamerické menšiny v bílém kapitalismu je nutí vidět svět novým, neotřelým způsobem, který je zároveň fantastický a zároveň má kořeny v komplikované současnosti.
I Love Boosters můžeme považovat za první výraznější celovečerní filmový příspěvek k afrosurrealismu. Chaotický, nesoustředěný a občas vyloženě zmatený film, který ale svou divokou imaginací a politickou drzostí nemá v současné americké kinematografii moc konkurence.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás