Série Bastardi je fascinujícím úkazem. Když roku 2010 odpremiéroval první díl, šlo o vysněné dílo filmaře samouka Tomáše Magnuska, který se jako producent a scenárista rozhodl přetavit do filmového formátu své pedagogické zkušenosti ze speciální školy. Bastardi, částí společnosti oceňované za to, že nasvěcují jindy zamlčované problémy spojené s vyloučenými oblastmi, prošly zajímavou proměnou. Brutálně vážně se beroucí trilogii a následně sentimentálně ulepenou čtyřku teď doplňuje pátý díl a zároveň pokus o čistou komedii. Magnusek si totiž uvědomuje nároky své cílovky, a především její generační obměnu.
Zpočátku Magnuskova tvorba cílila na seniory, čímž se stala jakýmsi filmovým ekvivalentem bezpáteřních prodavačů hrnců. Už jeho první projekt Pamětnice z roku 2009 je hořkosladkou taškařicí o lidech po osmdesátce. Po neúspěchu v kinech s ním objížděl domovy důchodců, jež pro něj znamenaly a znamenají značný zdroj příjmů. Obsazení Bastardů tvoří především také „pamětnické“ normalizační hvězdy a osobnosti, jejichž kariéra je dávno za zenitem. Známé tváře ale jinak fušerskému projektu dodaly legitimitu a mediální pozornost.
Jde o variaci, respektive imitaci, loňského Řezníkova hitu Na plech. Ten má ale víc energie i drzosti a pro reprezentaci Romů dělá mnohem víc, byť taktéž v žánrově hyperbolizovaném balení.
Na první díl přišlo zdrcujícím kritikám navzdory z dnešního pohledu slušných 86 tisíc diváků. Film totiž dle marketingových poutáků otevíral téma, o kterém nikdo nemá odvahu mluvit. Čili tristní stav speciálních škol, kdy žáci nadávají učitelům, mlátí je a v krajním případě i zabijí. Právě odkazem na tuto „syrovou realitu“ se film zaštiťoval. S realitou to ale samozřejmě nemělo nic společného. A byť nešlo o prvoplánový rasismus, vyvažující prvky byly maximálně alibistické, jako když dá učitel Majer pěstí neonacistovi. V zásadě jde o filmy zhmotňující hlášku „nejsem rasista, ale…“.
Magnusek ve filmech kombinoval dvě roviny. Nadsazenou žánrovou optiku s nádechem gangsterky a reflexi skutečných společenských problémů. Jím ztvárněný protagonista Majer přichází na speciální maloměstskou školu poté, co zde byla znásilněná a zabitá jeho sestra, tamní pedagožka. Ukáže se, že brutální čin měla na svědomí trojice žáků, v čele s Dostálem, synem lokálního mafiána.
Vyprávění prvního dílu ukazovalo Majera jako pomyslného spasitele, jenž k problematickým dětem našel lidský přístup. Namísto vynucování autority volil přátelství a empatii, děti bral třeba do přírody a cvičil s nimi divadlo. Vedle hodného a progresivního učitele je ale Majer také mstitel a trojici mladistvých vrahů postupně brutálně zlikviduje.
Jde o jakousi upatlaně odpornou variaci Přání smrti s Charlesem Bronsonem, jenž se coby člověk z davu po vraždě a znásilnění své ženy a dcery vydává zlikvidovat všechny za čin odpovědné. Ve druhém díle Majer prchá před pomstychtivou mafií, v tom třetím stane před soudem. Trpitelsky ukazuje, jak jím veřejnost opovrhuje, řada hlasů jej však obhajuje, protože město na vlastní pěst zbavil grázlů.
Majerova ublíženost
Magnuskovy filmy jsou neumětelské, scénáře ohýbají kauzalitu s absurdní účelovostí a absencí logiky. Jde o kinematografii afektu, v níž má každá scéna šokovat. K tomu si přidejte obludně plochou digitální kameru, absenci inscenačního citu, mechanicky nesmyslnou střihovou skladbu a vyjdou vám na první pohled výsostně amatérská dílka, kterým se pro jejich nesoudnost, sebevážnost a absenci sebereflexe rádi vysmějeme.
Hysterická forma se v něčem navrací k exploatačním kořenům devadesátých let, primárně kusům, jako je například Nahota na prodej. Nenávist, kterou filmy vyvolávají, je srovnatelná s agresivními komentáři na Facebooku. Vyobrazení Romů je ponižující a spoléhá na ty nejhorší stereotypy. Romské děti a jejich rodiče jsou hrozbou a utlačovateli majoritní bílé společnosti, primárně střední třídy. Jádro vyprávění netkví v hledání východisek, ohledávání kořenů problému, nýbrž v exhibici Majerovy ublíženosti. Zneuznaného mesiáše, pro jehož vraždění by měl mít každý slušný člověk pochopení.
Magnusek často obvinění z rasistického vyznění filmů odmítá s tím, že má poloromskou manželku, Romové v jeho filmech hrají dobrovolně a on jim dává možnost se zviditelnit. Vyprávění ale nevychází zevnitř romské komunity a práce s neherci je výsostně exploatační. Divákům potvrzují ty nejhorší možné předsudky a útočí na ty nejlacinější lidské pudy.
Pokud by šlo o jen nadsazenou gangsterku, mávli bychom nad vším tím nevkusem rukou. Série se ale vždy prezentovala jako něco, co odráží realitu, na což řada diváků ochotně skočila. Magnusek tak nejvíce pochlebuje a konvenuje následovníkům „sládkovské“ školy.
V druhém díle Bastardů je scéna, kdy jeden z Romů Majera provází po ghettu a vysvětluje, že všechno špatné plyne ze sociálního vyloučení. Magnusek tedy v povrchní rovině správně vnímá souvislosti, ve filmech je však rozhodně nedemonstruje. Na prostoru tří celovečerních stopáží se nevěnuje zkoumání problému, nýbrž se zabývá hlavně obhajobou Majera.
Magnusek je jako tvůrce populista. Pokud bychom za něj měli nechat mluvit jeho filmy, vychází jako člověk se zrůdně pokřiveným vnímáním světa, od racionality zcela odtržený. Říká nám, že veškeré problémy ze světa sprovodíme násilím. Vede nás k představě, že se společensky a rasově vyloučení lidé nikdy nedokážou adaptovat. Co na tom, že je mezi nimi jeden bílý mafiánský synátor a město je prorostlé korupcí. Ukřičená tonalita strhává pozornost právě na zlá „cikáňata“. Bastardi jsou zkrátka zhmotněním latentního rasismu, kde potenciál širšího dopadu snímku naštěstí sráží mizerná filmařina.
Všechno je pravda
Pro mnoho lidí se trilogie stala postupem let kultovní záležitostí především stran hlášek a kreativních nadávek zkažených dětí. I když dvojka nalákala něco málo přes 50 tisíc diváků a trojka necelých 30, hit se z filmu stal až na internetu. Všechny tři díly jsou volně dostupné na youtubových kanálech FILMY ČESKY A SLOVENSKY (provozovaným společnostmi Bioscop a Magic Box) nebo osobním profilu Tomáše Magnuska. Každý z nich daleko přesahuje hranici dvou milionů zhlédnutí.
„Smutný je, že je to všechno pravda a ponaučení, že by jsme měli něco dělat…“ „Radši bych měl učitele, co zabil tři zrůdy, než spolužáky z tohoto filmu.“ „Nejhorší je, že toto se opravdu děje.“ „Tento film je krásný příklad neschopnosti státu řešit veřejné problémy. Vůbec se nedivím, že občas někdo není ovce a postaví se za sebe nebo někoho jiného. Fandím všem kteří se postaví dnešnímu režimu.“ Takto vypadají některé ze stovek hojně lajkovaných komentářů pod filmy.
O tom, že diváci minimálně první díl Bastardů vnímají jako sociologickou výpověď, svědčí i diplomová práce Veroniky Manové z Univerzity Tomáše Bati z roku 2012. U respondentů z řad studentů uvádí: „V případě dílčího cíle, kdy jsem zjišťovala, jak respondenti vnímají film Bastardi (2010) a jaké sdělení v něm nachází, vyplynuly následující výsledky: z nabízených možností sdělení, které film obsahuje, se na prvním místě umístilo sdělení problému výchovy a vzdělávání problémových dětí (42%), na druhém místě je sdělení problémovosti pouze romských dětí (31%), třetí místo obsadilo sdělení o problému kriminality dětí a mládeže obecně (24%) a poslední čtvrté místo patří sdělení o problému v systému školství (3%). Vzhledem ke skutečnosti, že odpověď ,tento film byl natočen pouze za účelem pobavit diváka‘ neoznačil žádný z respondentů, můžeme říct, že každý z respondentů vidí v tomto filmovém snímku hlubší význam.“
Mesiášský komplex
Trilogie završená roku 2012, již s Magnuskem také na režisérské pozici, končí apelativním Majerovým voice overem: „Všechno záleží jenom na tom, jestli tomu budeme všichni přihlížet, jestli se budeme dívat, když se někomu ubližuje. Kdybych to tehdy neřešil, nic by se nestalo, asi by nic nepokračovalo.“ Magnusek se svým ukřivděným komplexem a hysterickou fikcí bezesporu ovlivnil vnímání romské menšiny. Jestli před patnácti lety cílil hlavně na čtenáře Blesku, díky volné publikaci filmů na internetu nalákal i mladou generaci.
Když se tedy před třemi lety vynořilo další pokračování série s podtitulem Reparát, šlo o logické vyústění. Majer je po amnestii propuštěn z vězení v kajínkovském tílku. Motiv neprávem odsouzeného mučedníka je tak dokonán touto aluzí. Majera vyzvedává jeho spolužák. Chce jej využít coby člověka, který má romské komunitě pomoci znovuvybudovat zavřenou školu. Romové totiž nechtějí, aby jejich děti chodily do „normálních“ škol, sami stojí o segregaci.
Majer jako člověk s cejchem vraha orchestruje vzkříšení školy neoficiálně. Na své cestě potkává staré, dnes již dospělé studenty, což nám opakovaně dávají najevo otravné retro flashbacky. Staří známí jsou Majerovi vděční za jeho učitelský přístup. Prý jim změnil život. V čem? To už se nedozvíme. Mesiášský komplex je doveden až do zrůdné skutečnosti. Ti, kteří Majerovi nadávají do vrahů, jeho podporovatelé nakonec odeženou. Ne však mafiány! Dostál v podání Jiřího Krampola si angažuje nájemného vraha.
A tím Reparát končí. Vrah stojí před Majerem, skoro mačká spoušť, načež film přeskočí na závěrečné titulky. Reparát v kinech vidělo necelých 50 tisíc platících diváků a objevil se také v katalogu Netflixu. Před třemi týdny byl zdarma publikovaný na zmiňovaném youtubovém kanále a má již 200 tisíc zhlédnutí. To jen potvrzuje silnou internetovou základnu, které jde Magnusek na ruku i stran obsazení. Namísto Hemaly, Uzla nebo Jahelky obsazuje do drobných rolí influencery, SweetieMarket, Mínu či Stejka.
Influenceři a knedlíky
Teď se protagonisté ptají – „Gde Majer?“ Děj navazuje bezprostředně na Reparát. Majer se totiž na slavnostní otevření školy nedostavil. Parta jeho přívrženců ho vyráží hledat a divák sleduje jakousi road movie. Majera hledají po známých, v divadle, rodném městě. Scénář je pochopitelně absurdně bezcílný, slouží jako berlička k vrstvení vtipů postrádajících režijní vedení. Magnusek si je vědom toho, proč mladistvá základna sérii tak miluje. A ti očekávají hlášky, vulgarity a šokantní výjevy.
Jde o variaci, respektive imitaci, loňského Řezníkova hitu Na plech. Ten má ale víc energie i drzosti a pro reprezentaci Romů dělá mnohem víc, byť taktéž v žánrově hyperbolizovaném balení. Magnusek se zmůže akorát na nikam nevedoucí balast v podobě bolestivě přepjatých konverzací. Ty nemají žádný rytmus a kolikrát postavám ani nerozumíme. Na vizuální či fyzický humor rezignuje úplně.
Nemá smysl se popáté opakovat. Opět jde o film hluboko pod řemeslným standardem. To už tak nějak všichni víme. Film snímal, stříhal a spolupsal Magnuskův dvacetiletý syn Vojtěch. Jde o fascinující cvičení ve stylu „pojďme nějak vyplnit celovečerní stopáž“. Celých patnáct minut tak třeba sledujeme soutěž v pojídání knedlíků. Náhodné zvraty, účelové změny chování či bolestivá repetice spoléhají jen na to, že se v záběru mihne nový influencer.
Nejbizarnější je pak scéna, v níž ústřední čtveřici na stopu zastaví auto Ortelu. A v něm skutečně sedí Tomáš Ortel, jenž je nejen sveze, ale také finančně založí! Etalon xenofobních kapel prochází zdánlivou očistou. Podívejte se, všichni o mě píšou, že jsem rasista, Romáci mi ale nevadí! Magnusek vrství fascinující metahumor. Během „cigánské“ odysey se dozvídáme, že se v okolí točí historický film Ležáky. Což je projekt, o jehož realizaci Magnusek dlouhodobě usiluje.
Dozvídáme se také, že Majer chtěl být vždycky hercem a působit u filmu. Jde o další ukázku neřízeného a nikým nekroceného autorova ega. To bylo vždycky důležitější než osobní světy postav, které nejsou ani figury, jen pomyslné nosiče na rádoby úderné hlášky.
Logika je zadusána koly jedoucí dodávky. Bastardi ztělesňují neuvěřitelnou ukázku popírání kauzality. Vidíme rozum devastující a nezáměrný dadaismus. Postava Julia Oračka, jindy brilantního naturščika, jenž se pod Magnuskovým vedením stává tápajícím nebožákem, je celostátně hledaným zločincem. Zhruba někdy za polovinou filmu ho zatknou, na konci jej ale vidíme zpátky na sídlišti. Podobných nonsensů bychom našli nespočet a byla by z toho zábavná chlastací hra.
Když se hrdinové v závěrečných segmentech někde na sídlišti porvou, bezprostředně si jich na sítích všimnou pořadatelé Clash of the Stars. Ostatně ono plynutí času, koncept fikčního světa a reakce širší veřejnosti na činy protagonistů stojí za samostatnou analýzu, stejně jako funkčnost státního aparátu. Narace a práce s časoprostorem jsou jakýmsi freestylovým veleproudem tvůrčí impotence.
Superhrdinské bastardversum
Dalo by se říct, že Gde Majer? je v zásadě tím nejméně problematickým dílem série. Dementní fraškou zbavenou ambic komentovat složitou sociologickou situaci měli být Bastardi vždycky. Když tedy v závěru vidíme gag, v jehož rámci se protagonisté vracejí zpátky na dějově klíčové místo, protože u popelnic viděli měděné tyče, které samozřejmě střelí, s hořkostí si můžeme říct, že tenhle tolikrát ohraný, bezradně stupidní stereotyp je pořád lepší než obludně spasitelská Majerova linka.
Pozor spoiler! Majer se samozřejmě najde. Žije v utajení jako pracovník fastfoodu. Kolegyně ho oslovuje Tome. Další pomyslná meta vrstva. Jeho vrah totiž při kruciálním momentu dostal astmatický záchvat a zemřel. Kufřík s honorářem Majer vzal a pravděpodobně jej v plánovaném pokračování věnuje na provoz školy, která bez Majerovy snahy zkrátka nemůže fungovat, i když už v minulém díle dal všechny náležitosti a lidi dohromady. Punc rádoby superhrdinského „bastardversa“ v závěru korunuje nečekané procitnutí Martina Dejdara z kómatu, jenž byl coby policista vyšetřující vraždu původní trojice bastardů v druhé části postřelen.
Série se tak bohužel nezbavíme. Filmy totiž vznikají za minimální náklady. Magnusek má vlastní rentál s filmařskou technikou a nejspíš se šetří i na penězích pro herce. Celebrity se v sérii vždy jen mihly, své party mají natočené za pár hodin.
Bizarní je také kauza doprovázející čtvrté Bastardy. Ty tehdy odmítla promítat síť multikin Cinestar, spojená s distribuční společností Falcon. Zdeněk Godla je tehdy obvinil z rasismu (tristní kvalita a příšerná pověst filmu za to určitě nemohou, že?). Kruh se ale uzavřel, pátý díl totiž distribuuje právě Falcon. Budou za tím pravděpodobně personální změny, neb dlouholetý ředitel společnosti Jan Bradáč před více než rokem skončil. Tento absurdní fakt je v něčem příznačný i pro vývoj celé série.
Bohužel jen těžko se konejšit tím, že Bastardy všichni vnímají recesisticky, což je ten jediný možný způsob, jak si u nich nevystřelit mozek. Spousta diváků se nepochybně na Bastardy dívá kvůli „realistickému“ obrazu problémové mládeže. A to je mrazivé. Gde Majer? tíhne k prostoduchému humoru, což se jeví jako polehčující okolnost. Ve vzduchu zůstává viset otázka, jestli pátý díl není jen odbočkou, jakýmsi předkrmem epického finále, kdy Magnuskovo ego dosáhne těch dosavadně nejzhůvěřilejších výšin. Základ na to má slušný.
Autor je filmový publicista, tvůrce podcastu Kulešof.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás