Česko a Slovensko na letošním Benátském bienále zastupuje projekt The Silence of the Mole (Krtkovo ticho) prezentující práci umělce Jakuba Jansy, sochařské dvojice Alex Selmeci a Tomáš Kocka Jusko a kurátora Petera Sita. Hrdinou čtrnáctiminutového filmu umístěného v instalaci ve společném česko-slovenském pavilonu je Pan K., stárnoucí performer, který je vybrán reprezentovat svoji zemi na mezinárodním poli v roli Krtka, všeobecně známé a neproblematické postavičky z animovaných filmů a knih Zdeňka Milera. Dílo zkoumá, co se může stát s imaginací v momentě, kdy se promění v nástroj kulturní reprezentace. Jak se nevinnost a empatie postavičky z dětských pohádek mohou uplatnit ve službách měkké moci.
Panuje představa, že umělci jsou napojení na fontány představivosti, ale podle mě je to velmi nepřesná představa umění, které vždycky bylo a je politické a i ta fantazie je politická.
Benátské bienále začalo 9. května a Jakub Jansa, dvojice Alex Selmeci a Tomáš Kocka Jusko a kurátor Peter Sit s dílem také vstoupili do zjitřeného kontextu mezinárodní umělecké akce, kterou letos doprovází četné protesty reagující na účast zástupců Ruska, Izraele nebo USA. Jak přežít v „geopolitickém hororu“ letošní přehlídky i stupňujícího se tlaku národních institucí, jak si zachovat duši a zároveň reflektovat svou uměleckou pozici. I o tom je řeč v rozhovoru s Jakubem Jansou, držitelem Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 2021.
Pamatuješ si ještě své pocity v momentě, kdy jste odesílali projekt do výběrového řízení?
Pocity byly smíšené, často i šílené a vlastně se to za ten uplynulý rok moc nezměnilo. Pro mě jako umělce je bienále jednou z mála veřejných příležitostí, kam se můžeš otevřeně přihlásit. V rámci architektury máš mnoho různých soutěží, stejně tak v grafickém designu. Ve výtvarném umění maximálně čas od času nějaká městská část vyhlásí soutěž na sochu v parku a pak už je tu jen to bienále. Cítíš cechovní povinnost, že by ses měl zúčastnit, protože už máš nějaký věk a zkušenosti.
Do toho všeho ale vstupuješ v momentě, kdy v podstatě kolabuje svět a ty se ocitáš uprostřed geopolitického hororu. Vlastně je to nejhorší moment, kdy ses mohl pro účast na něčem takovém rozhodnout. Bienále je taková olympiáda umění, kde se střetávají všechny ty třecí plochy. V Giardini můžeš v malém měřítku zažít globální geopolitické vztahy, které vidíš každý den ve svém feedu. Všechno se tam potká na jednom místě a popere se dohromady v jeden jediný moment.
Jak do toho zasahovala skutečnost, že jste připravovali dílo pro společný česko-slovenský pavilon v době, kdy na Slovensku ovládají ministerstvo kultury národovci?
Slovenská národní galerie už za sebou měla ideologický převrat a my jsme tušili, že něco podobného se už chystá i u nás. Pro mé kolegy ze Slovenska byl důležitý argument, že pokud si tu pozici nevezmeme my, tak propadne a bude pohlcena protistranou. Vlastně jsme tři měsíce intenzivně řešili, jestli se tam vůbec hlásit.
Došlo nám, že jediná karta, se kterou můžeme hrát, je šifrovaná alegorie. Když nám pak řekli, že jsme vyhráli, brečeli jsme radostí, ale zároveň víš, že v tu chvíli se ti změnil život z vteřiny na vteřinu, a taky víš, že budeš vystavený velkému tlaku. Ten se netýká toho, že si někdo bude myslet, že tvoje dílo není dobré a ty jsi špatný umělec, ale spíš řešíš, jestli tam obstojíš lidsky. Bojuješ o svou duši a kolektivní duši lidí, kterým věříš. Kromě toho, že reprezentuješ instituce, zodpovídáš se současně scéně, kamarádům a komunitě.
Pavilon navíc letos slaví 100 let od svého otevření. Podepsalo se to nějak na projektu?
Je to jako umělecké puzzle, ve kterém musíš všechno správně poskládat, abys získal odpověď. Zásadní problém byl, jak reprezentovat v těchto politicky temných časech na platformě, která je sama o sobě v jakémsi hororovém módu, když tam letos otevřeli izraelský, ruský a americký pavilon.
Do toho máš k výročí československého pavilonu reprezentovat zemi, která již neexistuje. V minulosti mnohokrát společná prezentace Čechů a Slováků probíhala tak, že se pavilon rozdělil na dvě poloviny. Došlo nám, že nejsilnější gesto, jaké můžeme udělat, bude spolupracovat a udělat koherentní výstavu.
Cítili jste nějaký tlak ze strany Slovenské národní galerie?
My jsme věděli, že ten projekt je trojský kůň, ale také nám bylo jasné, že s druhou stranou musíme komunikovat. Použitím alegorie vztahující se k současné normalizaci zůstaly významy skryté. V jeden okamžik přišel požadavek ze slovenské strany, že se jim nelíbí nějaké věty v našich textech – třeba zmínka o ukradené kultuře. Bylo nám z toho zle, ale shodli jsme se, že to stále není důvod k ukončení projektu a že důležitější je pokračovat v doručení trojského krtka.
Spoluautory díla jsou Alex Selmeci a Tomáš Kocka Jusko, sochařské duo, které je původem ze Slovenska, ale působí v Praze. Společně jste hledali koncept a následně jste oslovili Petera Sita jako kurátora. Jak jste v týmu měli rozdělené úkoly?
Já jsem víc přes storytelling, film a konceptuální uvažování a Alex s Tomášem zase přes citlivou práci s materiálem, sochou a architekturou. Vedli jsme celoroční kreativní dialog a vzájemně jsme si komentovali jednotlivé složky výstavy. Můj přístup k práci je úplně opačný, než jaký má Alex a Tomáš. Usilujeme o pozornost diváctva, ale já se ho možná snažím překvapit, možná i někdy zahltit, oni se mu snaží naopak nabídnout nějaké prázdno a klid. A mezi tím vším stál Peter, který byl mediátorem diskuze a pomáhal nám věci vzájemně pochopit a získat odstup. A myslím, že se mu to povedlo. Jsem za naši spolupráci moc vděčný, od všech jsem se mnoho naučil a celá ta zkušenost nás dost spojila. Já jsem pracoval na filmu a Alex s Tomášem paralelně na sochách představujících odmlčené nástroje. Práce na filmu byla také plná mnoha kreativních rozhovorů, hlavně s herečkou Danielou Voráčkovou, která ztvárnila Krtka, kameramanem Tomášem Kotasem, návrhářkou Karolínou Juříkovou a samozřejmě s hudebníkem Oliverem Torrem.
Pan K. přímo odkazuje na Milerova Krtečka. Sledoval jsi jeho animáky jako dítě nebo až teď kvůli dceři?
Poslední čtyři roky dávám kompletní re-watch s dcerou. (smích) A v mnoha momentech mě překvapil. Na filmech je vidět, že vznikaly jinak, než jak vznikají současné pohádky, jako je třeba Prasátko Peppa. Ne na základě nějakých diváckých průzkumů, ale víc je v nich zapsaná autorská intence i doba nebo ideologie. V jednom díle třeba Krtek dost realisticky asistuje u porodu paní Zajíčkové. V Krtkovi ve městě pak vidíš ekologickou katastrofu v přímém přenosu a to nevinné zvířátko se s ní musí nějak vyrovnat. To mi přišlo dost aktuální.
Pak je tu ale taky Krtek jako součást soft propagace Česka v režii Miloše Zemana nebo následná otřesná série natočená v Číně…
Výtvarné umění je obecně vnímáno jako nositel imaginace, má nám pomáhat se vstupem do světa fantazie, kam se třeba bojíme vstoupit. Panuje představa, že umělci jsou napojení na fontány představivosti, ale podle mě je to velmi nepřesná představa umění, které vždycky bylo a je politické a i ta fantazie je politická. To, co píšeš s Krtkem a Čínou, je obdobné jako v případě Labubu nebo nedávné kauzy studia Ghibli, kdy byla jeho estetika redukována na AI filtr, který následně používal Trump nebo Okamura. To je přesně ten moment, kdy se nevinnost stává nástrojem měkké moci.
V doprovodném textu v katalogu se píše o tom, že animované filmy s Krtkem byly pro generace dětí způsobem, jak se vztahovat k realitě nebo k budoucnosti. A najednou je zneužit jako zástupce režimu, imaginace je ukradena ve prospěch politických cílů. V The Silence of the Mole je Krtek kýmsi vyvolen a proti své vůli musí dělat, co mu řeknou…
Ten příběh se odehrává v paralelním univerzu. Není to nutně přímo Krtek, původní Milerova postavička, ale postava stárnoucího performera vystupujícího jako Krtek. Do ní se promítá další výrazný inspirační bod, kterým byl film Birdman. V něm sleduješ stárnoucího hrdinu – herce, který celý život hrál Ptačího muže a teď se chce předvést na velké stagi na Broadwayi a touží po uznání.
Přijde mi, že tady se příběh překlápí i do sebereferenčního módu, protože Pan K. – stejně jako ty – je vybrán na bienále, kde se snaží zaujmout mezinárodní publikum, které mu nemusí vždy správně rozumět.
Máš pravdu, je to taková terapie alter egem – aneb jak se vyrovnat s uměleckým úkolem. Navíc nevíš, z jakých pohnutek jsi byl vybrán, a současně se snažíš hrát roli prostředníka mezi lokálním a globálním. Vyrovnáváš se se střetem světů, vlezeš do Giardini, kde vedle německého, britského a francouzského pavilonu někde jakoby omylem stojí i ten česko-slovenský. Politika pozornosti jasně definuje, kdo má jakou moc. A z téhle pozice chceš světu něco sdělit a ještě reflektovat svou pozici. Pro nás je důležité připomínat, že kultura nemá být pouze dekorací moci ani reprezentací úspěchu. Má být prostorem pro nezávislé myšlení, kritiku, nesouhlas a představivost, místem, kde lze otevírat témata, která společnost ještě neumí nebo nechce slyšet. Právě proto je důležité hájit podmínky, v nichž může vznikat nezávislé umění i tehdy, když je nepohodlné, politicky citlivé nebo zpochybňuje status quo.
V doprovodných textech je mezi inspiračními zdroji ještě zmíněna také Kafkova nedokončená povídka Doupě, v níž si krtek ve svých norách vybudoval vlastní svět, v němž se cítí bezpečný, protože ve světě venku se děje cosi děsivého. Místo spokojenosti ale začne propadat paranoii, protože se bojí, co by se mohlo stát, kdyby ho něco v tom doupěti ohrozilo. Vidím v tom obraz českého izolacionismu, českého člověka, který se dobrovolně straní velkých problémů…
Postupně mi docházelo, že to není jen Milerův Krtek nebo nějaké české Labubu, ale že ses sám ocitl uprostřed nějakého molochu, byrokratické instituce, s níž musíš spolupracovat, abys práci vůbec mohl vytvořit. A zdánlivě lapidární věci se tím ještě víc komplikují. Hledáš klíč, jak procházet institucí, abys došel k výsledku, a to je už velmi kafkovské. Sám sebe se ptáš: „Tak co je teda realita? Kdo mi říká pravdu? Co po mně chtějí?“ Snažíš se z toho vymotat, ale ono se to už propisuje do díla samotného.
Je to nádoba, která se postupně naplňuje a scénář se ti přímo píše před očima. A najednou se tam objevil Kafka. Vlastně ten náš úkol byl v něčem podzemní, museli jsme si ho odmakat v tom byrokratickém podvědomí, aby ta věc vůbec vznikla a zkušenost se přenesla do díla.
V té poslední fázi jsem nejvíc řešil téma, jestli udělat něco, nebo neudělat nic. Vlastně se film ptá, zda je mlčení zbraň, nebo selhání.
Což je znovu otázka, jestli budeš spíš v současné politické situaci mlčet, nebo něco řekneš.
Pro mě je tím řešením nemlčet, nezůstat potichu.
Na konci se všechno propadne do nicoty, ostrov zmizí a nezůstane nic. Má to být apokalyptická vize?
Když Krtek performuje před dětmi a ptá se: „Budem hodný, nebo nebudem?“, děti se lehce podvratně smějí, když zvířátka odpoví, že nebudou, protože v sobě ještě mají potenciál neposlušnosti. Když to samé Krtek performuje před dospělými, reakce je nulová. Dospělí jsou paralyzovaní svou nerozhodností k akci, jejich potenciál neposlušnosti už vyprchal. A právě to je dovede k zániku. Ke spláchnutým Benátkám.
Současně jsem v jeden okamžik začal mít pocit, že se všemi těmi peripetiemi děláme úplně poslední bienále v historii. Že něco takového se už nikdy nebude opakovat. Jsi součástí artové olympiády, konají se masivní protesty, všude je strašně moc emocí kolem zavření pavilonů a vážně to vypadá jako nějaký konec. Zároveň ale to video jede ve smyčce, takže se na konci sice všechno zhroutí, ale vzápětí se to zase zrodí.
A do toho přicházely zvenku protesty proti otevření ruského a izraelského pavilonu. Ten první se konal poblíž našeho pavilonu.
My jsme už několik měsíců komunikovali s Pussy Riot – měli jsme na Signálu skupinu Czechoslovak Allies a plánovali jsme, jak jim pomůžem přenést techniku do areálu, jak tam dostaneme na protest lidi. Sehnali jsme jim akreditace a pak jsme dokonce den předtím objevili nějakou díru v plotě, skrz kterou mohlo přijít dalších 15 lidí spojených s Pussy Riot. Nakonec měli v česko-slovenském pavilonu útočiště a Naďa z Pussy Riot si z něho udělala zázemí pro tiskovku, kam přišla všechna ta velká média od Bloombergu po New York Times. Myslím, že to byl mediální highlight dosavadní existence pavilonu.
Pak se ještě pavilon na hodinu zavřel na protest proti účasti Izraele. To probíhalo jak?
Protest iniciovala skupina Anga, se kterou jsme byli v kontaktu už od září. Naštěstí nás podpořili i přímo pracovníci pavilonu, kteří jsou Italové. Každý pavilon vedl vlastní interní debatu o tom, zda a na jak dlouho zavřít. Nakonec nešlo o koordinované uzavření celého bienále na celý den, ale o postupné uzavírání jednotlivých pavilonů v rozsahu od jedné hodiny až po půl dne. Nám se podařilo prosadit hodinové uzavření. I za něj jsme byli vděční, šlo pro nás především o symbolické gesto, které vyjádřilo náš nesouhlas s účastí zemí páchajících genocidu a snad zachránilo i naši kolektivní duši.
V souvislosti s kritikou účasti zemí, které jsou podle oficiálního prohlášení „podezřelé ze zločinů proti lidskosti“, odstoupila porota bienále a udílení Zlatého lva bylo populisticky přeneseno na hlasování návštěvníků. Toho jsme se nechtěli účastnit, a proto jsme se připojili k dalším zemím a umělcům vystavujícím v centrální výstavě a požádali o vyřazení z hodnocení ceny.
Už se k tobě dostaly nějaké ohlasy na Krtka?
Všechno to bylo součástí toho šílenství, které jsme tam zažili. Ten vnitřní tlak tě vyčerpá a položí na lopatky a z vteřiny na vteřinu přijde neuvěřitelně pozitivní reakce od mezinárodního kámošstva. Vlastně do poslední chvíle nevíš, jestli to bude fungovat, jestli film a celá výstava budou někoho zajímat, a pak tam najednou stojí hodinová fronta podobná té u ostatních pavilonů. Uvnitř sedí lidi, chodí za tebou a gratulují ti, chtějí si s tebou povídat a lidi, které obdivuješ a respektuješ, s tebou sdílejí porozumění a bezprostřední pozitivní reakci. Najednou jsem měl pocit, že se to povedlo, že jsme se stali důstojným aktérem mezinárodní diskuze.
Přijetí je ale také hodně spojené s mezinárodním marketingem, na který Národní galerie neměla kapacity. Těch pavilonů je tam strašně moc a během prvního týdne panuje takové zahlcení informací… Došlo nám, že aby si nás někdo všiml, nemáme jinou možnost, než „embrejsnout“ naše východoevropanství a přijmout lovení pokémonů (focení s Obristem nebo Marinou) jako regulérní guerilla PR strategii. Cítili jsme se, jako bychom projížděli na paddle boardech vedle obrovských křižníků. Takže jsme nakonec s vypětím sil nějaký „organic-hype“ vyrobili. (smích)
Jak tedy hodnotíš celou zkušenost z bienále?
Jsem na nás extrémně hrdý, že jsme to ustáli, že jsme tu těžkou psychologickou hru zvládli. Mám pocit, že mě to vnitřně posílilo a pomohlo mi ujasnit si, kdo jsem, co chci a kde stojím. Jsem vděčný všem, kdo na projektu spolupracovali a kdo za námi stáli.
Co jsem zažil tam, už asi nikde jinde nezažiju. Je to nepřenositelná zkušenost tak extrémně vypjatých emocí v tak extrémně krátkém momentě na tak malém prostoru. Přes všechny nepříjemné věci mě těší, že se nám vrátilo tolik lásky, kterou jsem nikdy nedostal. Přijela za námi skoro celá česká scéna a jednu chvíli to tam vypadalo jako mejdan Berlínského modelu nebo Fuchsu. Cítil jsem se tam jako na svatbě, kam ti přišli nejlepší kámoši.
Kdy Silence of the Mole bude k vidění u nás?
Podle smlouvy na Ozvěnách Benátského bienále v Národní galerii v roce 2027. Ale to, co je nyní v Benátkách, je nepřenositelné i díky neuvěřitelnému prostorovému zvuku od Olivera Torra.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás