Bývalému Východnímu Německu u nás nejsme zvyklí věnovat příliš mnoho pozornosti. Je to nepochybně dáno tím, že se obecně orientujeme spíš na západoevropské země, na jejichž blahobyt a „civilizační vyspělost“ aspirujeme, a to právě také ve smyslu výslovného vyhranění se proti tomu, jakým směrem se po druhé světové válce ubíral východní blok. I v rámci střední Evropy je tak zvykem si ostatních všímat jen do té míry, do které je to relevantní pro vzájemné soupeření v dohánění Západu. Z tohoto pohledu Východní Německo většinou tak nějak vypadává, protože díky znovusjednocení jako by někdejší NDR dohnala Západ přes noc.
Většina ekonomicky aktivní populace se setkala s alespoň dočasnou nezaměstnaností, jejíž psychologický dopad na společnost, jejímž nejen ideologickým, ale i praktickým středobodem byl pracovní kolektiv, na který byly navázané skoro všechny aspekty života, nelze podcenit.
Také na vlnu politické radikalizace spuštěnou migrační krizí roku 2015, spojenou u sousedů nejprve s demonstracemi hnutí PEGIDA a následně se stále sílící krajně pravicovou Alternativou pro Německo (AfD), se – pokud vůbec, díváme tímto prizmatem. To však způsobuje spíš zmatení, než že by to poskytovalo nějaké produktivní vysvětlení – jak to, že východní Němci mohou být tak nevděční a sveřepě odmítat liberalismus a demokracii, když je dostali tak říkajíc naservírované na zlatém podnose? K tomu pak obvykle padá snad už jen nepříliš přesvědčivý argument, že ono „pokřivení mentality totalitou“ muselo být na východě Německa mimořádné.
Na německé debaty o Východním Německu se nicméně vyplatí podívat blíže a podobným zkratkám se díky tomu vyhnout. V centru debat je tam už přinejmenším dekádu spíše to, co se v regionu odehrálo po převratu a znovusjednocení země začátkem devadesátých let. Co se zvenčí jeví jako bezpracné včlenění do kýženého Západu – a i na úrovni sjednoceného Německa to dlouho bylo interpretováno podobně a od východních Němců za to požadován odpovídající vděk – se i díky nové perspektivě generace dospělých dětí rodičů, kteří transformaci zažili v produktivním věku, ukazuje víc a víc jako zdroj ohromné frustrace a ponížení. Od těchto pocitů je pak v krizové situaci, jakou byla migrační vlna roku 2015, k politické radikalizaci už jen krok.
Země, která zmizela z paměti
Lidé z bývalé NDR, kteří ve zdola organizovaném revolučním vzepětí bojovali za rozsáhlejší demokracii a svobodu, se v rámci turbulentního, zejména západoněmeckými elitami řízeného vývoje, rychle ocitli v roli tak trochu nesvéprávných žáčků. Pro jejich vlastní dobro mělo být napříště nejlepší, když prostě převezmou všechno ze Západu a lidé odtud je ve všech možných institucích povedou, protože ví, jak na to. Jako celek jistě nešlo o žádné koloniální spiknutí, spíš o směsici dobrých úmyslů a vypočítavosti, pragmatismu a naivity i politických rozhodnutí pod tlakem paralelního světového dění či rozličných zájmů nejrůznějších aktérů.
Výsledek je nicméně fatální a zpětně je skoro k neuvěření, jak dlouho nikomu nedošlo, že to skutečně není nejlepší cesta k funkční demokratické společnosti. Výčet traumat a ústrků, kterým si východ Německa během systémové transformace a sjednocení prošel, je dlouhý. Má svůj ekonomický rozměr, kdy byl přerod z plánovaného hospodářství na to volnotržní mimořádně rychlý a nelítostný. Zpětně ale také neutichají otázky, zda bylo opravdu vše, co zbankrotovalo, na odpis, či se západoněmeckým investorům hlavně hodilo elegantně se zbavit konkurence. Tak či tak transformace jistě mohla být pomalejší a méně drastická už jen ze sociálních důvodů.
Sociální dopady transformace totiž byly rozsáhlé. Většina ekonomicky aktivní populace se setkala s alespoň dočasnou nezaměstnaností, jejíž psychologický dopad na společnost, jejímž nejen ideologickým, ale i praktickým středobodem byl pracovní kolektiv, na který byly navázané skoro všechny aspekty života, nelze podcenit. Populace zaznamenala propad porodnosti i nárůst tzv. smrtí ze zoufalství, ke kterým se počítají sebevraždy nebo úmrtí v důsledku alkoholu. Nižší miliony lidí v průběhu devadesátých let místo vynakládání úsilí při přestavbě východu Německa raději rovnou odešli na Západ. Asi netřeba psát, že to byli spíš ti mladší a vzdělanější; že to ale byly ve větší míře také ženy, možná překvapí více. Skladba zbylé populace samozřejmě pro demokracii a prosperitu neznamená dobré výchozí podmínky.
Důležitá je také otázka reprezentace – jedna věc je, že je Východní Německo stále místy až do očí bijícím způsobem podreprezentováno na celoněmecké úrovni, a to v politice, byznysu či médiích. O poznání horší nicméně je, že i vedoucí funkce v samotném někdejším Východním Německu, od univerzit po soudy, nadále častěji zastávají lidé ze Západu. Co začalo jako možná ještě pochopitelný krok k výměně elit a stabilizaci nového systému, je o více než tři dekády později mnohdy nejen zdrojem pochybností, zda dotčené instituce mohou Východ opravdu dobře spravovat, tak nad rámec toho samozřejmě i zdrojem pocitu symbolické nespravedlnosti.
Symbolika a subtilní kolektivně-psychologické souvislosti vůbec hrají v celém příběhu stěžejní roli. Dynamika mezi Východem a Západem, potažmo ve vztahu mezi celoněmeckou, západoněmecky dominovanou perspektivou a tou východní, je totiž zásadním způsobem utvářená mocenskou nerovnováhou mezi dějinnými vítězi a poraženými. A to i přesto, že původně přece nad dějinami zvítězili bouřící se východní Němci. Šmahem se však ocitli primárně v roli těch, kteří naivně věřili příslibům nefunkčního systému, v tom novém až komicky neumí chodit a celkově jsou tak trochu zaostalí, politováníhodní a pořád si na něco stěžují. V německé debatě to ztělesňuje jejich výsměšné, místy i vyloženě opovržlivé titulování jako „Ossis“, které platilo za normální ještě dlouho po tom, co už se jiné hanění na základě kolektivní příslušnosti považovalo za nepřístojné.
Všechny tyto otázky a mnoho dalších se v poslední dekádě postupně dostaly na stůl, a ačkoli se v detailu můžou postoje lišit podle toho, kdo čemu přikládá jakou důležitost či kdo je do jaké míry přesvědčený, že možná existovala i konstruktivnější řešení ze strany východních Němců než začít volit radikály, aktuálně existuje určitá shoda na tom, že důležitá část současného „problému s Východním Německem“ tkví v jeho porevolučním vývoji.
Otázkou zůstává, zda a jak je možné něco takového zpětně napravit. Přinejmenším rétoricky se ujal přístup velící „uznat životní zásluhy a biografie“lidí na Východě tak, aby se konečně dostali z pozice těch systémově podřadných a vysmívaných. Obvykle se tím míní jak ty porevoluční, například ve smyslu docenění toho, jak náročné vlastně bylo osvojit si nová pravidla a překonat všechny turbulence, tak ale i ty ze života za socialismu.
To je reakce na dlouhodobě černobílé vyrovnávání se s érou státního socialismu v NDR, které právě vedlo k tomu, že se donedávna příliš nedařilo přistupovat k lidem, kteří v něm strávili i podstatnou část života, s určitým bazálním respektem. Ne, byli to hloupí Ossi, kteří nasedli na lep demagogii. Co na tom, že z konkurence té demagogie měli po celou dobu její existence západní země takový strach, že samy radši udržovaly štědré sociální systémy a silné odbory. Neschopnost uznat dílčí aspekty fungování NDR byla až skandální. Přímo legendárním se stalo, když i vláda východní Němky Angely Merkel dvacet let po sjednocení vydávala svou politiku posilující infrastrukturu péče o děti za účelem většího pracovního zapojení žen za skandinávskou inspiraci, místo aby se přiznalo, že v tomto se Západ mohl už daleko dřív poučit od Východního Německa.
Příčiny globální radikalizace
Právě do této debaty se svou knihou Za zdí vstupuje Katja Hoyer, když dějiny NDR nerozvíjí čistě na půdorysu diktatury a bezpráví, ale jako ambicióznější vyprávění zahrnující vedle nijak nezpochybňované nesvobody též komplexnější politickou trajektorii systému i sociální a kulturní kontext aspirujícího socialismu prolínající se s každodenností obyčejných lidí. Zařazuje se tím do kánonu historických počinů, které zdůrazňují, že pohled na ostatní aspekty totalitních režimů než jen ty represivní, není žádnou relativizací, která může v krajním případě vést k jejich opakování, nýbrž naopak teprve doopravdy umožňuje vysvětlit jejich existenci i relativní odolnost. Vysvětluje zároveň, proč pro mnoho lidí nemusí být obrázek výměny jednoho režimu za druhý jednoznačně černobílý – a to nezmizí jen proto, že se nám to nelíbí. Možná právě naopak: čím víc budeme odstíny šedé potlačovat, v tím problematičtější podobě se budou někde objevovat.
K tomuto přístupu Hoyer předurčuje jednak příslušnost k mladší generaci badatelstva, ale i unikátní kombinace pohledu insiderky, která sama z Východního Německa pochází, a je tak s jeho příběhem spjatá, ale i schopnost se na něj jako příslušnice elitní zahraniční výzkumné instituce podívat zvenčí a do jisté míry s odstupem k aktuálním politickým debatám přímo v Německu (jakkoli se kniha po svém vydání samozřejmě jejich předmětem stala).
Její počin je každopádně povinnou četbou pro všechny, kteří to v postkomunistickém prostoru se „zohledňováním životních zkušeností“, mnohovrstevnatých a mnohdy nejednoznačných, jako jedním z možných nástrojů pro boj se zneuznáním, frustrací a v posledku politickou radikalizací myslí vážně. Koneckonců již víme, že se tato potřeba neomezuje pouze na generace, které opravdu samy na pomezí obou systémů žily – to by zkrátka stačilo počkat, až už tu nebudou – ale i na generace následující, protože se mezi nimi pohledy na svět překvapivě důsledně předávají, a to i na minulost, kterou už ty mladší na vlastní kůži nezažily.
Přínos knihy je ale zároveň ještě širší. Protože čím více času uplynulo od pozdvižení nad politickou radikalizací bývalého Východního Německa i dalších zemí středoevropského regionu, tím je jasnější, že komunistická a postkomunistická minulost s tím bude souviset jen částečně. Tím spíše s ohledem na skutečnost, že AfD v mezičase dosahuje až pětinové podpory i na západě Německa, koneckonců nemluvě o situaci v USA. Globální příčiny radikalizace tedy zřejmě budou daleko hlubší.
Na postkomunistickou transformaci se tak možná vyplatí dívat hlavně jako na radikální společenskou proměnu plodící vítěze a poražené bez adekvátní materiální i symbolické kompenzace – podobně jako ji nakonec v podobě deindustrializace a nástupu ekonomického a politického neoliberalismu zažily i západní společnosti. Ty možná jen o něco pomaleji a bez tak jasného začátku a identifikovatelných aktérů, kteří by ji vedli, jako je tomu na Východě. Všudypřítomná radikalizace směrem k národoveckému extremismu se tak vyjevuje jako fundamentální protest všech poražených neoliberálních procesů, kteří už jako přirozenou zastánkyni svých zájmů nevidí levici, která sama se na nich podílela příliš často.
Z tohoto pohledu Hoyer ve své knize popisuje jeden specifický projev průmyslové modernity, která této širší transformaci předcházela. Ukazuje, co pro ni bylo v dobrém i ve zlém symptomatické a jak její křivolaký vývoj poháněly systémové aspekty i prožívání a motivace jednotlivců. Spolu s naznačeným porevolučním příběhem Východního Německa se tu nabízí velmi instruktivní případová studie, jak se systémy vyvíjejí, mění, ztroskotávají a přetvářejí – což se může v času vícenásobného tlaku na politické, ekonomické i světové uspořádání současnosti víc než hodit. „Pohled za zeď“ Katji Hoyer tak beze sporu poslouží zdaleka nejen těm, kteří si přejí trochu serióznějšího kontextu k filmu Good bye, Lenin!
Autorka je politoložka.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás