Na začátku března unikl na veřejnost legislativní návrh z dílny ANO a SPD, který se inspiruje ruskou verzí zákona proti zahraničním agentům. Podle odbornice na mezinárodní právo Veroniky Bílkové je český návrh dokonce ještě horší v tom, že pracuje s nejširší možnou definicí zahraniční vazby; mírnější je naopak v tom, že by jednotlivci ani organizace s vazbami na zahraničí neměli povinnost označovat se za zahraniční agenty. Legislativa by ve výsledku klidně mohla dopadnout i na uživatele Facebooku, jelikož jde o zahraniční firmu, která umožňuje lidem veřejně publikovat své názory, a tím pádem ovlivňovat své okolí. V těchto snahách hlídat financování občanského sektoru evidentně nejde o transparentnost, ale o vliv na společnost. To ukazuje i vývoj v Gruzii, kde tamní vládní strana Gruzínský sen přišla už s třetí legislativní úpravou tohoto typu.
Gruzínský sen
Gruzínská společnost se nepodřídila zákonu o transparentnosti zahraničního vlivu, přijatému v roce 2024 a známému též jako „ruský zákon“. Ten nařizuje, aby se nevládní organizace a média mající víc než 20 procent svého ročního příjmu ze zahraničí registrovaly jako „organizace sledující zájmy cizí moci“. Za neuposlechnutí hrozí vysoké pokuty. V první fázi jde v přepočtu o 440 tisíc korun, poté se každý měsíc částka navyšuje o dalších asi 160 tisíc korun. Ministerstvo spravedlnosti má také právo si kdykoli od kohokoli vyžádat jakékoli informace o sledované organizaci a lidech v ní. Mohou se týkat jejich sexuálního života, zdravotního stavu nebo může jít třeba o přístupová hesla. Pokuta za neuposlechnutí činí v přepočtu 40 tisíc korun. V Gruzii je přitom tato částka pro většinu lidí likvidační.
Gruzínský sen uzavírá s občany novou společenskou smlouvu. Podle ní je bezpečné jen mlčení. Jistou nadějí ale zůstává, že systém, který utváří, nestojí na mnoha lidech.
Ještě než byl zákon ve třetím čtení schválen, vyšly na protest do ulic tisíce lidí. Kromě Tbilisi se demonstrovalo v Kutaisi, Zugdidi nebo Batumi. Policie použila proti demonstrantům v hlavním městě slzný plyn a vodní děla a také po účastnících střílela gumovými projektily. Některé pozatýkala.
Po dvou letech je patrné, že byl zákon uplatněn převážně proti těm, kdo se sami dobrovolně státu přihlásili jako agenti. V praxi tedy nejde o počet lidí, kterých se zákon skutečně dotkl, ale především o odstrašující efekt, jaký má na společnost. Část lidí totiž svou činnost utlumila nebo ukončila. A ti, kdo se legislativě nepodřídili, musí žít s vědomím, že na ně může kdykoli dopadnout – bude-li vláda chtít.
Dobrovolně se nicméně Gruzíni nepoddali ani loni schválenému zákonu FARA, který je překladem americké předlohy, aby snad vládní stranu nikdo nemohl obvinit z nedemokratičnosti. Gruzínská verze má jen jiný název – jmenuje se Zákon o registraci zahraničních agentů. A dopadá kromě médií a neziskových organizací rovněž na firmy a fyzické osoby. Zjednodušeně se týká všech, kdo mají nějaké peníze ze zahraničí a zapojují se do veřejného života. Jako „agent“ se ovšem dodnes zaregistrovalo pouze dvanáct fyzických a právnických osob.
Ač to tak zvenku nemusí vypadat, gruzínská vláda ve skutečnosti společnost neovládla, nepodmanila si ji. Na to jsou Gruzínci příliš svobodomyslní. Ale nejen kvůli tomu vycházejí vládní nařízení do určité míry naprázdno. Dalším důvodem může být, že většina společnosti i nadále podporuje vstup země do Evropské unie. Ani politici Gruzínského snu si proto nemůžou dovolit postupovat ještě ostřeji a plošněji. Vědí, že řada těch, co mlčí nebo se veřejně neprojevují, ve skutečnosti nestojí na jejich straně.
Vláda v Tbilisi se tak po celou dobu snaží vypadat, že nejedná protiprávně. Aby mohla zajít dál než dosud a měla k tomu víc takzvaně zákonných možností, přišla nyní s novými restriktivními opatřeními, z nichž je nejvýznamnější změna grantového zákona. Ten byl původně přijat minulý rok a požadoval, aby byly veškeré smlouvy o grantech nejprve posvěceny vládou. Teď ale novela rozšířila definici grantu takovým způsobem, že jím nově může být nejen finanční obnos, ale také například bezplatné školení, technická spolupráce či poskytnutí ubytování během zahraniční konference, stejně jako prachobyčejná rada. O tom, co lze považovat za grant a co nikoli, má právo rozhodnout vládou kontrolovaná Státní auditní služba.
Trestnou se stává jakákoliv forma daru, kterou bez předchozího vládního souhlasu obdrží občan Gruzie od občana cizího státu, která vede (nebo by hypoteticky mohla vést) k ovlivňování gruzínské vlády, institucí či společnosti a jejímž záměrem je nebo by mohlo být změnit gruzínskou domácí nebo zahraniční politiku. Proti obvinění na základě tohoto zákona neexistuje žádná obrana – terminologie je natolik vágní, že případná obhajoba nemá na čem stavět. Obvinění navíc nelze ani nijak předejít, což je zásadní rozdíl oproti dříve schváleným represivním zákonům. Ty dávali lidem alespoň možnost se registrovat a částečně se tak krýt před zvůlí moci tím, že dodrží pravidla nerovné hry. Teď ale získal stát nástroj, kterým bude moci tlouct každého, kdo se mu zrovna znelíbí.
Je sice pravděpodobné, že i tento zákon bude, stejně jako ty předchozí, využíván selektivně proti nejhlasitějším odpůrcům, tím je to ale horší, neboť takový loterijní systém bude společnost udržovat v permanentní nejistotě a strachu. Výsledkem může být další útlum veřejných aktivit a také autocenzura, protože si nikdo nebude jist, zda se nedopouští protiprávního jednání a zákon se tentokrát nedotkne právě jeho.
Zatím jediné peníze, jaké se ani Gruzínský sen neodvažuje kriminalizovat, jsou ty, které posílají svým rodinám gastarbeiteři. Důvodem může být fakt, že tyto finance tvoří zhruba 10 procent HDP Gruzie a závisí na nich početná skupina obyvatelstva. Odborník na trestní právo Saba Brachveli nicméně upozorňuje, že pokud by se Gruzínský sen rozhodl omezit i tento druh příjmů, může to oslabit schopnost občanů režimu vzdorovat: „S ohledem na situaci v Gruzii, kde rostou ceny, a tak není vůbec snadné tu žít, hádám, že by si mnozí spíš zvolili příjmy ze zahraničí, než aby se aktivně stavěli proti reformám.“
Za porušení grantového zákona hrozí až šest let vězení, veřejně prospěšné práce či pokuta. Ani podobná legislativa v Bělorusku a Ázerbájdžánu není tak tvrdá jako gruzínská verze.
Vliv mají všichni
Změny se netýkají pouze příjemců daru, ale i dárců a de facto každého, kdo nějak spolupracuje s Gruzínci. Podle zákona má totiž dárce povinnost požádat gruzínskou vládu o svolení vůbec grant vyhlásit. Tedy nechat si vystavit dobrozdání, že smí druhé straně předat cokoliv, co by politická garnitura v Tbilisi mohla za „grant“ označit. A to není vše. Nejenže by se měli takřka všichni, kdo chtějí spolupracovat s Gruzínci, nejprve nahlásit tamní vládě, ale i v případě, že se o Gruzii zajímají profesně, například o ní publikují či o ní dělají výzkum, mají povinnost před přijetím grantu žádat o svolení kabinet v Tbilisi. Když to neudělají, mohou pak čelit v Gruzii trestnímu stíhání. „Je to šílený zákon, který navíc účinkuje zpětně a vláda ho může použít úplně proti komukoli,“ uvádí Brachveli. Zrádnost této legislativy spočívá i v tom, že pracuje s velmi neurčitými termíny. Kdo ví, co je například takový „vliv na společnost“? Ani právníkům není jasné, co všechno si pod tím lze představit. Saba Brachveli dokresluje nesmyslnost celé právní normy slovy: „Přišel jsem teď pozdě, protože byla zácpa. Ale když si vám začnu stěžovat na hroznou dopravní situaci, vlastně vás ovlivňuji, protože si můžete myslet, že starosta Tbilisi neplní dobře svou funkci.“
Nebezpečná může pro Gruzínce být i taková banalita, jakou je doporučení filmu od kamaráda ze zahraničí. V tomto případě velmi pravděpodobně neponese trestní odpovědnost cizinec, ale občan Gruzie. Když se bude někde veřejně angažovat, stačí proti němu vytáhnout, že si nechal od představitele cizího státu poradit, na co se podívat – tím pádem totiž podle nové legislativy „dostal grant“. Občan jiného státu mu napomáhal v získávání nějakého typu informací, které mohl teoreticky využít proti vládě. V důsledku politiky Gruzínského snu tak může kontakt s cizinci znamenat ohrožení pro všechny ve veřejném prostoru aktivní gruzínské občany.
Zákon pamatuje i na minulost řady lidí a penalizuje všechny, kdo byli dříve zaměstnáni u organizace, jež měla více než 20 procent svých ročních příjmů ze zahraničí. Takoví jedinci nesmí být příštích osm let členy politické strany. Tento zákaz spolehlivě vyloučí z politického života každého, kdo pracoval v občanském sektoru nebo například v médiích. Vzhledem k velikosti Gruzie nezůstane ve výsledku mnoho lidí, kteří by chtěli být veřejně aktivní a zároveň za sebou neměli zkušenost z organizace, která čerpala peníze ze zahraničí. Gruzínská ekonomika závisí na pomoci zvenčí a i z toho důvodu je míst, kde lze status člověka politicky nežádoucího získat, habaděj.
Tato právní úprava je dalším pokusem zbavit se už tak dost fragmentované a nejednotné politické opozice. Už dnes čelí tři nejvýraznější politické strany pokusům Gruzínského snu je zakázat. Jedná se o Koalici pro změnu, Spojené národní hnutí a blok Silná Gruzie – Lelo. Proti čelným představitelům opozice je vedeno trestní stíhání, jsou šikanováni a fyzicky napadáni. Zároveň jsou opoziční strany dlouhodobě v závažné krizi. Problémem je, že nejsou schopné se sjednotit a nabídnout voličům relevantní program. Pro část Gruzínců, zejména těch sociálně méně zajištěných, proto nepředstavují vhodnou náhradu za Gruzínský sen. Mimo skutečnosti, že se vládní partaj odklonila od evropské integrace a používá proruskou rétoriku, se její politický program od opozice v zásadě neliší.
Lehkost sabotáže
Všechna dosud schválená legislativa představuje pouze další možnosti, jak tlačit na jedince aktivní ve veřejném prostoru. Nebude-li to stačit, může vláda vždycky sáhnout po paragrafu trestního zákona o sabotáži, díky kterému může být jako protistátní činnost označena jakákoliv kritika dění v zemi. Prokuratura již v tomto ohledu prokázala značnou pružnost a tvořivost. Loni byly na základě tohoto paragrafu zablokovány účty dvanácti neziskovým organizacím a ze stejného trestného činu bylo obviněno také osm představitelů a představitelek politických stran.
„Když jsme ten případ viděli, bylo zřejmé, že za sabotáž považují to, že ředitelka mé organizace Civil Society Foundation měla projev v Evropském parlamentu, kde mluvila o stavu lidských práv v Gruzii,“ vysvětluje Brachveli. To, že dnes někdo mluví o poměrech v zemi například s novináři, může ve výsledku znamenat, že skončí až na 15 let za mřížemi. Taková je trestní sazba za sabotáž.
Gruzínský sen uzavírá s občany novou společenskou smlouvu. Podle ní je bezpečné jen mlčení. Jistou nadějí ale zůstává, že systém, který utváří, nestojí na mnoha lidech: v soudnictví, prokuratuře či u policie jsou sice jedinci, kteří jsou všehoschopní, jelikož z toho profitují, avšak nejsou jich nekonečné zástupy. K nastolení autokracie nicméně stačí, když davy ze strachu nebo lhostejnosti mlčí a malá skupina lidí je ochotná udělat, co se jí přikáže.
V Česku bychom se měli snažit jednat tak, abychom se do podobné situace nedostali také. Všechny zákony, které se na začátku zaklínaly transparentností nebo měly sloužit proti takzvaným zahraničním agentům, a zdánlivě tak chránit občany, se dosud obrátily jen proti nevinným lidem.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Vznik textu podpořil Nadační fond nezávislé žurnalistiky.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás