Farma zvířat režiséra Andyho Serkise měla premiéru již před rokem na festivalu v Annecy. Širokou debatu rozvířila až na podzim s prvními trailery a propagačními materiály. Rozjuchaná odlehčenost, kosmopolitní estetika a tiktokový humor. Všichni zastánci a sveřepí ochránci Orwellova odkazu ihned vyrazili do boje. Když animovaný film v květnu vstoupil do kin, byl v podstatě odepsaný, pohřbený.
Kuliška je relativně brzy vyhnaná oportunistickým a rétoricky zdatným Napoleonem. Ten víc než Stalina připomíná Donalda Trumpa.
Stal se tím nejjednodušším cílem, do kterého si každý ochotně kopne. Stačí si projet YouTube, kde nalezneme nepřeberné množství „recenzí“, v nichž se autoři nejapně předhánějí v tom, kdo film drsněji a hlasitěji „pochčije“. Většina z těchto extrémně negativních reakcí má společného jmenovatele – filmaři zničili Orwellovu předlohu a absolutně ji nepochopili. I recenze filmu na Novinkách nese titulek Farma zvířat przní Orwellovu klasiku.
Propaganda a tvárnost mas
George Orwell je dnes symbol. Symbol čeho vlastně? Autor, jehož jméno se stalo synonymem dystopických a utopických pojmů, je dnes ve společenském kontextu přetahován napříč ideologickými tábory. Jeho román 1984 i samotná tvář se staly ústředními motivy triček Společnosti pro obranu svobody projevu tvořenou konzervativci pravicové orientace. Ta si z novináře a spisovatele udělala jakousi modlu.
V lobotomických facebookových diskusích se Orwellem ohánějí různorodí uživatelé, aby popsali „dnešní totalitu“. Z úsměvných i mrazivých výkřiků, z nichž je nadmíru jasné, že původní román komentující nikdy nečetl, se stal v zásadě stereotyp. Vypovídá to však o mnohém. Orwellovo dílo je stejnou měrou explicitní i mnohoznačné. Je velmi jednoduché významy a motivy ohnout tak, aby to potvrdilo některý z kýžených světonázorů.
Samotná Farma zvířat sice přímočaře reflektuje anabázi Sovětského svazu, kdy prasata odkazují k Leninovi, Stalinovi či Trockému, stejně dobře ale funguje coby univerzální výpověď o totalitních režimech jako takových. Jako univerzální výpověď o až příliš jednoduché tvárnosti mas a propagandě. Ukazuje, že i čtyřnohý tvor je schopen totožných krutostí jako ten dvounohý. Krátká próza čítající sotva stovku stran vyšla roku 1945.
Orwell měl problém ji vydat, mocnosti Západu si Sovětský svaz coby někdejšího spojence nechtěly rozhněvat. Jak příznačné, že původně nepohodlná předloha se Američanům ani ne o deset let později náramně hodila coby propagandistický nástroj při mccarthyovském honu na čarodějnice. Orwell zemřel roku 1950. Jeho žena prodala práva ke zfilmování Farmy zvířat dvěma producentům, kteří byli ve skutečnosti agenti CIA v utajení.
Dobová poptávka
Film, jenž CIA logicky také spolufinancovala, režírovala dvojice Halas a Batchelor, vycepovaná tvorbou provládních válečných snímků. První filmová adaptace z roku 1954 se drží tehdy (a nejen tehdy) proudu udávaného disneyovskou estetikou, kterou protíná syrovostí a brutálními scénami. Jde o krutou, mnohdy až prvoplánově exploatační adaptaci, jež temnost a paranoiu předlohy převádí ke skoro komiksové černobílosti.
Vše je krystalicky jasné a zjednodušené. Samotný konec pak namísto deziluzivně hořkého výjevu vykořisťovaných zvířat hledících na prasata karbanící s lidmi nahrazuje burcující pasáž, v níž se ponížená zvířata semknou a Napoleona s jeho přívrženci svrhnou. U stolu zde mimochodem sedí pouze prasata. Ono cyklické nahrazení jedné diktatury druhou tak ve filmu absentuje. Film je výmluvným otiskem doby. Opět potvrzením, že Orwella si každý rád poupraví.
Pokud Kristýna Skalníková v recenzi nové adaptace pro Novinky píše, že „Tatam je stísňující atmosféra, kterou šíří manipulativní prasata bojující o čelné postavení v komunitě a již tak skvěle převedlo v roce 1954 do snímku britské režijní duo Joy Batchelorová a John Halas. Právě ti ukázali světu, že se Orwellův přímočarý a srozumitelný příběh dá pro velké plátno zpracovat snadno, a přitom chytře a podmanivě,“ lze jen těžko nekroutit hlavou.
Televizní adaptace se kniha dočkala ještě roku 1999. Zpracování jdoucí taktéž po dobových trendech volilo místo animace hrané záběry s animatronickými zvířaty. Scénář připisuje epilog, kde za Napoleonovy vlády uprchnuvše, protagonisté po letech přijíždějí na zdevastovanou farmu, kterou kupuje nová rodina, jež se chce vyvarovat Napoleonových a Jonesových chyb a řídit systém konečně tím správným způsobem. Nadějeplné poselství taktéž hezky odráží dobovou poptávku po humanistických námětech s dobrým koncem.
Napoleon Trump
No a jaká je tedy ta nejčerstvější adaptace, na ČSFD opentlená samými „odpady“? Taktéž jde o jakýsi relikt doby. Tvůrci předlohu cíleně uzpůsobují mladšímu publiku. Vše je zjemněné, příběh vidíme optikou nové postavy Štístka. Drobného prasátka, které lze snadno ovlivnit. Na jeho příkladě je zjevný Napoleonův cit pro manipulaci.
Původní majitel farmy pan Jones se zde topí v dluzích. Vyprávění začíná ve chvíli, kdy banka zabavuje zvířata a majetek. Právě ve chvíli, kdy zvířata čekají na odvoz v kamionu, se vzbouří. Procitnou díky odvaze a myšlenkám Kulišky (oproti předloze ženská postava). Ihned se jde k jádru věci. Kuliška je relativně brzy vyhnaná oportunistickým a rétoricky zdatným Napoleonem.
Ten víc než Stalina připomíná Donalda Trumpa. Tak trochu neschopný nekňuba a vychcánek. Hurónsky se směje, je líný, hledá skulinky, jak z ostatních vytěžit co nejvíce. Není černočerným záporákem ztělesňujícím neochvějné zlo, nýbrž něčím mnohem děsivějším a realitě bližším. Banálním oportunistou jdoucím přes mrtvoly s tváří vtipálka a jednoho z nás.
Odspodu se dere na vrchol. Popírá minulost, překrucuje, opírá se o neúspěch nepřipouštějící filozofii. Tvůrci předlohu uzpůsobují dnešku, akcentují nástrahy kapitalistických machinací, varují před autoritářským systémem. Je tohle opravdu prznění Orwellovy předlohy? Člověka chovajícího socialistické ideály?
Právě apelem na ochranu slabších je film prorostlý. Osočovat autory z toho, že nepochopili předlohu, je především úderný, na snahu o čtení výsledného tvaru však sveřepě rezignující výkřik. Závěr je s ohledem na žánr nadějeplný. Deziluzivní podstatu předlohy zde nenajdeme. Tvůrci chtějí věřit, že zvířátka odhodlaně procitnou a Napoleona, který zde mnohem blíže spolupracuje s CEO obludného korporátu požírajícího lokální podniky, dokážou porazit a vybudovat lepší budoucnost ve spektakulárně barevném tvaru.
Cringe s poselstvím
K nadějeplným zítřkům přitom míří i předchozí dvě filmové adaptace. Andy Serkis v hladivé a krutostí v zásadě zbavené adaptaci čítankově implementuje ikonografické výjevy udřeného Boxera nebo přepisování pravidel, což chvílemi působí jako povinné odškrtávání si ve čtenářském deníku. Nová Farma zvířat totiž opravdu není dobrým filmem.
Paradoxně se bojí svébytnosti. Postavy hází vtipy tiktokovým stylem, mluví jak z influencerských videí, jakkoli o subverzivní tah jde jen někdy. Infantilní stylistika a humor opisují formule od filmů studia Illumination, které svět zamořilo třeba žlutými Mimoni. Unifikované výtvarno film posílá do zapomenutelného balastu, kterého napříč mainstreamovou animací najdeme kvanta.
Prasata postupně užívají hmotných výdobytků. Scrollují na sociálních sítích, mají nazdobené oblečení, jezdí auty, cachtají se ve vířivce. To je výstižné i trapné zároveň. Samozřejmě vidíme spoustu momentů, které jsou výsostně křečovitou cringe snahou o dělání humoru pro nejmladší, digitálem odkojenou generaci. To je však symptomem drtivé většiny současných děl pro nejmenší, které stále hůře hledají smysluplné cesty. Farma zvířat není výjimkou.
Stupidní fráze „Orwell se obrací v hrobě“ nejsou na místě. Návraty k jeho dílům totiž vždy mnohem více vypovídají o nás, o naší současnosti, o soudobých tvůrčích trendech. Mnohem více než o Orwellovi samotném, který je skutečně nadčasovým autorem, jakkoli za cenu toho, že jeho dílo může libovolně posloužit tak nějak všem.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás