Psal se rok 2006 a čerstvá absolventka žurnalistky Andrea Sachs spěchala jako každé ráno do kanceláře prestižního módního časopisu Runway. Na účtu měla sotva na zaplacení nájmu, na lokti kabelku Dior, na telefonu pověstnou šéfovou Mirandu, chrlící jeden absurdní požadavek za druhým: kafe z řetězce ne příliš horké a vyzvednout všechny vzorníky šatů z jarní kolekce Galliana, aby byly na Mirandině stole ještě před půl osmou ranní. Další den v práci, jež nemá s Andreiným vzděláním nic společného, ale ve které stráví jedenáct hodin a uslyší tucet urážlivých poznámek na svůj vzhled i výkon. V práci, za kterou by miliony holek vraždily.
Film nezdravý přístup k práci spíš normalizuje, než komentuje.
První Ďábel nosí Pradu nenabízel jen děsivě věrohodný vhled do zákulisí nablyštěného a krutého světa módního průmyslu, ale také obraz pracovního světa, v němž bylo ponižování zaměstnanců bráno jako nutný trénink k tomu, aby uspěli v branži. Hlavní hrdinka – ztvárněná Anne Hathaway, které v nultých letech role pomohla přerodit se z disneyovské princezny do královny hollywoodské tvorby – v průběhu filmu sama prochází transformací. Z hodné a chytré Andy, sršící motivací i naivitou, udělají měsíce strávené v toxickém prostředí módního magazínu novou, sebevědomější verzi sebe samé. Má lépe ostříhanou ofinu, sladěnější outfit, ale hlavně se naučí rozeznat, kam by kvůli kariéře už nechtěla zajít. A to se jí také v závěru vyplatí. Když se uchází o práci ve zpravodajském deníku, ukáže se, že jí Miranda, ztvárněná ikonickou Meryl Streep, přese všechno poskytla doporučení, které má ve světě newyorské žurnalistiky větší váhu než všechny její tituly a životopis dohromady.
Pokud se člověku podaří odhlédnout od všeho toho bodyshamingu a opulentnosti světa luxusu, jimiž film překypuje, dá se vnímat jako pozitivní příběh o emancipující se mladé ženě, kterou její autentičnost a zápal nakonec dovedou tam, kde si zaslouží být. Nyní, po dvaceti letech, se stará parta, v čele s Mirandou a Andreou, opět vrací na plátno.
Stará parta, staré zvyky
Za dvacet let od premiéry prvního filmu se změnilo skoro všechno. A zároveň překvapivě málo. Světem otřásly dvě tři hluboké ekonomické krize, úspěch nedefinuje počet prodaného tisku, ale engagement na sítích a pásky se posunuly z boků do úrovně pasu. Ti opravdu nejbohatší dnes nevlastní továrny, ale cloud kapitál a nerovnost mezi nimi a zbytkem světa se zdvojnásobila. Ďábel nosí Pradu 2 tyto proměny reflektuje téměř neustále.
Andrea už není vystrašená absolventka, ale čtyřicetiletá novinářka s úspěšnou kariérou a reputací. Jenomže na svět tradiční žurnalistiky doléhá krize, a když nový mediální vlastník nechá redakci prakticky ze dne na den rozpustit, ocitá se Andy nečekaně zpátky v módním magazínu Runway. Tentokrát jako seniorní editorka hledající balanc mezi obsahem, který má hodnotu, a tím, na který se kliká. Také magazín, do kterého se po dvaceti letech spolu s Andreou vracíme, na první pohled vypadá jinak. Pracovnictvo je o chlup mladší a na place panuje větší diverzita. Narážky na vzhled se tolerují už jen s přimhouřenýma očima. Runway stále zůstává světovou módní institucí, ale tištěný magazín drží nad vodou prakticky už jen luxusní módní inzerenti. A přesto se v nakladatelství nezměnilo prakticky nic. Časopisu dál krutou rukou vládne Miranda. Kabát, který ještě před dvaceti lety házela po svých asistentkách, si sice dnes věší sama a některé poznámky o váze nebo etnicitě už si dovolit nemůže, ke svému spolupracovnictvu a podřízeným se ale stále chová urážlivě a s naprostým despektem.
Toxickou pracovní kulturu ale živí i ostatní. Seniorní kolegové oslovují ty mladší posměšnou přezdívkou a místo pomoci jim zakazují chodit na záchod. Nebo se smát. Za přešlapy přichází okamžitý jízlivý posměch, ale za dobře odvedenou práci většinou nic. A když už se někomu občasného uznání dostane, je to za levně sehnaný vzorek z nejposlednější kolekce Miu Miu.
Na rozdíl od prvního snímku pokračování nemá žádné ambice ukázat nám, že bychom pro sebe mohli chtít něco lepšího. I přes snahy o diverznější obsazení a polidštění ďábelské Mirandy nám i druhý díl dává jasně vědět, že nechat po sobě dupat a přikrášlovat stresující a únavnou práci je stále normální. A počítá přitom s tím, že si budeme přát, aby se Miranda navzdory své historii žalovatelného chování a nespočtu zničených kariér na své pozici udržela. Tam, kde první film ještě kriticky nastavoval zrcadlo příšerným praktikám, jeho letošní pokračování jen unaveně krčí rameny.
Stockholmský syndrom v pastelové
Po návratu do Runwaye se Andrea téměř okamžitě ocitá tam, kde byla před dvaceti lety, a navzdory své pověsti ženy s integritou se nechá šéfredaktorkou znovu submisivně vláčet. Místo aby pracovní šikanu calloutovala, podvolí se jí a potom, co se její oblíbený kolega Nigel vysměje jejímu přání dostávat konstruktivnější kritickou vazbu, se znovu pouští do usilovné práce s cílem na Mirandu zapůsobit. Každý den pracuje do noci a píše texty o enzymopeelingu, dokud se jí nakonec nepodaří přízeň šéfky získat.
Sequel se vrací prakticky k týmž dějovým a osobnostním linkám (a často i replikám), které známe z jedničky – jen bez finálního vyústění. Přes svou averzi vůči módnímu průmyslu a nesouhlas s Mirandinými praktikami Andrea v Runwayi zůstane. Tentokrát už nehledá zdravější prostředí ani jiné východisko. Jako by po dvaceti letech stačilo, že po nás nikdo nehází kabátem. Ponižující pracovní vztahy jsou jen drobná zápletka, přes kterou se ten, kdo chce, nakonec dostane.
Nemá jistě smysl čekat od žánrové komedie hlubokou společenskou sondu. Doba je příšerná a Ďábel nosí Pradu 2 diváctvu nabízí přesně to, co od podobného filmu dneska nejspíš chce – šanci přenést se na několik hodin do světa nepředstavitelného luxusu, ke kterému jinak nemá šanci se ani přiblížit. Ať už hedvábné šátky od Hermese financují „old money“ nebo „new money“, životní styl s nimi spojený normálnímu člověku asi nikdy nebyl vzdálenější. Přitom lze těžko Andree vyčítat, že ve svých čtyřiceti letech volí finanční stabilitu a byt, ve kterém z kohoutků neteče rezavá voda. Přeci jen žije v Americe, v zemi bez všeobecného zdravotního pojištění a s minimálními pracovními právy. Film by se dal možná vnímat i jako smířlivá výpověď o mezigenerační výměně dvou úspěšných žen. Ostatně nám nabízí spoustu scén, kdy pracovní přístupy hlavních hrdinek srovnává a zároveň k oběma nově přistupuje s dávkou empatie. Obě jsou ve finále obětí systému, ve kterém je těžké vůbec přežít, natož excelovat.
Jenomže závěrečná scéna, ve které protagonisté po setmění pijí pátou kávu a dál s nadšením pokračují v práci do noci, ukazuje, že film nezdravý přístup k práci spíš normalizuje, než komentuje. Romantická komedie nemusí být hluboká, abychom na jejím konci uronili slzu a odcházeli s kina s příjemným pocitem. Jen škoda, že Ďábel nosí Pradu 2 víc než cokoliv jiného romantizuje workoholismus.
Autorka je ekonomka a spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás