Osudy skryté za uniformou. 2000 metrů do Andrijivky podává syrové svědectví o ukrajinské protiofenzivě

Ukrajinský kameraman a válečný fotograf Mstyslav Černov se na počátku ruské invaze na Ukrajinu ocitl v přístavním městě Mariupol. Během dvaceti dní zdokumentoval obklíčení města, stále intenzivnější bombardování i útoky na civilní cíle, které ruská strana od začátku popírala. Černovovy záběry podaly důležité svědectví o válečných zločinech Ruska i utrpení obyvatel Mariupolu. V návaznosti na důležitost natočeného materiálu se Černov ve spolupráci s dokumentárním pořadem Frontline americké stanice PBS rozhodl z pořízených záběrů sestavit celovečerní dokument.

Smrt jednotlivých vojáků tak přichází náhle a nečekaně, stejně jako se zranění nevyhýbají ani těm, jejichž pohled právě sledujeme.

Výsledný snímek 20 dní v Mariupolu zachycující prvních dvacet dnů ruské agrese uspěl jak na festivalu Sundance, tak na cenách americké Akademie, kde byl oceněn Oscarem za nejlepší dokumentární film. Dokument byl také promítán během 78. zasedání Valného shromáždění OSN. S časovým odstupem se však situace na Ukrajině i postoj řady evropských zemí ke konfliktu změnily. Zatímco 20 dní v Mariupolu představovalo cenné zachycení šoku z brutálního vedení invaze, následující roky toto rozhořčení do jisté míry vystřídala únava z táhlé války a odklon pozornosti k jiným tématům.

Tento posun se odráží i v Černovově novém snímku 2000 metrů do Andrijivky. V něm filmař dokumentuje část ukrajinské protiofenzivy z roku 2023. Vydal se na frontu mezi ukrajinské vojáky postupující k okupované vesnici Andrijivka. Snímání z pohledu reportéra a vojáků nabízí vhled nejen do samotných bojů, ale i do vnitřní rozpolcenosti mužů, u nichž motivaci osvobozovat svou zem stále častěji střídají deziluze a pesimismus ohledně trvání války.

Válka z první osoby

V létě roku 2023 se ukrajinská armáda rozhodla spustit protiofenzivu a získat zpět část území, které zabraly ruské síly. Po sérii dílčích úspěchů však došlo k jejímu zastavení. 2000 metrů do Andrijivky se namísto obecnějšího rámování této operace zaměřuje na její konkrétní část: na pokus dobýt zpět vesnici Andrijivka. Zde kromě ruských obránců ztěžuje cestu ukrajinským vojákům i specifická povaha terénu. Do okupované vesnice totiž vede jen úzké zalesněné pásmo, které ze stran obklopují minová pole.

Zatímco v předchozím Černovově filmu 20 dní v Mariupolu představoval základní strukturní prvek neúprosně ubíhající čas, s nímž se blížili ruští vojáci, ve 2000 metrech do Andrijivky sehrává podobnou roli prostor. Cíl představuje vesnice, která jako by byla současně nablízku i nedosažitelná, se stále obtížnějšími nástrahami ze strany nepřátel. Režisér a kameraman Černov se rozhodl natáčet přímo po boku vojáků, kteří postupují lesem. Většinu záběrů ovšem nenatáčí sám. Podstatná část filmu totiž sestává ze záběrů GoPro kamer, které mají vojáci na přilbách.

Spolu s vojáky se tak diváci dostávají do série nebezpečných situací, které zvolená perspektiva zachycuje s až nebývalou syrovostí. Výsledkem je zobrazení války nejen v její intenzitě, ale i nahodilosti. Smrt jednotlivých vojáků tak přichází náhle a nečekaně, stejně jako se zranění nevyhýbají ani těm, jejichž pohled právě sledujeme. Autentické a často dezorientující záběry zpočátku jen příležitostně doprovází režisérův voiceover, který postup zařazuje do širšího kontextu protiofenzivy.

Na hraně spektáklu

Snímání z přileb zachycuje dění zcela bezprostředně, a přispívá tak k divácké imerzi v bojích mezi zákopy. Efektní podívaná však vyvolává i otázky o etických aspektech válečných dokumentů. Zatímco 20 dní v Mariupolu nabídlo až nesnesitelné záběry utrpení ukrajinských civilistů, dokument situovaný na frontu může hraničit se zachycením války jako energického spektáklu. (Navzdory záměrům tvůrců.) K tomu může přispívat i to, že 2000 metrů do Andrijivky obsahuje řadu prvků blízkých videohrám, ať už se jedná o snímání z pohledu první osoby, apokalypticky poničenou krajinu i lineární postup k cíli vyvěšení vlajky v dobyté vesnici.

Tyto rysy filmu ale vycházejí spíše z reality války než z rozhodnutí filmařů. Ti samozřejmě do zaznamenaného materiálu zasahují jeho sestříháním do divácky stravitelnější podoby. Zprvu chaotické dění navíc postupně doplňují o další kamery, přičemž v poslední třetině se záběry z bojiště střídají se záběry z dronů a velitelství. Frontální útok na smysly úvodní části tak postupně nahrazuje přehlednější zachycení bojů.

Většina dění však zůstává spíše chaotická a nepřehledná než nuceně heroická či prvoplánově strhující. Jedinou výjimku pak představuje využití dunivého a atmosférického soundtracku, který sice výborně funguje v předělech mezi jednotlivými částmi filmu, u samotných střetů však jeho opakování zbytečně umocňuje dojem efektní podívané.

Film ale především nikdy nepropadá romantizaci války. V některých momentech dokáže být i reflexivní. Jeden z vojáků například zpochybňuje svou účast ve filmu, protože z něj pozornost kamery dělá hrdinu, ačkoliv se tak sám nevnímá. Snímek celou stopáž směřuje za jasným cílem, dosažení zničené vesnice ale vzápětí prezentuje poněkud trpce. Výsledek postupu tak působí spíše jako nutný taktický krok než jako dostatečná satisfakce za lidské ztráty, které k němu vedly.

Životy za statistikou

2000 metrů do Andrijivky zůstává přímo v řadách vojáků, které s ubíhající stopáží poznáváme i jako běžné lidi. Válečné scény tak střídají chvíle klidu, kdy spolu vojáci i Černov rozmlouvají, vzpomínají na dobu studií a vyprávějí si o svých životech před válkou. Film skrze tyto odbočky zachycuje své protagonisty v perspektivě, kdy nejsou definováni pouze účastí ve válce. Nejsilnější moment pak nabízí komentář jednoho z vojáků, který si snaží udržet optimismus, a tak válku navzdory všudypřítomné destrukci prezentuje jako příležitost pro ukrajinskou společnost začít znovu a obnovit ztracená města.

Zatímco zpočátku režisérův voiceover slouží pouze k zařazení až klaustrofobního dění do širšího kontextu, postupně začíná zajímavě pracovat s časovým odstupem od snímaného dění. Při sledování jinak uvolněných konverzací tak voiceover nabízí kontrastní výpověď, kdy prozrazuje další osudy postav, které většinou po několika málo měsících čekala smrt. V závěrečné části film nabízí ještě výraznější skoky v místě i v čase, kdy se vydává do rodných měst a vesnic právě pohřbívaných vojáků, a tímto přesunem do prostředí rodiny a známých své protagonisty zbavuje dřívější anonymity.

Pokud Černovův snímek něčím vyniká, tak je to právě zajímavé propojování zdánlivě nespojitých perspektiv. Ve 20 dnech v Mariupolu syrové záběry utrpení civilního obyvatelstva sloužily mimo jiné k narušení způsobu, jímž stejné události líčila ruská propaganda, která scény válečných zločinů prezentovala jako fiktivní inscenace.

2000 metrů do Andrijivky chvílemi zapojuje západní zpravodajství, ale z jiného důvodu. Zpravodajské rámování protiofenzivy se totiž proměnilo v odosobněné pokrytí válečných strategií. I v jinak fakticky přesném popisu jednotlivých operací se tak lidské oběti mohly proměnit v pouhou statistiku. Černov tento úhel pohledu zdařile doplňuje důrazem na konkrétní zkušenost jednotlivých vojáků, jejichž osudy se v obecnějším rámování mohou vytrácet.

Autor je filmový publicista.