Norimberský vojenský tribunál položil právní základy poválečného světa, kde se nacistické hrůzy neměly opakovat

Nový díl podcastu Dějiny bez konce se ohlíží za filmem Norimberk a dějinami norimberského a tokijského tribunálu. Jak soud probíhal a jaký byl jeho odkaz pro poválečný svět?

Ondřej Bělíček, Eliška Farová, Ondřej Crhák

Když nacistické Německo definitivně kapitulovalo 8. května 1945, Evropa ležela v troskách. Nejničivější vojenský konflikt v historii lidstva pak definitivně skončil o tři měsíce později po kapitulaci Japonska. Ničivá síla novodobého vojenského konfliktu měla bilanci 60 až 80 milionů mrtvých. Během války došlo k holokaustu, kdy nacisté vytvořili systematickou továrnu na vraždění, která zabila miliony Židů, Romů, socialistů, komunistů a všech, kteří patřili mezi nepřátele režimu. Docházelo k rozsáhlým vyvražďovacím akcím na východní frontě, popravám civilistů i masivnímu bombardování měst a svržení atomové bomby. Hrůznost konfliktu neměla v dějinách obdoby, a proto bylo třeba odsoudit spáchané zločiny a nastavit pravidla do budoucna. Tradiční právní kategorie se tehdy ukázaly jako nedostatečné, protože nebylo možné redukovat problém pouze na individuální pachatele. Současně však bylo silně problematické kolektivní odsouzení celé německé společnosti. Před podobnými dilematy stáli Spojenci, když společně plánovali vojenský tribunál s nacisty po skončení války.

Hlavní část soudního procesu s předními nacistickými pohlaváry se konala v Justičním paláci v Norimberku. Byla to jedna z mála nepoškozených budov v městě, které se stalo v meziválečné éře dějištěm nacistických sjezdů a vyhlášení říšských rasových zákonů namířených proti Židům. Uspořádání samotného procesu bylo logisticky, organizačně a finančně náročnou operací. Výsledkem mělo být odsouzení nacistických zločinů a celého režimu. Mezi ústřední postavy procesu patřil Hermann Göring, který se vzdal americkým jednotkám těsně před koncem války. Ten se během soudního přelíčení dokázal obstojně hájit a svoji strategii založil na zpochybňování výjimečnosti nacistických zločinů a poukazování na zločiny spáchané Spojenci. Tuny dochovaných dokumentů a svědectví z nacistických koncentračních táborů, které byly během soudu předloženy veřejnosti, ale jeho obhajobu smetly ze stolu. Norimberský proces položil základy poválečného světa, kde se nacistické hrůzy už neměly opakovat. Podařilo se mu tato pravidla uplatňovat? V čem se lišil paralelně konaný tokijský tribunál, jenž se vypořádával s japonskými válečnými zločiny? A stojí za to jít se podívat na film Norimberk?

Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů

Podpořte nás

Ondřej Bělíček studoval historii, dělal hudbu a pracoval v knižním nakladatelství. Od roku 2019 je v redakci Alarmu a všechny tři předchozí štace se mu zde podařilo spojit dohromady. Pro Alarm píše texty a rozhovory o historii, stará se o postprodukci podcastů a audioverze textů a vede knižní nakladatelství Alarmu. Nově připravuje také podcast o historii Dějiny bez konce. | [email protected]