Ačkoli se v Rusku staví, země nedisponuje dostatkem dostupného bydlení. Podobně jako v Evropě není ani tak problém v tom, kolik bytů vzniká, ale pro koho. Zásadní potíží je také byrokracie a málo stavebních parcel určených pro individuální výstavbu. Tu v některých lokalitách navíc brzdí chybějící inženýrské sítě. I z tohoto důvodu zůstávají některé projekty pouze na papíře.
Vedle toho je překážkou i malá kupní síla obyvatelstva. Sazby hypoték se v současnosti pohybují se mezi 17 a 20 procenty a staly prakticky nedostupnými. Vlastní bydlení by si přitom rádo pořídilo více než 57 procent Rusů, dnešní ceny jsou pro ně ovšem příliš vysoké. Protože si nemůžou dovolit nic jiného, žijí v přeplněných bytech nebo v pronájmu, což je případ 22 procent z nich. Počty nájemníků se ale zvedají, poněvadž lidé nejsou schopni kupovat nemovitosti.
Dění v Rusku ukazuje, jak může absence sociálního státu přispívat k militarizaci společnosti a kam až může dovést jedince snaha zajistit si základní potřeby, jako je bydlení.
Ceny nájemního bydlení ve velkých městech začaly sice letos v důsledku ochladnutí trhu s nemovitostmi klesat, nejde ale o žádný budovatelský zázrak. To se pouze dostaly na trh investiční byty, které se kvůli daním a poplatkům za komunální služby investorům nevyplatilo dál držet prázdné. V tom je situace odlišná od té české, protože navzdory tomu, že dostupnost bydlení je u nás jedna z nejhorších v Evropě, vlastníky nemovitostí ani developery ještě nic nedonutilo k tomu, aby začali nevyužité byty pronajímat. Zároveň je pravda, že aktuální pokles nájemních cen v Rusku je spíše pozitivním vedlejším účinkem upadajícího trhu s nemovitostmi.
Přestože snížení cen nájemného rozhodně neznamená, že by se bydlení v Rusku stalo dostupným, kdyby se něco obdobného povedlo v Česku, dalo by se to označit jako úspěch. Příjmy obyvatelstva v Rusku – podobně jako u nás – totiž neodpovídají cenám nájmů. I přes klesající ceny musí Rusové žijící ve velkých městech vynaložit na bydlení někdy až 56 procent svých příjmů. Pro srovnání: české domácnosti vydávají za bydlení v průměru 28 procent příjmů, přičemž samoživitelé a samoživitelky se dostávají i na 40 procent.
V ruských regionech se mediánová mzda pohybuje mezi 45 a 50 tisíci rublů, takže v případě, že nájem stojí 30 tisíc, zbývá lidem jen 15 nebo 20 tisíc na jídlo, dopravu či léky a nemají šanci nic ušetřit. Kvůli vysokým cenám tak začali Rusové častěji bydlet dohromady, sestěhovávají se celé rodiny nebo spolu sdílí byt skupina studentů.
Že by se ceny výrazněji snížily, se zatím očekávat nedá. Zájemců o nájemní bydlení je pořád víc než vhodných objektů, a majitelé si proto mohou vybírat, koho ubytují. Někteří u zájemců prověřují výši příjmů, další se poohlížejí po stabilních nájemnících, tedy nejlépe těch bez dětí a zvířat.
Přestože by na řešení celonárodní krize bydlení byly potřeba dva biliony rublů, vláda na problém vymezila jen 160 miliard. K tomu ministerstvo výstavby, bydlení a komunálních služeb plánuje, že začne nově vést nevyhovující domy jako vyhovující a náklady na jejich opravu deleguje na obyvatelstvo.
Zákon o nároku na bydlení nic neřeší
Nedostupné bydlení v dnešním Rusku neznamená jen ekonomickou nejistotu pro mnohé domácnosti, ale stává se nástrojem militarizace sociálně slabších skupin, konkrétně sirotků. Na první pohled nabízí Rusko nezaopatřeným mladým lidem velmi vstřícnou bytovou politiku. Nárok na byt nebo dům od státu má každý sirotek, který byl vychován v sirotčinci, nebo ten, koho si náhradní rodina neosvojila. V tom se liší od České republiky, kde mladým lidem dětské domovy ze zákona poskytují poradenství, případně i finanční pomoc, takzvané odchodné, ale nic dalšího. Účelem ruského zákona údajně má být podpořit mladého člověka na začátku dospělého života. Jenže ve skutečnosti čekání na bydlení trvá roky. Jen loni na něj v pořadnících čekalo rovnou 266 tisíc lidí, kteří prošli ústavní péčí.
Z jejich bezvýchodné situace se již delší dobu snaží těžit ruská vojenská mašinerie, která je záchytným bodem pro lidi bez prostředků a naděje na lepší život. Že jde o promyšlený postup, ukazuje skutečnost, že už v roce 2023 vešel v platnost zákon, jenž zvýhodňuje ty sirotky, kteří se zapojili do války na Ukrajině. Dává jim totiž šanci přeskočit ve frontě na bydlení ty, kteří do války nešli, a získat tak bydlení dříve než ostatní.
Uzavřít kontrakt s armádou znamená v představách mnohých cestu k finančnímu zajištění a střeše nad hlavou – ovšem jen pokud má člověk štěstí a nepřijde ve válce o život. Jak lze z mladého muže toužícího po vlastním domově vyrobit vojáka, ukazuje případ Michaila žijícího v Suražském obvodu, který popsal server Vjorstka.
Michail čekal na byt šest let a následně podal žalobu proti samosprávě, která mu měla zajistit bydlení. Soud mu dal za pravdu. Ve výsledku však ani to Michailovi nepomohlo, domohl se jen odpovědí, v nichž mu úředníci sdělovali, že nejsou peníze a nové byty se nestaví.
Když bylo Michailovi 24 let, zatelefonovali mu samosprávy, aby se přijel podívat na byt ve městě Klincy. Slíbili mu, že pokud se mu bude zamlouvat, uzavřou s ním smlouvu o speciálním nájmu a předají mu klíče. Nadějeplná situace se nicméně ukázala být absurdní fraškou. Když Michail přijel na místo, dozvěděl se, že byt nedostane on, ale jiný sirotek, na rozdíl od něj účastník bojů na Ukrajině.
Mladému muži následně nevyšla známost, ocitl se bez práce a začal pít, načež dospěl k rozhodnutí vstoupit do armády. Po půl roce na Ukrajině zavolal Michail na okresní správu – a tentokrát se pro něj bydlení našlo okamžitě. V říjnu 2025 dostal dovolenou a obdržel rovněž klíče od svého nového bytu. Michail měl štěstí. Dožil se bytu, který byl navíc ve vyhovujícím stavu. Jiní váleční navrátilci se dočkají míst, kde se nedá žít.
Armáda jako záchranný kruh
Počet sirotků, již šli válčit na Ukrajinu, není znám. Obecně se má za to, že nejde o zanedbatelné číslo. Podle poslankyně Dumy Niny Ostaniny se války na Ukrajině zúčastnilo šest tisíc sirotků, z toho 4 tisíce se údajně již vrátily zpět. Politička to uvedla v září 2025. Jestliže se na věc podíváme skrze čísla, nejde při velikosti ruské armády o závratné počty. Těchto několik tisíc rekrutů ale ukazuje skutečnou tvář kremelského režimu. Putina a jeho oligarchy nezajímá, v jakých podmínkách žije obyvatelstvo. Strukturální příčiny marginalizace některých skupin umožňují jejich příslušníky navléknout do uniformy a vést jejich rukama dobyvačnou válku.
Většina lidí se před rozhodnutím odejít do armády ocitne v momentě, kdy nevědí, co dělat v životě dál. Takové chvíle nastávají po dosažení dospělosti a odchodu z dětského domova, po ukončení základní vojenské služby nebo po skončení studií. Důvodem bývá rovněž vyhazov z vysoké školy. A některé přiměje navléknout uniformu i beznadějné čekání na slíbené bydlení. Psycholog Nikolaj Ščerbakov, který dětem opouštějícím dětské domovy pomáhá učit se žít mimo zdi sirotčince, uvádí ještě další důvod, proč mladí podepisují kontrakty. Říká, že touží po destigmatizaci. Dětem z domovů bývá mnohdy neprávem přiřknuta diagnóza lehkého mentálního postižení. Svého cejchu se následně snaží zbavit vstupem do armády.
Ruku v ruce se státní politikou zvýhodňování navrátilců z války jde i propaganda probíhající v dětských domovech. Jejich zdi jsou oblepené plakáty lákajícími na speciální vojenskou operaci a obrovské výdělky. Televize vysílá o tom, jak je jednoduché bojovat na Ukrajině. Děti pletou maskovací sítě, píší vojákům na frontu dopisy či se učí střílet. Nedílnou součástí výchovy jsou taktéž návštěvy hrobů padlých vojáků.
Lidé z komisariátů pak verbují přímo v sirotčincích, kde potenciálním zájemcům slibují, že se do ostrých bojů ani nedostanou, protože budou sloužit pouze v týlu. Složité podmínky, ve kterých se chovanci dětských domovů nacházejí, dokreslují slova jedné z bývalých vychovatelek Alexandry Semenovny. Když si některé děti vzali jejich učitelé stranou a zkoušeli jim opatrně vysvětlit, o co ve skutečnosti jde, teenagerům se jen zaleskly oči. Znali své číslo v pořadníku na byt a zoufale doufali, že když půjdou bojovat, pomůžou si.
Armáda a vojenské školy skutečně představují v dnešním Rusku určitou jistotu. Zachytávají bezprizorní mladé, kteří jsou bez práce, peněz a budoucnosti. Kadetky, střední armádní školy, jsou pro spoustu sirotků cestou, jak zlepšit své postavení ve společnosti. Instituce jim poskytne ošacení, jídlo a ubytování a také perspektivu zaměstnání v armádě, což je pro mladého člověka bez zázemí naprosto klíčové.
Dění v Rusku ukazuje, jak může absence sociálního státu přispívat k militarizaci společnosti a kam až může dovést jedince snaha zajistit si základní potřeby, jako je bydlení.
Autorka je spolupracovnice redakce.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás