György Pálfi (*1974) je maďarský režisér, který se proslavil alegorií o maďarských dějinách Taxidermie či experimentálním snímkem Final Cut – Dámy a pánové, v němž sestavil milostný příběh sestřiháním scén z nejslavnějších děl kinematografie. Jeho nový film Slepice uvede do kin 16. dubna společnost Aerofilms. Rozhovor probíhal krátce před maďarskými volbami. V rozhovoru Pálfi mluví o důležitosti morální volby, o podmínkách současné maďarské kinematografie i o politickém potenciálu umění, které se zdržuje jasných postojů.
Vládě už ani nezáleží na tématu filmu. Jsme malou zemí, kde každý zná každého, a tak vláda už tuší, kdo je s nimi a kdo proti nim. A to jí stačí.
Váš nejnovější snímek se zabývá slepicí, která se pohybuje různými místy a situacemi. Cestou přichází do kontaktu s různými společenskými jevy – potkává běžné pracující lidi, ale i zločince či oběti migrační krize. Na tyto jinak známé jevy se ale díváte velmi specifickou perspektivou slepice. Co vás vedlo k tomuto rozhodnutí?
Používáte slova jako oběti nebo zločinci, ale pro slepici takový význam nemají. Představují zkrátka lidi v jejím životě. Naším cílem bylo najít co nejmenší zvíře z lidského prostředí. Máme člověka, psa, koně, krávu a prase… A posledním článkem je obvykle slepice či kuře. S nimi na rozdíl od ostatních zvířat nikdo nepracuje.
Snažili jsme se najít větší společenský problém, který jednotlivce přesahuje, a tyto dvě roviny spojit. Chtěl jsem tak divákům ukázat, že jde o zvíře, které se připlétá k větším problémům lidské společnosti, včetně obětí a pachatelů. Ale jak jsem říkal, slepice si nikdy nevolí strany. Drží se jen své vůle k přežití a snahy přivést na svět další kuřata.
Takže spíše než o určitý postoj k těmto otázkám vám šlo o neobvyklou perspektivu?
Ano, protože takový postoj se z perspektivy slepice vlastně vytrácí. Ten vzniká až ve chvíli, kdy se zamýšlíme nad tím, proč filmař natočil takový film a co si o těch tématech myslíme my sami. Zároveň se ale slepice stává hlavní postavou v dramaturgickém i emocionálním smyslu. Prožíváme to, co prožívá ona – sledujeme, co dělá, co chce a vlastně jí radíme, co má a nemá udělat. Stává se tak hrdinkou, s níž se můžeme ztotožnit. A právě v tom se začíná ukazovat rozdíl mezi člověkem a zvířetem. Člověk se liší nejen svým tělem, ale i tím, že má další rovinu existence. Má schopnost přemýšlet, rozhodovat se a činit morální a etická rozhodnutí, což slepice postrádá. Myslím si ale, že spousta lidí se vlastně rozhodla žít podobně jako slepice – jen přežívat, vychovávat své děti a nic víc. Takže ta politická otázka nakonec spočívá v tom, kým jsme. Jsme jako slepice, nebo máme možnost se morálně rozhodovat?
Váš snímek může působit tak, že převrací hierarchii mezi lidmi a zvířaty. Lidské postavy v něm jsou spíše okrajové, zatímco slepice představuje ústřední bod identifikace pro diváky. Kamera ji snímá jako běžnou postavu, často v detailech, a tak získává větší subjektivitu nebo i emocionální hloubku. Jaká za tím byla motivace?
Je to především dramaturgická otázka. Zvolili jsme slepici jako hlavní hrdinku, takže jsme s ní museli pracovat jako s hollywoodskou herečkou, tedy jako s divou a hvězdou. Obecně jsme postupovali velmi tradičním způsobem vyprávění. Nejlépe to vystihla střihačka filmu Réka Lemhényi, která říkala, že si na plátně představovala Sophii Loren, aby slepici ve filmu sestříhala jako výraznou herečku. Nezměnil jsem ani tak hierarchii mezi lidmi a zvířaty, ale pouze běžný úhel pohledu. Člověk je mnohem vyspělejším a nebezpečnějším tvorem než slepice. Ale současně se domnívám, že slepice je zvíře, které v některých momentech cítí stejně jako lidé. Nejsme si tak úplně vzdálení, a tak publikum dokáže porozumět jejímu chování.
Dá se to ilustrovat na milostné scéně. Kdo ví, jestli se slepice skutečně „zamiluje“ do kohouta. Ale během natáčení jsem si mnohokrát všiml, že když se slepice setká s kohoutem, dochází mezi nimi k něčemu, co působí téměř magicky, a jejich chování se změní, jako kdyby se zamilovali. V tu chvíli vstupujeme do hry my jako filmaři, kdy scénu podbarvíme hudbou, kterou okamžitě vnímáme jako milostnou. Zároveň věřím, že je tam skutečná změna chování, i když to není totéž jako láska mezi lidmi. Snažil jsem se ale být opatrný, abych slepici příliš neantropomorfizoval.
Změnou perspektivy mi Slepice připomněla váš jinak velmi odlišný debut Škyt. Ten se zaměřuje na obyčejné lidi, ale z velmi zvláštní, distancované perspektivy. Postavy nemluví a my pouze zdálky sledujeme, jak se chovají, zatímco kamera ve velkých detailech snímá obyvatele vesnice i místní zvířata a přírodu.
Souhlasím, že je to v určitém ohledu blízké mému prvnímu filmu, ale myslím, že můj debut byl mnohem striktnější z hlediska filmových prostředků. Ve Škytu jsem ale zvolil perspektivu zvenčí, jako by přišel cizinec do vesnice a sledoval, co se odehrává – zvířata, místa a lidi i rostliny stejným způsobem. Ve Slepici máme jasnou perspektivu protagonistky, takže je to odlišné, protože ve Škytu se vše odehrává na stejné rovině.
Váš snímek se odehrává v Řecku, kde byl i natáčen. Pokud se nemýlím, byl natáčen nezávisle na maďarské státní podpoře kinematografie. Jednalo se o tvůrčí rozhodnutí natáčet mimo Maďarsko, nebo hrály větší roli produkční podmínky v Maďarsku?
Produkční podmínky v Maďarsku jsou obecně velmi dobré – skvělí lidé, štáb i lokace. Bohužel maďarský Národní filmový institut dává peníze především členům stejné politické rodiny a já nejsem jejím členem, takže peníze nedostávám. Ale nejde jen o mě, 80 procent mých kolegů nezískává podporu z maďarských filmových fondů. Nejde jen o cenzuru. Ředitel Národního filmového institutu je přítel premiéra a dává příležitosti k natáčení především svým přátelům. Už více než 10 let je v Maďarsku obtížné natočit film, pokud nejste součástí systému. Měl jsem spoustu scénářů, ale z tohoto důvodu jsem hledal příležitost natáčet i mimo Maďarsko.
Moje tvorba vychází z maďarské kultury, která je pro mě velmi důležitá. Jsem umělec s kořeny v Maďarsku a snažím se tomuto místu i chování místních lidí porozumět. Když jsem opustil svou zemi a začal jsem točit jinde, měl jsem trochu strach. Obával jsem se, zda dokážu natočit pravdivý, upřímný snímek s někým, kdo žije v jiné zemi. Tyto lidi dostatečně neznám. Samozřejmě se to mohu naučit, ale ne tak hluboce, abych o nich natočil film. I proto jsem zvolil postavu slepice, protože ta dokáže žít všude a současně jí dokážu porozumět více než třeba někomu, kdo bydlí v brazilských favelách. Když se při cestách po světě zastavíte před cizím domem a zamyslíte se nad tím, kdo žije za jeho okny, nezjistíte to, pokud nejste místní. Když vidím podobné okno v Budapešti, dokážu si lépe představit, co se za ním nachází. I proto jsem si jako protagonistku zvolil slepici, o které toho publikum nemusí moc vědět. Navíc jsme měli štěstí, že nás podpořily německé a řecké filmové fondy. Poté jsem s rodinou odjel na delší dobu do Řecka, abych pozoroval, jak se místní chovají a žijí.
Zatímco Škyt či Taxidermie byly snímky velmi zakotvené v národní historii i místních zvycích, Slepice působí více univerzálně…
Myslím si, že točím vrstevnaté filmy. Škyt a Taxidermie byly velmi zakořeněny v maďarské kultuře, ale zároveň měly další vrstvy, které nabízely univerzální příběh. Ten byl srozumitelný každému divákovi, protože vychází ze zkušeností, které sdílíme všichni. Jde jen o odlišnou historii a odlišné prostředí. Stejně tak Sto roků samoty od Gabriela Garcíi Márqueze je velmi kolumbijská kniha, která je ale současně velmi univerzální, protože každý má rodinné vazby, každý může přijít do styku s válkou a politikou. Nevidím tedy žádný rozpor mezi tím být maďarským a zároveň univerzálním filmařem, neboť obě roviny jsou pro mě neoddělitelné.
V návaznosti na Taxidermii jste mohl být vnímán jako politický filmař, protože se vaše filmy zabývají národní identitou či politickou historií. Současně ale své snímky nezakládáte na jasných politických postojích, váš přístup je spíše nepřímý, někdy až alegorický.
Nechci nabízet přímá politická prohlášení, stejně jako nechci točit přímo politické filmy. Nejsem politik, jsem režisér, který pracuje se vztahy mezi lidmi nebo mezi zvířaty. Samozřejmě do mých filmů proniká to, jak si myslím, že funguje svět, což je součástí politiky. Zajímám se o politiku, protože se zajímám o lidi, pro které je politika zásadní. Přímo politické filmy mě ale nezajímají.
Na druhou stranu můžeme říct, že už když někdo natočí film pro Marvel či jiné studio, tak se jedná o politický akt, protože prostřednictvím svých filmů může mít vliv na to, jak lidé přemýšlejí. A je pak na tvůrcích, jak moc napřímo do nich chtějí politiku vkládat. Moje filmy jsou politické jen do té míry, do jaké moji hrdinové dělají něco, co má politický význam. Nyní v Maďarsku je ale hlavní politickou otázkou vůbec možnost natočit film. Vládě už ani nezáleží na tématu filmu. Jsme malou zemí, kde každý zná každého, a tak vláda už tuší, kdo je s nimi a kdo proti nim. A to jí stačí.
Vaším patrně nejznámějším snímkem je Taxidermie, která se sice zabývá maďarskou přítomností, tu však nahlíží skrze vrstvy minulosti, ať už šlo o válku nebo o komunistický režim, jež přítomnost determinovaly. Slepice se také zabývá současností, ta je však podána otevřeněji a není tak předurčená minulostí. Je v tomto případě záměrný posun ve vaší tvorbě?
Vztah mezi minulostí a přítomností mě stále zajímá a myslím si, že je velmi silný. Z logického hlediska je náš život často reakcí na minulost, na naše předchozí zkušenosti. Ty ovlivňují naše rozhodování, které je zakořeněné v minulosti, a ta tak ovlivňuje naši současnost. V tomto snímku o slepici jsem se ale posunul k tomu, že jde o situaci lidí, kteří mají možnost volby, tedy něco změnit. Někteří lidé to využijí, jiní ne. I v tomto snímku je to přítomné, ale právě proto jsem postavy mohl rozlišit, neboť slepice takovou možnost volby nemá, ale lidské postavy ano. Do kina nechodí slepice, ale lidé. Takže ten film sice sleduje slepici, ale vypráví především o lidech a lidských problémech.
Autor je filmový publicista.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás