„Farmaření jsem začala dělat, abych se vypořádala s pocitem bezmoci,“ říká spolumajitelka ekologického statku

Přinášíme vám nový seriál Politika jídla, který přináší kritický pohled na současný potravinový systém. V sérii textů a rozhovorů s odborníky, výzkumníky i zemědělci se dozvíte, že otázka jídla zdaleka nekončí u toho, co máme na talíři. Od lokálních forem hospodaření přes zdravotní dopady stravy až po globální obchod, korporátní moc, technologické změny a sociální nerovnosti se skládá obraz systému, který zásadně ovlivňuje podobu krajiny, veřejného zdraví i každodenního života. Seriál zároveň hledá, jaké alternativy dnes existují a co by musela obnášet spravedlivější a ekologicky udržitelnější proměna toho, jak potraviny vyrábíme, distribuujeme a konzumujeme.  

Amálie Vystavělová a Viktor Procházka patří k nejmladší generaci nových ekologických zemědělců, společně založili Statek na kraji Pardubic. V rozhovoru mapujeme jejich cestu k zemědělství, výzvy, se kterými se setkávají a roli ekologického a městského zemědělství v České republice.

Jste bývalí spolužáci a absolventi pilotního ročníku Farmářské školy – vzdělávacího programu, kde je klíčová celoroční praxe. Dnes už oba hospodaříte. Kolik vám bylo let, když jste začínali, a jak na toto období vzpomínáte?

A: Do školy jsme nastoupili ve dvaceti, vlastní farmu jsme pak zakládali ve třiadvaceti. Praxe na různých farmách mi hodně dala – často i tím, že jsem viděla postupy, kterým se chci sama vyhnout. Velmi si cením také sítě kontaktů. Získali jsme vazby na další farmáře i odborníky, na které se můžeme kdykoliv obrátit pro radu nebo s nimi navázat spolupráci.

V: Za mě je taky velký přínos vědět, čemu se chceme vyhnout. Bylo skvělé zjistit, jak postupovali jiní, jaké dělali chyby. Také mi přišlo přínosné, že jsme si přičichli i ke komunikaci s lidmi, k distribuci, k nějakému papírování. Že jsme zažili i nepříjemné chvíle, kdy se například pěkná zdravá plodina zaorá, protože na ni třeba vypadl odbyt, nebo kedlubny zdřevnatí dřív, než se čekalo. V tu chvíli je z plodiny zelené hnojení a jinak to nejde.  

Když jsem rýpl do země, vytáhl jsem kus půdy, v níž nebyl jediný pór. Žádné žížaly, ty tu neměly vůbec co žrát.

Naučilo mě to počítat s tím, že tyhle situace existují. Je o hodně lepší se tohle naučit na cizím, za cizí peníze, než si to odtrpět sám na vlastním, s minimálním počátečním kapitálem. A nejde jen o tu čistě finanční stránku, ale i o mentální, protože měsíce práce ti mohou jen tak proklouznout mezi rukama.

Hodně mě zaujalo, že asi jen kromě tebe, Viktore, neměl nikdo ze studentů pilotního ročníku žádné předchozí zemědělské vzdělání nebo zázemí. A podobně je to u studentů dalších ročníků, ačkoliv tam se to už trochu mění. Lidé přišli z úplně jiných studijních oborů od filozofie přes divadelní režii až třeba po sportovní fyzioterapii. Připisujete to nějakému trendu, nebo je to podle vás něco standardního?

V: Myslím si, že je to normální. Že se k zemědělství dostanou lidé, které třeba jejich dosavadní život nebaví či nenaplňuje. Je tam spousta navázaných aspektů – nejen že z farmy je potravina lepší než v obchodě, ale zároveň je ta práce smysluplná, vidíš výsledky, a taky pracuješ se zvířaty, což je ohromně uvolňující.

Lidi, ať už se věnují jakémukoliv odvětví zemědělství, jsou esenciálně propojení s půdou. A ve chvíli, kdy k zemědělství přijdou třeba z paneláku a začnou něco tvořit, u toho už zůstanou. Vím o té tendenci, že lidi z jiných oborů přecházejí do zemědělství, ale moc se nesetkávám s tím, že by naopak lidi ze zemědělství dobrovolně přecházeli jinam. Je to jednosměrný pohyb.

A: Když jsme se o tomhle se spolužáky bavili, tak říkali, že během covidu měli čas víc se zamyslet, jestli to, co studují nebo dělají za zaměstnání, dává smysl. A řada z nich došla k tomu, že ne. Covid byl katalyzátor, který umožnil zpomalení a zamyšlení nad tím, co chceme opravdu dělat.

Jaké máte vy předchozí vzdělání a co vás vedlo k tomu, že jste nejenže absolvovali zemědělský program, ale dokonce jste se zemědělství rozhodli i dál věnovat?

V: Já mám střední zahradnickou, obor zahradní architektura. Něco v rámci zahradničení jsem chtěl dělat úplně vždycky, od malička. Po střední jsem šel na ekologické zemědělství na ČZU, jenže můj nástup spadl do covidu. Takže přednášky byly puštěné na počítači a venku jsem si sám tvořil zeleninovou zahradu. Po dvou měsících studia už bylo jasné, že skončím. A v březnu se spustila Farmářská škola, takže nebylo o čem přemýšlet a přihlásil jsem se.

A: Já jsem chodila na anglické gymnázium. Po střední jsem se angažovala v Extinction Rebellion, což je klimatické aktivistické uskupení, a potom jsem šla studovat ochranu životního prostředí na Přírodovědeckou fakultu na Karlově univerzitě. Ale během covidu pro mě bylo online studium náročné – byli jsme zavření doma u počítače a poslouchali, jak se hroutí klima a jak je všechno znečištěné. A pak, zrovna v zimě, kdy jsem byla úplně vyřízená ze studia, se spustila Farmářská škola. Věděla jsem, že to je přesně to, co potřebuju.

Léto před nástupem na VŠ jsem byla s kamarádkou na různých farmách v Česku, kde mi bylo moc hezky. Měla jsem potřebu něco dělat a ne jen pořád poslouchat negativní informace a koupat se v tom, jak je všechno špatný.

 Amálie, prošla sis trochu složitějším rozhodováním, zda se vydat na zcela odlišnou cestu. Co pro tebe bylo klíčové v rámci rozhodování a co bys poradila lidem, kteří jsou teď ve stejné fázi a zvažují, zda a jak vstoupit do zemědělství?

A: Mně přijde důležité jet na víc různých farem různých měřítek a s různým typem zaměření – zkusit si jak práci se zvířaty, tak život na permakulturní farmě. Být tam třeba týden, pracovat tam a vnímat, jak to na člověka působí. Potom ta Farmářská škola byla dobrým pokračováním, protože jsme měli k praxi na farmách zároveň teoretický základ a exkurze, které jsou hodně přínosné. Člověk vidí v zahraničí, jak to může po desítkách let hospodaření v ekologickém režimu vypadat. Zároveň se skrze praxi může více do hloubky zaměřit na něco, co ho zajímá. Já jsem tahle zjistila, že mě láká zelenina.

Jak a v jaké fázi jsi to zjistila?

A: Ještě před Farmářskou školou jsem byla pár týdnů na Biostatku ve Valči. Tam byla taková permakulturní zahrádka, která se mi moc líbila. Celkově mi na té farmě bylo příjemně. Byl tam včelín v maringotce, stádo oveček na mléko, ovocný sad a do toho ta permakulturní zahrada, která mi připadala krásná a cítila jsem se tam dobře.

Vnímala jsem v té době velký pocit bezmoci, co se budoucnosti týče, a říkala jsem si, že by bylo dobré mít vlastní zdroj obživy. Abych věděla, že si poradím, kdyby se zhroutil potravinový systém, na kterém většina z nás závisí. Což se podle mě může stát. Tak jsem udělala ten další krok a přihlásila se na Farmářskou školu.

S Viktorem jsme zjistili, že máme podobnou vizi toho, jak chceme hospodařit, takže jsme spojili síly. On už měl pozemek, na kterém jsme se do toho pustili. Farmaření jsem začala dělat, abych se vypořádala s pocitem bezmoci, který mám ze současného nastavení světa. Přijde mi, že když se člověk rozhodne dělat něco lokálně, něco, co má pod kontrolou a má v tom tvůrčí iniciativu a svobodu, je to velmi naplňující. Mám pocit, že reálně něco měním, i když je to kapka v oceánu.

Asi největší problém pro začínající pěstitele či zemědělce je najít vhodnou půdu. Jak jste se k ní dostali vy?

V: Děda dostal půdu v rámci restituce, ale nikdo z rodiny ji nechce zemědělsky využívat, tak ji svěřili mně.

Jak se vám aktuálně daří živit se pěstováním zeleniny? A vnímají spotřebitelé, že pěstujete ekologicky, přestože nemáte certifikaci?

A: Myslím si, že máme výhodu v tom, že jsme tady v Pardubicích, kde jsou v okolí jen čtyři ekologické farmy na 200 tisíc spotřebitelů, plus ještě přibližně 100 tisíc lidí v okruhu kolem Pardubic. Takže hned od minulého roku, kdy jsme začali s komunitou podporovaným zemědělstvím, jsme neměli problém najít dostatek podílníků. Máme čekačku, poptávka je vyšší, než kolik toho zvládáme vypěstovat. S našimi odběrateli komunikujeme, že pěstujeme bez chemie a ekologicky, a také pořádáme dny otevřených vrátek, kde podrobně vysvětlujeme svoje postupy. Nejvíc mi na nás sedí definice agroekologie.

V: Lidé si vlastně nemají z čeho vybírat. Jsme jediní, kdo v Pardubicích pěstuje ekologicky zeleninu, za kterou můžete vidět konkrétního člověka. Prezentujeme jim kontext, že to děláme opravdu ze srdce, a ne kvůli označení BIO.

Když jsem si prošel vaše pole, tak jsem zaznamenal, že kombinujete tři nebo čtyři různé metody hospodaření. Pracujete s nimi vědomě nebo intuitivně?

A: Ano, vycházíme z různých příkladů toho, co jsme viděli na stážích a exkurzích, a vybíráme si podle toho, co nám dává smysl.

V: Máme tam agrolesnictví, market gardening, využíváme meziplodiny, takže je tam ten regenerativní aspekt, zavádíme permakulturní prvky, příští rok chci jeden pás zkusit syntropicky – nasázet intenzivnější pásy vyšších rostlin, než je zelenina. Máme louku, kde se snažíme hospodařit regenerativně se zvířaty. Ze všech těch exkurzí máme nakoukáno hodně atraktivních metod, všechno se to snažíme zapojit v rámci našeho kontextu.

Převzali jste rodinnou půdu, na které se klidně půl století hospodařilo konvenčně a byla v hodně špatném stavu. Přibližte trochu jak jste vnímali ten stav vy.

V: Předtím, než jsme půdu převzali, pěstoval na pozemku jeden konvenční zemědělec pšenici za pšenicí stále dokola. Půda vypadala asi jako první sukcesní fáze po skále. Na pozemek navazuje sad, který je trvale zatravněný, a když jsem tam šel jednou v noci zjara, člověk nemohl šlápnout na místo, kde by nebyla žížala. A když jsem udělal krok do pole s pšenicí, tam to skončilo.  

Když jsem rýpl do země, vytáhl jsem kus půdy, v níž nebyl jediný pór. Žádné žížaly, ty tu neměly vůbec co žrát. Nenašel jsem tam skoro žádné posklizňové zbytky ani organiku. 35 centimetrů hluboká ornice a pod tím 20 cm utužená půda na beton, kterou ani kořeny plevele neprorostly. A pod tím spousta vody.

Takže hlavní cíl je teď oživit půdu. Mohli byste popsat, jaké postupy zavádíte?

V: Udělali jsme tři věci. Dodali jsme kompost, aby se v půdě mohl uchytit půdní mikrobiom. Vyseli jsme pestrou směs meziplodin do agrolesnických pásů a do záhonů zeleninu, aby v půdě byly různé živé kořeny. Zároveň dodáváme hodně vody. Začali jsme vidět tvorbu agregátů už v prvním roce, takže život se do půdy začal vracet poměrně rychle. Všechno děláme rukama a ručními nástroji, nemáme žádné stroje, takže naše zásahy jsou velice pozvolné a části pole, kde zrovna nepěstujeme zeleninu, udržujeme celoročně pokryté vegetací. V tuhle chvíli už na celém poli nějaký půdní život vnímám a plánuji ho dál udržovat meziplodinami. Rád bych ještě dělal z kompostovaného hnoje výluhy a ty aplikoval na půdu.

Jedním z trendů v zemědělství je to, že zemědělci stále více využívají sociální sítě, a to nejen k propagaci, ale i sdílení svého života, problémů, postřehů, názorů. A to nejen malí, ale i ti velcí. Jaká byla vaše motivace zprostředkovávat svou činnost a život skrze sociální sítě?

A: Mně přijde, že je to nejefektivnější způsob, jak získat přímé zákazníky. Když jsme se minulou sezonu snažili prodávat na trzích, tak nás to nemohlo uživit. Přes sítě se nám ale podařilo založit komunitou podporované zemědělství a získat dostatek podílníků. Je to pro nás zásadní nástroj. Sociální sítě nám pomáhají dobře komunikovat naše hodnoty a přístup, a tím pádem získávat zákazníky, pro které jsou ekologicky pěstované potraviny, zdraví půdy a biodiverzita důležité.

Zároveň jste nerezignovali na fyzický kontakt s odběrateli zeleniny, jaký to má pro vás přínos?

A: Pořád vidíme smysl v osobních setkáních i v tom, že pouze přes sítě nejde předat úplně všechno. Sítě jsou jednostranné. Dáváme ven obsah, ale už nemáme zpětnou vazbu. My ale usilujeme o rozvinutí diskuze a tvoření komunity. Kvůli tomu je potřeba se potkávat fyzicky. Takže máme dny otevřených vrátek a navazujeme vzájemný kontakt s podílníky.

Na dni otevřených vrátek se lidé hodně doptávali, strávili jsme spolu kvalitní čas, udělali jsme si opékačku i trochu společné práce na poli. Pro mě je hodnotné přímo zapojovat lidi, protože pak dokážou líp pochopit naši práci a ocenit ji. A třeba i pochopit, když se něco nepovede. Také si možná víc uvědomí výzvy, kterým čelíme.

V: Mám hrozně rád, když si pro podíl přijdou lidé s dětmi, to je takový roztomilý chaos. Pro mě to má přínos v tom smyslu, že naše práce může inspirovat lidi k podobnému stylu života. Ve finále to má být takový kousek ráje, kde je stín, každou chvíli něco kvete, stačí natáhnout ruku a něco sníst. Já bych chtěl ukazovat, že když se to správně navrhne, a když se hledí na dlouhodobé cíle místo krátkodobých, jak je teď v zemědělství typické, může to být úplně něco jiného.

Ten pozemek se může starat od určité chvíle o nás, důležitost našich zásahů tam pořád klesá a my víc přijímáme, než dáváme. To navazuje na syntropické a permakulturní prvky, které chceme rozvíjet. Chceme, aby tohle lidé viděli naživo. Knížky jsou toho plné, ale to je abstraktní.

Jedna z klíčových výzev je klimatická změna a její dopady. Za tu dobu, co sami hospodaříte, pozorujete nějaké krajní situace a adaptujete se na ně?

A: Hned mě napadají povodně minulý rok. U nás se ty přívalové deště neprojevily vyloženě jako povodeň, i když některé oblasti kolem byly zaplavené. My máme v půdě jílové dno, takže se po deštích pole napustilo jako vana, a nám tím pádem většina plodin shnila. Tuto situaci jsme ihned komunikovali s podílníky (členy naší KPZ) a ti byli většinou chápaví.

V létě dochází k druhému extrému, kdy bývá velké sucho, což kompenzujeme tím, že máme vrt a zaléváme ze studny. Dalším opatřením je oživování půdy dodáváním biomasy, udržování půdy zakrytou střídavě hlavní plodinou, zeleným hnojením nebo mulčem. Tím se podpoří zadržování vláhy a postupné budování zdraví a odolnosti půdy. Přizpůsobujeme se také tím, že některé plodiny, které ve vlnách veder vyběhnou brzy do květu, jako jsou brukve a saláty, pěstujeme především na jaře.

V: Mně také vadí, že jsme zatím v podstatě na holé pláni, kde celé léto pere slunce. Do toho jsme ještě na jílu, takže když pole vyschne, jsou tu další komplikace jako riziko větrné eroze, kdy se život v horní vrstvě půdy vlastně efektivně zruší. Pro mě je tedy zásadní sázení stromů a tvorba mikroklimatu – sázení deště. Ernst Goetsch říká, že v našich středoevropských podmínkách je potřeba zhruba 2000 hektarů osázených stromy, aby se obnovil malý vodní cyklus, kde voda vyvzlíná a zároveň na tom místě ještě zaprší. Vlastně aby převládala evapotranspirace nad obyčejnou transpirací. Dáváme teď hodně vody mladým topolům, vrbám, olším, javorům, aby se ujaly a když vyrostou, tak už si myslím, že se při nějakých méně intenzivních údržbách udrží.

V průběhu léta proběhla kauza, kdy na ekologické farmě Křížov, která se věnuje pěstování černého bezu, byly v úrodě detekovány nadlimitní koncentrace pesticidů ze sousedního pole, odkud se rozšířily rozstřikem. Jejich úroda byla kontaminovaná. Vy také sousedíte s konvenčním zemědělcem, takže riziko přestřiku se vás nevyhnutelně dotýká – jak to vnímáte? Cítíte se tím ohroženi a děláte nějaká vlastní opatření nebo komunikujete se sousedem, aby k tomu nedocházelo?

A: Se sousedy zatím nejsme v kontaktu. Máme ze všech stran intenzivní pěstební plochy minimálně desetimetrový odstup od okolních polí – na dvou stranách louku, na třetí sad a na čtvrté alespoň silnici. Rozhodně chceme větrolamy i právě jako bariéru proti postřikům, jen to bude ještě pár let trvat, než stromky a keře vyrostou.

V: Rozumím, že riziko přestřiků může ekologickým zemědělcům oprávněně vadit, ale já mám stejně v úmyslu na našem pozemku vysazovat živý plot, který bude mít i vedlejší efekt, že bude zadržovat vliv sousedního pole. Pás stromů a keřů jde založit i s malým rozpočtem – děláme průběžně vlastní výsevy stromů ze semen. Kolem nás vlastní pozemky místní lidé a propachtovávají (pronájem půdy k zemědělskému užívání za stanovenou cenu pozn. red.) je konvenčním zemědělcům.

Do budoucna doufám, že se to změní. Je důležité, aby vlastníci půdy začali podnikat kroky, které budou jejich půdu chránit. Mohou například doplnit do pachtovní smlouvy, aby zemědělci zvyšovali podíl organické hmoty v půdě, nebo aby svou půdu propachtovali ekologickým zemědělcům, jinak bude půda nadále ztrácet svoji funkci a životaschopnost.

Město Pardubice v našem obvodu teď bude na městských pozemcích tvořit sady, mokřady a další opatření, takže se změny odehrávají i ve větším měřítku. Ve srovnání s někým, kdo má sto hektarů, potřebuje poměrově víc zpětné vazby než ten, co má jeden hektar. Protože má jiný objem lidí, které živí a kteří ho živí. Kde je přímá komunikace, tam je podle mě i větší šance, že se něco změní.

Text vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung v Praze.