Podívejte se prosím na tuto fotku. Je to docela neodborně opravená fasáda v devátém patře výškové budovy v Sarajevu. Je to vysoko, asi se nikomu nevyplatilo opravovat to zvenku – tak to dodnes zůstalo takto. Už přes třicet let. Byla tam díra, to je jasné. Ani velká, ani malá, zrovna tak akorát. Díru – docela odborně – udělal projektil, který byl vyroben za tímto účelem.
S ohledem na svoji zkušenost vůbec nechápu českou společnost posledních pár let.
Z druhé strany díry – dle tehdejšího narativu – měli být nebezpeční náboženští fanatici, nebo přinejmenším příslušníci krvežíznivé armády, kteří házejí děti lvům. Nebyli. Zato tam stály dvě dětské postele, červené skříně polepené obrázky fotbalistů Mundial Italia 90, docela slušná televize, nějaké hračky a pak poklady největší: počítač Commodore 64 a videoherní konzole Sega Master System. Z nábytku zůstaly třísky, ze zbytku šrot.
Mohli jsme tam být
Co na místě v tu chvíli nebylo, jsme byli já s bráchou. Ale mohli jsme tam být, lidé tam žili, dokonce v tu chvíli dva lidé v důchodovém věku seděli v kuchyni o pár metrů vedle. Člověk, který na to místo mířil, možná i doufal, že tam někdo bude, nevím. Za jinými dírami také byli děti, lidé, postele, skříně. Určitě někde byli i vojáci, snad i nějaký fanatik, také nevím. Lvy jsme v Sarajevu tehdy neměli. Tou dobou buď zemřeli hladem, nebo byli milosrdně utraceni, takže ti tam být nemohli – to vím. Nápor srbské propagandy začátkem 90. let každopádně podobné zásahy v Bosně a Hercegovině ospravedlňoval. Z lidí v Sarajevském údolí dělal podlidi, nestvůry, zrádce kmene či víry, šváby a mouchy.
Na tu díru jsem časem zapomínal, až jsem ji skoro vytěsnil. Měl jsem to přece snadné, většinu války jsem přečkal v Praze. Měl jsem obrovské štěstí, jaké neměla spousta mých vrstevníků. Jasně, nějaká úskalí uprchlického života tu byla, ale je to zcela směšné v porovnání s alternativami. Získal jsem kamarády, zapojil se do společnosti, školy, zábavy, práce. Super. Poslední dobou ale na tu díru myslím víc než dřív. Její fotografii mám v telefonu a stále častěji ji otevírám. Možná je to stárnutím, možná je to situací ve světě. Třeba je to selektivní citlivostí a necitlivostí veřejnosti, ale pálí mě to. Jako strup, jako šrám, jako jizva, co přes veškeré kosmetické procedury a nejlepší vůli nejspíš zůstane.
Moje válečná zkušenost je směšná, až se stydím, když se podívám do očí svým vrstevníkům a příbuzným, kteří celou válku prožili v Sarajevu. To oni vydrželi těch 1425 dnů obléhání, z větší části bez elektřiny a tekoucí vody. Nesčetné zásahy, hlad, zimu, všudypřítomnou smrt. A jim zase to všechno přijde jako sranda, když to srovnají s Gazou… Ale ten pocit, že do našeho dětského pokoje vletěla puma, prostě znám.
Hrdinové a zločinci
S ohledem na svoji zkušenost vůbec nechápu českou společnost posledních pár let. Tu samou společnost, o které jsem si myslel, že do ní dávno patřím a že ji lze ve věcech lidských práv považovat když ne za maják, tak alespoň za majáček. Nebo aspoň za ignoranta, a ne za spolupachatele. Že česká politická reprezentace, veřejnoprávní a jiná média a značná část veřejnosti bude schopna selektivně obhajovat masivní, plánovaná a systematická zvěrstva, zlehčovat genocidu? Znevažovat soudy, lidskoprávní a lékařské organizace, ve které přitom v jiných případech máme plnou důvěru? Obhajovat zjevné válečné zločiny? To všechno sice znám ze „staré vlasti“, ale zde mi to připadalo nemožné. I s ohledem na ten můj šrámek mi to přijde jako něco zcela obludného.
Na to se často namítá, že je to komplikované. Ale komplikované to tedy podle mě vůbec není: válečný zločin je válečný zločin, terorismus je terorismus, genocida je genocida, ničení nemocnic a popravy novinářů jsou zvěrstva, zabíjení dětí, a obzvlášť současným průmyslovým způsobem, je ohavnost. Jsou to zrůdnosti, ať je páchá kdokoliv. A ten, kdo je páchá, patří do vězení. Ostatně tak jsme se dohodli a podepsali k tomu nejspíš i nějaké smlouvy. Nebo ne?
Můj tehdejší kousek světa bránila – a navzdory všem předpokladům a za cenu obrovských obětí nakonec také ubránila – Armáda Republiky Bosny a Hercegoviny. Proto jsou pro mě osobně její vojáci největší hrdinové. Stejně tak ale za největší prohru považuji zločiny, jež spáchali na civilním obyvatelstvu osoby, které nesly nášivky téže armády. Z úcty k hrdinům z předchozí věty je jako vojáky označovat vůbec nebudu. Bez ohledu na to, co provedla druhá strana, se za tyto zločiny stydím, hluboce jimi pohrdám a nedovolil bych si je omlouvat či „vysvětlovat v kontextu“. Zahrnuje to samozřejmě i lidi, kteří jim k tomu dali povely, poskytli propagandu nebo jen pocit beztrestnosti. Ať jsou souzeni a v případě prokázání viny potrestáni. Je to věc základní lidskosti a společenské hygieny. Nebo ne?
I proto dnes cítím opovržení k těm, co rádi zmiňují třísky, které lítají, když se kácí les. To mi přijde obzvlášť odporné. Jaké třísky? Děti? Ženy? Nemocnice? Mluví snad někdo z nich o vlastních dětech jako o třískách? Jakmile jakákoliv společnost přijme, že se takto může mluvit o lidech, přestává být nejen slušná, ale i civilizovaná. Dnes to bohužel platí pro tu českou.
Autor se narodil v Sarajevu, v Česku žije od roku 1993.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás