Ošklivý bonmot o francouzských generálech praví, že jsou vždy perfektně připraveni, akorát že na minulou válku. Události posledních dní ukazují, že rčení stejně dobře platí na vrcholné politiky v Česku.
Premiér Petr Fiala se ve svém mimořádném projevu zmohl alespoň na analýzu, podle níž zažíváme největší změny v mezinárodním řádu od rozpadu Sovětského svazu – člověk na tuhle observaci sice nepotřebuje profesuru z politologie, ale budiž.
Kromě zbrojení (o kterém se mluví už několik let od úplné ruské invaze) a ohraného pravicového refrénu o přílišných regulacích a katastrofálním Green Dealu pak ale Fiala nenabídl žádné konkrétní řešení. Stejně tak nedořekl do konce žádný z děsivých důsledků, které pro Ukrajinu, tedy deklarovanou zahraničně-politickou prioritu Česka, znamená konec americké vojenské podpory.
Lipavský krytím Izraele podrývá ta stejná pravidla a instituce, na něž se odvolává při podpoře Kyjeva. A protože Ukrajina je česká zahraničně politická priorita, střílíme se do vlastní nohy.
Zatímco vládním politikům se hroutí jejich transatlantické „jistoty“, ti opoziční od Andreje Babiše přes Tomia Okamuru po Kateřinu Konečnou volí metodu z učebnice majitele Agrofertu: „Kámošit se a doufat, že z toho něco kápne.“ V praxi to znamená úplné podvolení nebo alespoň vtírání se Trumpovým Spojeným státům – dnes více či méně otevřeně nepřátelské velmoci. Ještě nedávno přitom tyto strany vedly kampaň proti nákupu předražených a neefektivních stíhaček F-35. Mezi správné argumenty, jež z opozičního tábora zaznívaly, patřilo „vyhnout se závislosti na USA“. Jejich dnešní výroky ukazují, že jim na bezpečnosti Česka asi nikdy nijak zvlášť nezáleželo.
Ty všechny ale předčil ministr zahraničí Jan Lipavský. Ve středu se vypravil do Izraele, aby se setkal s válečným zločincem Benjaminem Netanjahuem. A byla to ještě větší ostuda než obvykle.
Honza málem diplomatem
Na izraelského premiéra totiž loni v listopadu Mezinárodní trestní soud (ICC) vydal zatykač za zločiny proti lidskosti na Palestincích v Gaze. Lipavský se tak svojí středeční návštěvou zapsal do dějin. Stal se teprve třetím ministrem země EU, který oficiální návštěvou poctil člověka, na kterého je takový zatykač vydán. Zařadil se tak za Viktora Orbána s Robertem Ficem, kteří se v Moskvě sešli s Vladimirem Putinem.
Lipavský má s ICC dlouhodobě – eufemisticky řečeno – komplikovaný vztah. Instituci veřejně podporuje, když vydává zatykač na Putina a odvolává se na soudem vymáhané mezinárodní právo, když jde o ruské útoky proti Ukrajině. Jakmile však ten stejný soud se stejným mandátem vydal ten stejný zatykač na Netanjahua, relativizoval ho jako „opravdu neporovnatelný“.
Izraelská armáda (IDF) v Gaze za 15 měsíců zabila téměř 50 tisíc Palestinců – zhruba každého padesátého člověka. K tomu zničila či poškodila drtivou většinu místní civilní infrastruktury a dohnala celá města za hranu hladomoru. Čím dál tím více institucí, ale také výzkumníků včetně těch izraelských, označuje tyto praktiky za genocidní.
V Gaze momentálně trvá křehké (a Izraelem porušované) příměří. Izraelská armáda a osadníci tak o to intenzivněji útočí na palestinské obyvatelstvo na Západním břehu, které situaci popisuje jako „horší než za druhé intifády“.
V kontrastu s nadějemi, které přináší zastavení bojů v Gaze, pak přišlo na začátku února prohlášení Donalda Trumpa, který po schůzce s Netanjahuem v Bílém domě představil svůj plán pro Gazu. Tu měla obsadit americká armáda a následně ji přestavět na riviéru plnou luxusních hotelů. Byť svoje prohlášení o pár dní mírnil, v tomto týdnu zveřejnil na svých oficiálních kanálech strašidelně absurdní AI generované video, které vyobrazuje Gazu přesně jako z plánu – a navíc se zlatou sochou Trumpa, opalujícím se Netanjahuem a Elonem Muskem pod deštěm z bankovek.
Trumpovo původní prohlášení odsoudili dokonce i jinak skálopevní spojenci a dodavatelé zbraní pro Izrael – Velká Británie a Německo. Lipavský tehdy mlčel. Ale zato se ve stejném týdnu pochlubil, že stráví dva dny ve Washingtonu, kde bude hájit české zájmy. Za prioritu označil bezpečnost a podle příspěvků si notoval s republikány v tom, že je třeba držet Rusko zkrátka.
„Mluvili jsme o potřebě zadržovat Rusko a o nutnosti silné pozice Ukrajiny v mírových jednáních,“ napsal na svém oficiálním účtu na X k fotce se senátorem Lindsey Grahamem. „Blízký východ, ruská agrese a expanze Číny. V klíčových otázkách to vidíme stejně,“ ujišťoval nás u snímku s kongresmanem Brianem Mastem. Přidal emoji české a americké vlajky, mezi nimi podané ruce. O dva týdny později je zřejmé, že to stejně nevidíme.
Nejprve viceprezident J. D. Vance na mnichovské konferenci Evropě oznámil, že USA opouští bezpečnostní garance, ale zároveň požadují neregulovaný přístup na evropské trhy. K tomu pokáral místní politiky za to, že jsou moc zlí na krajní pravici. Potom samotný Trump zahájil mírová jednání s Ruskem bez účasti Ukrajiny. Jejího prezidenta Zelenského označil za diktátora, který může za válku. To vše ve snaze získat nerostné bohatství pod ukrajinskou půdou.
Lipavský buď nedokázal pochopit, že se potkává se zcela irelevantními lidmi, nebo rozpoznat, že mu lžou. Se všudypřítomnými řečmi o nutnosti zefektivnit Evropu se klade na mysl otázka: na kolik vyšel státní kasu Lipavského výlet po Washingtonu?
Přátelství nade vše
Lipavský vyrazil do Izraele právě v kontextu tohoto politického otřesu a trapasu. Kromě povinných diplomatických frází na tiskových konferencích se český ministr zahraničí rozhodl navázat na svoji tradici psaní ne zrovna zdařilých textů ne zrovna zdařilou angličtinou do zahraničních médií. Sloupek, jenž mu ve středu vydal izraelský deník Jerusalem Post, pak otevírá meditací nad samotnou podstatou mezinárodní politiky.
„Jeden z nejčastěji zmiňovaných citátů v moderní historii mezinárodních vztahů říká, že státy nemají přátele, pouze zájmy. Někdy se zdá, že nemůžete v politice uspět, aniž byste tuto větu aspoň jednou nepronesli. Ale přesto mi dovolte, abych tuhle obecně sdílenou představu naboural,“ píše ministr.
Jeho myšlení míří očekávaným směrem. Česko a Izrael totiž nejsou pouze spojenci, ale přátelé. Skrze to se Lipavský posouvá k tomu, že nás pojí „neurčité, nepopsatelné pouto“. „Opravdové přátelství není jenom o tom si společně užívat klidné časy. Opravdová bouře ukáže, jak stabilní je naše společná loď. Těžké časy nám připomenou, na koho se můžeme spolehnout,“ zní v textu, který nenapsal motivační kouč, ale ministr zahraničních věcí České republiky.
Lipavský tak dokázal nevídané – posunul českou servilitu vůči Izraeli na další úroveň. Jeho představitelé přitom otevřeně přiznávají, že nezlomná loajalita nepřináší Česku nějaké zvláštní výhody, Izrael totiž jednoduše ví, že se na věrné Čechy může vždy spolehnout.
Návštěva Netanjahua není první přátelskou výpomocí zemi, která se ocitá v čím dál větší mezinárodní izolaci. Pár dní po zveřejnění zatykače na Netanjahua si Lipavský pozval do Prahy svého izraelského protějška Gideona Saara, který se nijak netajil tím, že v Praze začíná diplomatickou misi proti rozhodnutí ICC. Ještě před schůzkou přitom izraelský ministr přirovnal zatykač ICC k mnichovské dohodě. Pokud bychom měli zůstat u Lipavského slovníku mezilidských vztahů, v tomhle toxickém vztahu se jedna strana o tu druhou moc nezajímá.
Konec éry falešných hodnot
Lipavský i přesto izraelský režim dlouhodobě hájí. V tomto ohledu samotná návštěva Netanjahua ani to, co během ní řekl, nevybočuje z řady. Je to smutné, ostudné a morálně odsouzeníhodné, ale bohužel to není nic nového.
Vedle toho šlo jeho jednání vždy kritizovat z pragmatických pozic. Přímočará verze upozorňovala na to, že fanatická podpora Izraele zhoršuje české postavení u zemí globálního jihu. Nejhlasitěji to zaznívalo během spekulací o tom, proč Petru Fialovi na poslední chvíli zrušila Nigérie státní návštěvu.
Abstraktnější verze pragmatického argumentu se odvolávala na Ukrajinu: Lipavský krytím Izraele podrývá ta stejná pravidla a instituce, na něž se odvolává při podpoře Kyjeva. A protože Ukrajina je česká zahraničně politická priorita, střílíme se do vlastní nohy. Tento týden se přesunul na konkrétnější rovinu.
Jen o den dříve, než Lipavský přistál v Tel Avivu, hlasovalo Valné shromáždění OSN o rezoluci, která požadovala stažení ruských vojsk z Ukrajiny. Ta ke tříletému výročí invaze dostala dárek: k očekávaným hlasujícím proti jako Rusko a Bělorusko se připojily také USA a Izrael.
Tady už nejde o principy, ale přímý rozpor v zájmech. V Tel Avivu ani Washingtonu nevadí, když si Rusko začne zvykat na to, že může okupovat kousky sousedních států. Nám v Česku ano. Proto se zájmy Česka a Izraele dostávají do konfliktu – nehledě na to, jak silné jsou přátelské, neuchopitelné pocity ministra zahraničí. Hořkou ironií pak je, že se Lipavský v textu pro Jerusalem Post chlubí, že Česko jako jedna z devíti zemí loni hlasovalo proti přijetí Palestiny mezi plnohodnotné členské státy.
Ministr už dnes nejspíš ví, že se jeho čas nachýlil. V krátkodobém horizontu by se musel stát zázrak nebo kletba, aby se současná koalice – za níž bude Lipavský dost možná kandidovat už nikoliv jako Pirát, ale v dresu TOP 09 – udržela u moci i po podzimních volbách.
Při pohledu do světa se zdá, že doba „rádoby hodnotové“ zahraniční politiky, za kterou se po ramenech plácají liberální elity, skončila. Pokud Trump odmítá udržovat fasádu lidských práv, budou i na těch nejvyšších místech sedět spíše politici typu Tomáše Pojara než typu Lipavského. Současný ministr tak čím dál víc připomíná tragikomickou figuru Fauna – stárnoucího, trochu slizkého bonvivána, který čím víc ztrácí půdu pod nohama, tím pevněji se drží příšerných návyků z mládí – a proto dnes prokazuje vůči Izraeli ještě větší servilitu.
Jednoho dne se za to možná i on sám octne před soudem v Haagu. A jestli ne, je úkol nás všech, aby ho odsoudily alespoň příští generace.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás