Přijet jako cizinec, vrátit se jako cizinec. Film Amiřiny děti hledá identitu mezi dvěma světy

Amira Alhariri uprchla v roce 2015 před občanskou válkou v Sýrii. Novým domovem se pro ni a její malé děti stala Česká republika, o které žena původně věděla pouze to, že „se nachází kdesi ve středu Evropy a nemá ráda muslimy“. Filmařka Markéta Ekrt Válková po dobu deseti let sledovala, jak se Amiřina rodina snaží asimilovat do českého prostředí a zároveň si udržet vlastní kulturní identitu a kontakt s kořeny.

Dokument Amiřiny děti nenahlíží na příběh muslimské rodiny žijící v Praze optikou konfrontace s homogenní českou společností. Což je v kontextu let 2015 a 2016, kdy vrcholila takzvaná uprchlická krize a souběžný nárůst xenofobních nálad, téměř překvapivé. Dnes, dekádu po přistání ruzyňského speciálu s několika syrskými rodinami prchajícími před režimem Bašára Asada, už zde pojem islamofobie ztratil svou původní a patřičně paranoidní popularitu. Současně však do ústraní šlo i téma pomoci uprchlíkům z Blízkého východu. Kromě eskalace genocidy páchané Izraelem na palestinském obyvatelstvu toto téma do oběhu vrátila až informace, že 8. prosince 2024 syrský diktátor, jehož režim má na svědomí více než půl milionu obětí (z toho více než polovinu tvoří civilisté), uprchl před syrskými povstalci do Ruska.

Amiřiny děti poukazují na specifický typ identity, který formuje zkušenost s dlouhodobým životem mimo svou domovinu, o to víc umocněnou nemožností návratu.

„O Sýrii už nikdo nemá zájem. Dřív to ale takhle nebylo. Všichni se o ní bavili, že tam je válka, ale pak už to nechali. Takhle je to teď v každé zemi, ve které začne válka,“ vypráví svému ukrajinskému spolužákovi v období po ruské invazi na Ukrajinu Montaser – starší z potomstva Alhariri. Právě skrze interakce s jeho českými a ukrajinskými vrstevníky se diváctvo Amiřiných dětí dozvídá skoro nejvíce o hodnotách, kterými se rodina Alhariri navzdory kulturním rozdílům snaží řídit. Z každého uplynulého roku ztvárněného v dokumentu lze názorně vypozorovat, že i přes úzkou spřízněnost s muslimskými zvyky, je pro Amiru náročné udržet celou rodinnou jednotku v náboženské integritě.

V jedné ze scén se Montaser po vyšetření srdce ptá matky, proč podala ruku doktorovi. Ta mu vysvětluje, že každá země se liší, co se týče slušného chování, a nechtěla lékaře uvést do rozpaků. V jiných scénách chlapec vysvětluje svému kamarádovi, že nemůže trávit čas s vrstevnicemi, přesto ho představa randění fascinuje. A zatímco starší z potomstva Hariri je tím skálopevnějším, co se týče rodinného vyznání, jeho mladší sourozenci se této jistotě vzdalují stále větší ambivalencí vůči světským obyčejům, tak způsobem oblékání nebo i plynulostí, s níž ovládají češtinu.

Češi jako dobří muslimové

Markéta Ekrt Válková, která mimo jiné stojí za dokumentárním snímkem o horolezci Markovi Holečkovi s názvem Mára jde do nebe, se prvně o rodině Alhariri dozvěděla na jedné z třídních schůzek v pražské komunitní škole. Ta se rozhodla Amiřiných synů – Adnana, Kenana a Montasera – ujmout. Sílící antimigrační nálady, které byly umocňované také xenofobním mediálním pokrytím (důraz na sexuální a teroristické útoky páchané migranty na Západě), přiměly dokumentaristku oslovit Amiru s prosbou o natočení dokumentu o jejich asimilaci v České republice. Ekrt Válková první tři roky sbírala materiál na vlastní pěst, posléze do procesu vstoupila profesionální produkce, která snímku dala jasný tvar časosběrného dokumentu.

„Má počáteční obava ukazovat se v hidžábu, a tím ohrožovat celou rodinu, byla zbytečná. Poznávám Čechy a vnímám, že někteří se chovají jako dobří muslimové,“ vysvětluje Amira v jedné z prvních scén dokumentu z doby, kdy se rodina čerstvě nastěhovala do Prahy. Tato věta se záhy stává centrální tezí dokumentu – uvědomujeme si naše rozdíly, ale přesto si procházíme stejnými zkušenostmi.

Snímek zároveň klade silný důraz na to, aby rodina Alhariri nebyla vyobrazena jako izolovaná jednotka v české společnosti. Amiřiny děti jsou obklopeny svými českými vrstevníky, Amira sama se účastní básnických večírků, během kterých za přítomnosti naslouchajících Čechů a Češek reflektuje své zkušenosti ze života v exilu. Snad jediným, koho divák nemůže pozorovat během interakcí s ostatními – kromě členů rodiny, je Amiřin manžel. Zaměstnanec kebabárny na bohnickém sídlišti stejně jako nejeden český otec tlačí své děti k úspěchu a perfekcionismu.

Ty však pod vlivem velkých očekávání a tlaků ze strany svých rodičů postupně odcházejí z gymnázií na odborná učiliště nebo jdou rovnou pracovat. Otec je v dokumentu zúžený na několik málo aspektů, které postavu představují jako poměrně konvenční figuru emočně rezervované hlavy rodiny, která se jí snaží zajistit ekonomický standard. Je škoda, že snímek toto téma dále nerozvíjí, například s ohledem na to, jak pokles sociálního statusu vlivem zhoršené ekonomické situace ovlivňuje maskulinitu.

Otcova nepřítomnost v dokumentu však staví do popředí linku mateřství a běžně neviditelné ženské práce, která je pro film klíčová. Amira domácnost udržuje v chodu, o své děti pečuje, vodí k doktorům, motivuje je k asimilaci v novém prostředí a předává jim hodnotový rámec.

Ztracený domov

Zlomovým momentem dokumentu je okamžik, kdy si rodina začíná postupně uvědomovat pocit odcizení jak ve své rodné zemi, tak v Česku. Ten přichází krátce poté, co Amira, rezignovaná po dekádě strávené neúspěšnými pokusy o zajištění rodinné stability, pochybuje o tom, zda byl život v zemi se zásadně odlišnými hodnotami a tradicemi vůbec dobrý nápad. Navíc záhy zjistila, že ani návrat do domoviny už není tak snadný. „V Jordánsku jsem cítila, že jsem cizinka. Necítila, že to je můj byt. Necítila, že to je můj ulice. To je pro mě velký šok. Ano, máma, ano táta, ale když jsem byla fakt tam, necítila jsem nic,“ vypráví Amira po návštěvě své švagrové v emočně nejsilnější části dokumentu, zatímco záhy se přiznává, že Česko pro ni nyní znamená domov.

Amiřiny děti poukazují na specifický typ identity, který formuje zkušenost s dlouhodobým životem mimo svou domovinu, o to víc umocněnou nemožností návratu. Amira usiluje o české občanství, které by rodině pomohlo se zde stabilizovat, přesto se jí kvůli nedostatečné znalosti češtiny opakovaně nedaří složit zkoušky. V obklopení svých jordánských příbuzných se však cítí vykořeněná. V paradoxní situaci se ocitá, když se konfrontuje s běženkyněmi z východní Evropy, které jazyk ovládají mnohem lépe než ona po dekádě v Česku. Dokument naznačuje, že řešením pro určité existenční vakuum je komunitní organizace a vytváření solidárních sítí s lidmi ocitajícími se v podobné životní situaci. Podobný pocit porozumění zažívá již zmíněný Montaser, který se ujímá svého nového ukrajinského spolužáka nebo Amira, která v Praze pořádá setkání arabské menšiny.

Jelikož dokument je z jedné strany ohraničený příjezdem rodiny Alhariri do Prahy kvůli vyostření občanské války, obloukem je uzavřený ohlášením svržení Asadova režimu. Takový vývoj může zdánlivě naznačovat jakýsi šťastný konec, který pro syrskou rodinu může představovat možnost návratu. Dokument však dále neproblematizuje politickou situaci v postasadovské Sýrii, jejíž hranice s Libanonem jsou v současnosti plné syrských uprchlíků vracejících se domů. Přesto je budoucnost Sýrie – nejen vzhledem k rostoucímu napětí na Blízkém východě způsobeném nedávnou invazí Íránu, velmi nejistá. V Amiřiných dětech však ohlášení konce režimu spíše plní funkci psychologické úlevy pro rodinu Alhariri. Úlevy z toho, že za hranicemi Česka stále existuje místo, které rodinu definuje.

Autorka je filmová a hudební publicistka.