Když se český film odehrává na jih od Brna, obvykle to znamená sluncem zalité záběry vinic, bodré průpovídky a lidové kroje. Celovečerní debut Ondřeje Hudečka, který na sebe upozornil dekonstrukcí národního mýtu v krátkometrážním Furiantovi a rekonstrukcí hokejové euforie v dokumentu Pásky z Nagana, má k tomuhle vinnému romantismu daleko. Jeho Poberta nenabízí další kýčovitou reklamu na vinařství à la Bobule nebo Pod parou, ale tragikomickou sociální bajku. Místo vína v ní teče levné pivo, barevné tóny jsou zemité a životy postav neřídí folklorní tradice, nýbrž sociální frustrace umocněná pandemií.
Lupyn v sobě nese nahromaděný vztek muže z periferie, který má pocit, že se mu neustále děje nějaká nespravedlnost.
V kontextu Hudečkovy dosavadní tvůrčí trajektorie působí Poberta jako nečekaný úkrok. Když před deseti lety na festivalu Sundance získal cenu za Furianta a kontaktoval jej mj. producent Frank Marshall, stojící za Indianou Jonesem a dalšími megaúspěšnými franšízami, zdálo se, že Hudeček má otevřené dveře do Ameriky. Mladý filmař se ale nemohl prezentovat celovečerním filmem a studia mu nedůvěřovala. Místo čekání na milost investorů se z předsálí Hollywoodu vrátil na jižní Moravu, odkud pochází. Nejde ale o kapitulaci. Hudeček i díky svému cinefilnímu okouzlení světovou kinematografii natočil široce srozumitelnou žánrovku „s přesahem“, která svými ambicemi i technickými kvalitami zastiňuje velkou část tuzemského mainstreamu.
Lupynovi parťáci
Hudeček pochopil, že americké žánrové tropy nelze mechanicky naroubovat na české reálie. Konvence lupičského thrilleru nebo westernu přizpůsobil ušmudlané tuzemské realitě mastných klobás na papírovém tácku a prašných polních cest. Zatímco klasický westernový hrdina nastoluje řád tam, kde zákon selhává, Hudečkův protagonista Lupyn (Matyáš Řezníček) nesmyslná nařízení ještě víc ohýbá v zájmu přežití sebe i komunity.
Po nezvládnuté loupeži a zradě kumpánů vyfasoval Lupyn tři roky nepodmíněně a ve vězení by nejradši zůstal. Nemá žádné ambice ani cíl. Jen velký dluh, který musí splatit místnímu majiteli holdingu / mafiánovi Sasínovi (Stanislav Majer s peroxidovým přelivem). Po propuštění na svobodu se ocitá ve světě ochromeném covidem, kde ho kvůli cejchu kriminálníka nikdo nechce zaměstnat. Přesto se z něj nedopatřením stává spasitel lokálních podnikatelů. Ti si jej začnou najímat kvůli fingovaným krádežím, respektive penězům z pojistky.
Lupynovi nezbývá než dát zase dohromady někdejší zlodějskou skvadru. Oproti elegantním caper filmům jako Dannyho parťáci ji netvoří zkušení lupiči, ale nemotorní amatéři, kteří se ukradené zboží snaží střelit na Bazoši. Podobně jako v černých krimikomediích bratří Coenů sice děj popohání neschopnost postav, ale ty jsou zde pevně ukotvené v konkrétní materiální realitě. Nejde o komiksově excentrické karikatury s divnými tiky a zálibami.
Většina postav má víc rozměrů a srozumitelné motivace. Třeba digitálně negramotný policajt Čeněk (Václav Neužil), partner Lupynovy matky, by mohl být jen další karikaturou nekompetentního příslušníka. Ve skutečnosti trefně zpřítomňuje rozpory aparátu, jenž při výkonu služby zakopává o vlastní city a zaujatost. Neustále potřebuje s něčím poradit, působí nejistě a víc než o spravedlnost, mu jde o povýšení. Sice má uniformu, ale ne autoritu.
Přesvědčivé jsou i herecké výkony, a to navzdory úskalí v podobě slováckého dialektu. Tím ve filmu mluví úplně všichni. Ne každý herec je přitom s dialektem sžitý a ve své dikci konzistentní, což v kombinaci s rouškami na ústech a horší artikulací vede sem tam k nesrozumitelnosti replik. Nepravděpodobná jazyková unifikace a občasné zpronevěření se nářečí ale představuje jednu z mála daní za snahu o autencititu v jinak vyrovnaném filmu.
Pandemie jako příležitost
Loupeže Lupyna a jeho party fungují jako forma sociální podpory. Vynalézavé obcházení pravidel, vyostřených pandemií do absurdna, se stává jedinou funkční alternativou selhávající státní pomoci. Jde o perverzní variaci robinhoodovského mýtu. Bohatým se bere jenom naoko a soukromé vlastnictví je ve skutečnosti zachraňováno. Neobratný zloděj tak na rozdíl od westernových psanců nestojí mimo systém. Pod rouškou noci se stává jeho neviditelnou rukou. Větší relevanci pro své okolí ale získává díky okolnostem přesahujícím jeho vliv.
Přestože je Poberta ukotven v pandemických reáliích let 2020 až 2022, není to kronika covidového bezčasí. Covid plní zejména funkci dramaturgického katalyzátoru. Vyprávění je podle jednotlivých vln a rozvolnění rozčleněné do čtyř tonálně i vizuálně lehce odlišných etap. Ve dnech nejpřísnějších uzávěr, které jsou pro zbytek společnosti obdobím stagnace, se Lupyn paradoxně ocitá na vrcholu. S každým návratem k něčemu blížícímu se normálu se však znovu stává jen nepotřebným a frustrovaným recidivistou.
Lupyn v sobě nese nahromaděný vztek muže z periferie, který má pocit, že se mu neustále děje nějaká nespravedlnost. Neumí na ni ale reagovat jinak než agresí. Společenskou užitečnost nachází akorát v době krize a rozvratu. Není tudíž definován primárně svou povahou a schopnostmi, ale tím, jakou mezeru může zrovna zaplnit v rozpadajícím se systému. Jeho marný boj o dlouhodobější uznání zrcadlí osud mnoha lidí, které stát během výjimečného stavu využil a následně opět odsunul na okraj jako nepotřebné.
Bezradnost jedince v Pobertovi odráží chaos celé země. Restaurace jsou sice zavřené, ale ministr zdravotnictví v jedné z nich pořádá narozeninovou oslavu pro padesát hostů. Proč dodržovat nařízení, která ztratila logickou vazbu na realitu? Hudečkovi se podařilo bez didaktismu některých vážnějších filmů zachytit, proč je pro tolik lidí těžké zorientovat se v době, kdy staré struktury zanikají a ty nové jsou nepředvídatelné nebo neuchopitelné.
Ještě více než Lupyn ovšem ze systémového rozkladu těží Sasín, který reprezentuje oligarchické propojení politiky s byznysem. Není rozeným zlosynem, nýbrž obezřetně kalkulujícím pragmatikem, který při porcování melounu mudruje o „ochcávání“ jako národním talentu. Zatímco Lupyn pravidla obchází s obtížemi, Sasín je fakticky definuje svým kapitálem a vazbami na hejtmana, který veřejně oceňuje podnikatelova „obchodního ducha“.
Solidární přechcávání
Poslední klíčovou postavou filmu je Tamara (Denisa Barešová). Pracuje na místní benzince, vystihující její nenaplněnou touhu po pohybu a cestě ven, a pečuje o nemohoucího dědu. Na přechcávání nemá čas ani kapacitu. Její nenápadné každodenní hrdinství a snaha udržet pohromadě alespoň rodinu, když už se všechno kolem hroutí, dává vyniknout sebestřednosti okolních mužů, kteří něco dokazují hlavně sami sobě. Na rozdíl od protagonisty se Tamara zároveň nevzdala naděje, že z neperspektivního maloměsta vypadne. Nejlíp do Kanady, kde už v minulosti pobývala, čímž je vtipně odkazováno k zemi, v níž Hudeček kdysi studoval.
Zaseklost postav na místě, neschopnost někam odplout – jak se v jedné scéně mimoděk podaří akorát dědovi –, je vyjádřena i uměřeným vizuálním stylem. Ačkoli je ve filmu pár výborně zinscenovaných akčních scén, Hudeček, který si Pobertu sám snímal a stříhal, ani v tomto ohledu nenapodobuje těkavost a velkolepost hollywoodských žánrovek. Rázné střihy sloužící k pointování scén střídá se statičtějšími kompozicemi, v nichž proti sobě postavy stojí jako kovbojové při pistolnických duelech. Často jsou snímány ve vypjatých detailech s malou hloubkou ostrosti, které je fixují v rámu obrazu a stvrzují jejich nemožnost opustit hranice okresu, natož vlastní sociální status.
Nehybné celky, polocelky a pomalé švenky nám současně umožňují docenit práci scénografky Stelly Šonkové, jejíž jméno v titulcích právem figuruje mezi prvními. Jihomoravskou obec neprezentuje jako folklorní skanzen, ale jako živé prostředí plné autentických detailů, jako je usmiřovací bonboniéra „od Vietnamců“, které o sociálním statusu aktérů mnohdy vypovídají přesněji než dialogy.
Okázalost Sasínovy vily s bazénem stojí v ostré opozici k omšelosti domku Lupynovy matky, kde se většina podstatných interakcí odehrává u malého kuchyňského stolu. Jedním z nejvýmluvnějších symbolů sociální stratifikace jsou pak ochranné pomůcky. Zatímco mocenská elita zastoupená Sasínem a jeho pohůnky si od počátku chrání zdraví hi-tech respirátory, Lupyn si musí vystačit s podomácku spíchnutou rouškou s narvaly. Posléze se přes zdravotnickou roušku propracuje až ke kvalitnímu respirátoru. Připomíná tím postavu v počítačové hře, která si plněním questů postupně odemyká pokročilejší vybavení.
Stylizace do akčního hrdiny není jediným projevem Lupynova uvíznutí v permanentní pubertě. Po návratu z basy si na benzince stydlivě kupuje pornočasopis a dětský pokoj, kde stále bydlí, má vyzdobený plakáty k devadesátkovým počítačovým hrám. Především ale nedokáže nést zodpovědnost za vlastní činy. Vývoj protagonisty tak není podmíněn úspěšnou loupeží, postoupením na vyšší level, ale naopak potlačením ega ve prospěch druhých.
Celý film doprovází hlas vypravěče (Pavel Zedníček), který Pobertovi dodává nádech místní legendy, jež se možná stala, a možná taky ne. V mimoobrazovém komentáři se potkávají lidová moudra typu „příležitost dělá zloděje“ s citacemi z Bible. Zvolené rámování tak zviditelňuje propast mezi mýty, které si o sobě a našich zlatých českých ručičkách vyprávíme, a přízemní realitou plnou korupce, srabství a zfalšovaných testů na covid.
Byť se snímek občas ztrácí v dějových odbočkách a snesl by sevřenější dramaturgii, aby nekončil nadvakrát, v současné tuzemské produkci představuje ojedinělý úkaz. Hudečkovi se podařilo natočit zábavný moravský western, který svými tematickými ambicemi i řemeslnou kvalitou přesahuje hranice. S ironickým nadhledem, ale zároveň s pochopením pro bezvýchodnou realitu periferie vypráví o národu, který kolektivní trauma proměňuje v přisprostlou hospodskou historku a nejvíc sounáležitosti dokáže projevit při společném přechcávání systému.
Autor je filmový recenzent.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás