V roce 1994 vyšel román Sestra Jáchyma Topola, do té doby především básníka vzešlého z českého předlistopadového undergroundu. Sestra se stala fenoménem svého druhu – její kritické přijetí bylo vlídné, hlavně se ale stala nezbytnou položkou v seznamu četby každého mladistvého intelektuála. Mnoho čtenářů ale roztříštěný, místy upovídaný a dějově nespojitý román vzdalo. Takových byla nakonec možná většina. Sestra se přesto stala fenoménem, neboť kromě své devadesátkově postmoderní poetiky patřila mezi minimum titulů, které se nezalekly své doby a jejích témat. Topol od té doby napsal další romány, které vždy spojuje antitotalitární poselství varovně namířené hlavně na Východ a specifická poetika mísící náboženské, militaristické ale i literární odkazy – řekněme od Kafky po Foglara.
Aktuálně vycházející Peklo neexistuje se Sestrou spojuje velmi intenzivní potřeba říci něco o naší současnosti, a hlavně české společnosti. Do románu se tak dostávají motivy proruských dezinformátorů, demonstrací populistů, „woke“ postavy jako gayové nebo feministická redaktorka kulturní rubriky a obecně progresivistická média. Román tím možná i trochu bezděčně ve svých epizodách skládá ideologický portrét českého liberála (nebo přinejmenším jednoho jeho podtypu), který ve skutečnosti zas tak velkým liberálem není – před „woke“ západním importem je velmi ostražitý a přinejmenším jednou nohou vždy vězí v kostelní lavici.
Jáchym Topol v neexistujícím pekle také tematizuje genderové otázky, role či identity. A opět se tu nabízí paralela s dekády starou Sestrou. Ta zachycuje ženy a muže esencialisticky, archetypálně, muže v zásadě jako bojovníky, ženy jako sexuální kněžky. Jenže od devadesátých let, kdy každý gender tak nějak věděl, kde je jeho místo, se leccos změnilo a nově se autor vypořádává tak trochu s českou realitou všehoschopného progresivistického ženstva a s machisticky romantizovanými, ale tak trochu nepoužitelnými muži.
Peklo neexistuje už nemá jakousi tajnosnubnou kryptičnost ani energii Sestry a to rozhodně autorovi nevyčítáme, všichni jsme zestárli a naše někdejší iluze taky nějak dospěly. Přesto román tvoří výživný „diagnostický“ materiál, v němž se zrcadlí generační historická traumata a s nimi spojené předsudky nebo řekněme tunelové vidění geopolitiky.
Další postřehy k novému románu Jáchyma Topola, rozhořčení nad dekády trvajícím pohřbíváním české kultury a průlet nominacemi na cenu Magnesii Litera i tipy na nové knihy najdete přímo v podcastu.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás
