Oscara pro nejlepší dokumentární film minulý týden získal snímek Pan Nikdo proti Putinovi, pod nímž jsou podepsaní americký filmař David Borenstein a ruský videoamatér Pavel Talankin. Ten ve svém rodném městečku Karabaš natáčel postupující propagandistickou indoktrinaci ruského školství po zahájení invaze na Ukrajinu. Dokument kromě britské BBC, německé ZDF/Arte a Dánska spolufinancoval i český Státní fond audiovize. Postprodukce probíhaly v pražském studiu UPP a spoluautorem hudby je hudební skladatel Michal Rataj. Proto cenu v Los Angeles přebírala i česká producentka Alžběta Karásková ze společnosti PINK.
Když režisér David Borenstein v polovině března přebíral Oscara, překvapivě vůbec nemluvil o konfliktu na Ukrajině, ale prohlásil, že „film je o tom, jak můžete přijít o svoji zemi“.
Pan Nikdo dostal loni zvláštní ocenění na Sundance, kde měl premiéru, cenu diváků na festivalu Ji.hlava a navíc vyhrál britskou cenu BAFTA, nicméně na první pohled nevypadal jako favorit oscarového finiše. V pětici nominovaných převažovaly americké dokumenty (Come See Me in the Good Light, The Alabama Solution a The Perfect Neighbour), které už v „award season“průběžně sbíraly ceny, a proto se zdálo, že o nich budou mít porotci větší ponětí.
V kategorii nejlepších dokumentárních filmů na Oscarech nicméně poslední roky vítězí výhradně snímky referující o pozadí aktuálních válečných konfliktů. Ocenění si postupně odnesl dokument o zavražděném ruském opozičním vůdci Alexeji Navalném, příběh novinářů uvězněných v Ruskem okupovaném ukrajinském městě (20 dní v Mariupolu) nebo snímek o Palestincích čelících šikaně izraelských osadníků na Západním břehu Jordánu (Žádná jiná země). Pan Nikdo proti Putinovi tak nejspíše nejlépe naplnil poptávku po snímku se závažným poselstvím na aktuální téma. Jeho přitažlivost tkví i v tom, že z první ruky zachycuje, co se děje v Rusku, které se útokem na souseda dobrovolně vydělilo z mezinárodního společenství. Tady se ale skrývá několik potenciálních problémů, které komplikují přijetí snímku.
Válka je všude
Pavel „Paša“ Talankin pracuje ve škole v desetitisícovém průmyslovém městečku Karabaš kdesi na Uralu. Je školním manažerem pro plánování akcí, vede videokroužek a díky svému nízkému věku i volnomyšlenkářství má blízko ke studentům. Když v únoru 2022 vypukne ruská invaze na Ukrajinu, musí se Paša aktivně účastnit indoktrinace žáků válečnou propagandou, což znechuceně dokumentuje na svých sociálních sítích. Podá výpověď, ale když ho kontaktují z BBC, ze školy neodejde a naopak začne cíleně natáčet ideologickou proměnu ruského školství pod vlivem patriotických edukačních nařízení.
Prostřednictvím jeho kamery tak sledujeme, jak se žáci musí účastnit patetického pozdravu vlajce, psát neadresné dopisy vojákům na frontu nebo trénovat základy vojenského pochodového drilu. Někteří z bývalých studentů narukují a válka se postupně skrze příbuzné začne dotýkat i Pašových současných žáků. Souběžně sílí tlak na pedagogické pracovníky, aby se aktivně podíleli na patriotické výchově, čehož někteří využijí v kariérním postupu.
Paša je proti válce a provádí drobné diverzní akce přímo ve škole – třeba místo ruské hymny pustí do školního rozhlasu americkou hymnu v podání Lady Gaga. Když se o něj začne zajímat policie, rozhodne se dokončit školní rok a uprchnout ze země i se sedmi harddisky natočeného materiálu.
Ten do podoby celovečerního filmu sestříhal v Dánsku usazený americký dokumentarista David Borenstein, který se před deseti lety proslavil debutem Čínský sen o „potěmkinových“ městech v Číně lákajících investory na iluzi rozvíjející se metropole. Talankin doprovodil své záznamy voiceoverem, který s odstupem komentuje záběry a pomáhá nám proniknout hlouběji do mechanismů indoktrinace ruské mládeže i protagonistova pokračujícího zoufalství z nemožnosti odporu proti zločinnému režimu.
Odpor proti pasivitě
Snímek sice začíná dramatickou cestou Paši přes hranice, ale jinak spíš sází na civilnost a zachycení každodennosti školy, do níž vstoupil element války. Talankin ani nemusí jít ve svých sondách moc hluboko, stačí mu sledovat, co se kolem něj děje a bavit se s lidmi. Mrazivé jsou Pašovy rozhovory s matkou, která válku cynicky schvaluje („Lidi po sobě prostě rádi střílí“). Obzvláště nepříjemné je sledovat učitele Abdulmanova, který se do šíření ohavné protiukrajinské a protizápadní propagandy pustí s takovou vervou, že si ho všimnou i vysoce postavení straníci a ocení ho titulem nejoblíbenějšího učitele, za což obdrží od města byt.
Podstatně komplikovaněji se s novou realitou vyrovnávají Pašovi nejstarší studenti, z nichž nejvíce sledujeme studentku Mášu. Její starší bratr je odveden do armády a účastní se invaze, což má za následek, že se dívka čím dál víc uzavírá do sebe. „Válka už se týká každého v našem městě,“ musí hořce konstatovat Paša. Nikdo už není v bezpečí.
Jeho fanfaronské diverzní akce, jako je třeba přelepování symbolu invaze „Z“ v oknech školy na X, mají zdůraznit odpor proti pasivitě, která – zdá se – ovládla ruskou společnost drcenou propagandou. Zároveň je ale jasné, že se do finálního střihu filmu nedostaly žádné otevřeně protirežimní projevy studentů, protože by je tím filmaři vystavili nebezpečí perzekuce. Film tak nutně předpokládá od diváka jisté předporozumění situaci, v níž vznikal.
Není bez zajímavosti, že se ruská vláda – prostřednictvím bizarně pojmenované organizace Prezidentská rada pro občanskou společnost a lidská práva – na poslední chvíli snažila zabránit oscarové nominaci snímku poukazem na to, že nezletilí protagonisté, které Talankin ve škole natáčí, se ve filmu objevují bez rodičovského souhlasu. Akademie samozřejmě na tento tlak nedbala.
Infantilní Rusové
Pan Nikdo proti Putinovi je odsouzený k tomu existovat v mnoha často protichůdných kontextech a reakce diváků je odvislá od toho, co si o konfliktu na východě Evropy myslí. Jestli někdo věří, že současný konflikt může skončit spontánní změnou režimu v Rusku, po zhlédnutí Pana Nikdo nejspíš dostane tato víra pořádnou trhlinu. Režim funguje dokonale, indoktrinace mladých běží na plné obrátky a obyvatelstvo je pacifikováno. Jistý defétismus filmu kritizují představitelé ruské opozice operující za hranicemi země. Pohled na Rusko a jeho obyvatele, kteří trpí pod krutým režimem, se ale zároveň může jevit jako sympatizující, což pobouřilo mnohé Ukrajince. „Přijde mi, že film se vyžívá v zobrazování infantilismu obyčejných Rusů,“ píše komentátor Kyiv Independent a v závěru textu konstatuje, že ve filmu převládají „kanonické obrazy ‚dobrého Rusa‘ – emocionálně přitažlivé pro zahraniční publikum a vhodné pro vcítění“.
Dalším ukrajinským komentátorům vadí, že snímek zastínil autentické příběhy ukrajinského hrdinství, které byly zachycené třeba v loňském filmu 2000 metrů do Andrijivky režiséra Mstyslava Chernova. Ten se mezi nominované nevešel. Považují za nepochopitelné, že by Paša měl být považován za hrdinu jenom proto, že ve školním rozhlase pustil Lady Gaga, když skutečné hrdinské činy jsou k vidění dnes a denně na frontě u ukrajinských vojáků nasazujících životy při obraně své země. O filmu ale pochybovačně píše i rusistka Alena Machoninová v časopisu A2 z poloviny února: „Je to zoufale očekávatelný příběh, právě takový, jaký od Ruska chceme (…) Mohl to být film o strachu, o pochybách, od kterých je to už jenom kousek k odporu. Ale o tom film není (…) podobné svědectví vůbec nic nezmění, jenom nás utvrdí v tom, co beztak víme.“
Raději tady pomlčíme o ohlasech z tzv. dezolátské scény, které reprezentuje třeba Babišova poradkyně pro svobodu slova. Z reakcí se může zdát, že pan Nikdo vlastně neuspokojí nikoho. Ale možná od něj jen chceme příliš.
Ztráta svobody
Když režisér David Borenstein v polovině března přebíral Oscara, překvapivě vůbec nemluvil o konfliktu na Ukrajině, ale prohlásil, že „film je o tom, jak můžete přijít o svoji zemi“. Oslovoval nejspíš hlavně americké publikum, překvapené razantním nástupem trumpismu s jeho autoritářskými tendencemi. Podle Borensteina můžeme svou zemi ztratit bezpočtem malých činů, kterými se stáváte spoluviníky zla. „Když děláme, že se nás to netýká, když vláda vraždí lidi v ulicích našich měst. Když mlčíme, když oligarchové převezmou média a kontrolují, jakým způsobem je máme tvořit a konzumovat.“
Možná, že právě vztažení k současnému nástupu krajní pravice po celém světě otevírá filmu cestu za úspěchem na Západě. Tento přístup je ale typicky západní, liberální. Talankin je v tomto čtení individualistickým hrdinou, který se sám postavil zlu, což je syžet bezmála pohádkový, a staví na něm ostatně i název či plakát k filmu, na němž hrdiny sedí na Putinově nose. Věřit, že by jedinec sám mohl něco změnit, je bláhové, přesto individuální odpor sedí do západního popkulturního narativu lépe než kolektivní akce.
Pan Nikdo proti Putinovi ovšem v jádru nakonec není hrdinským eposem o vítězství pravdy, ale mrazivou studií o tom, jak snadno lze ohnout realitu v přímém přenosu. Ukazuje, že propaganda nepotřebuje, aby jí lidé bezmezně věřili – stačí, když je unaví natolik, aby se přestali bránit. V době, kdy se autoritářské tendence stávají globálním tématem, tak film nepředstavuje jen zprávu o stavu Ruska, ale především varovný zrcadlový odraz toho, jak vypadá ztráta svobody, kterou jsme si zvykli brát jako samozřejmost.
Tento článek mohl vzniknout jen díky podpoře čtenářů
Podpořte nás